papírový kafe

tichý hlasy šeptající starosti, o budoucnosti, o radosti, o dnešní noci. slečna ničící je jedním úsměvem. nepoznanej život v rukou anděla bez schopnosti lítat nebo jen uletět. pochybnosti utopený v červenym vínu, v doteku. chladná noc a kroky vedoucí dál, dopředu, někam, bez rozmyslu. /nebojíš se někdy toho stereotypu, kterej nás čeká?/ bez odvahy zeptat se. rozmazaná linka pod okem, ale slzy padaj z nebe.

individuální svoboda, neplatící sliby, a teď potichu. rozmáčený ideály, nechci slyšet, že jsem moc pila. nechci slyšet, že to zvládnu, protože to záleží jenom na mně, na mym rozhodnutí. mám na výběr. každý ráno, každej večer, každá moje myšlenka je můj výběr. ale oddaluju to a zdržuju se toho. němý světla hladěj moje zavřený víčka, ale nemůžu spát. ukolěbavka mi nepomáhá, to dítě ve mně pláče a já s tim nemůžu nic dělat. je tam ještě? nebo je jenom moji další iluzí.

město čeká, nikam neodchází. a vim, že tam bude i až se rozhodnu. je to všechno sen, kterej trvá už šestnáct let. není tohle ta chvíle, kdy bych se měla probudit? dali mi moc silný prášky na spaní, mlha se vznáší nad světem a já vim, že moje bolest je umělá. nezachraňuju svůj svět, už zachraňuje on mě. a boří se. boří se nátlakem, jenže jsem vyčerpaná, nedokážu mu pomoct. pohlcujou mě zdi a já se pořád snažim je odtlačit pryč.