Zavřela jsem Tě do deníku

Pálí mě vzpomínky na staré rány. Na čerstvé rány.
Na probděné noci, slzy a to všechno, co se Tě týkalo.

Kolik času musí člověk strávit sám, než si uvědomí, že sám není nic?
Kolik času musím strávit sama?
Lze samotou trávit volný čas?

Pálí mě tvář. Ta, kterous políbil. Poprvé a naposled.

Nemůžu říct, že nejsem šťastná.
Jen jsem Tě ztratila...

Pálí mě Tvoje láska.

Hoří mi dlaně, kterých ses dotýkal. Poprvé a naposled.
Kolik nocí jsem strávila v slzách toužíc po stisku Tvojí ruky?

Teď, když jsem konečně našla zámek, zahazuju klíč.
Do řeky. Do proudu času.

Zavřela jsem Tě do deníku, popsala jsem Tebou spousty stran.
To písmo žhne.
Písmena.
Uhlíky.

Jsem ta, co jezdí tramvají a sleduje v okně svůj odraz.
Odraz toho, co odmítá přijmout za své.

Teď, když už nemůžu ani spát, začnu nejspíš zase psát.

Projednou se utopit v písmenkách...

Zavřela jsem Tě do deníku.