Jsem to jenom já, ta tlustá osoba co po ránu musí vstát, umejt ksicht, vyprázdnit střeva a jít pracovat stejně jako každej druhej smrtelník, možná třetí. Život jsem si nevybral, vybral si on mě a jelikož mi při narození byla dodána i trocha pudu sebezáchovy, kterej mizí až společně s mizenim alkoholu v mých útrobách, čekám dokud si nepříjde vybrat svojí daň tetka smrt. Občas si sahám na penis a činí mě to šťastným. Každopádně život je jedna velká bída, ale to už všichni jistě víte. Našim úkolem je udělat si ho co nejkrásnější a tudíž děláme, co nás baví, pro někoho to může bejt fetiš ponožek starý báby, pro někoho hraní na vojáčky v trenkách a latexovym korzetu, pro mě je to hudba, četba a samosebou chlast a hulení. Není nic lepšího než číst na kocovině Bukowskiho a ztotožňovat se s těma písmenkama. Stejně jako vy všichni jsem otrok systému, sleduju jak lidi kolem mě ovcovatí, sledujou ordinaci v růžový zahradě a televizní zprávy na nově, nechaj si vymývat mozky a krmí se vraždou zvířat, co nenesou jakoukoliv vinu. Potřebujou násilí ke svýmu životu, potřebujou nenávidět a neváhaj si k tomu hledat absolutně malicherný důvody. Jsi černej, jsi žlutej, jsi bílej, jsi tlustej, jsi moc velkej, jsi moc malej, jsi buzerant, jsi feťák, jsi, jsi, jsi, nikdo si neuvědomuje, že tim sám o sobě říká, že je jedno velký hovno a bojuje tim se svejma vlastníma komplexama. Nikdo nechce bejt nikdo, tak každej prská kolem sebe místo aby zametl vlastní verandu. Mejkap neskryje prohnilou duši, stačí promluvit a je cejtit zatuchlý nitro. Lidi jsou virus. Nejsem spasitel a ani ty ne, nikdo nemůže spasit zkažený lidstvo, jedině smrt.

Dneska umí psát každej, ale málokdo si to zaslouží.