Rubínová stuha

I.
Kdybyste se mě zeptali, jestli bych vám tento příběh vyprávěla i poté, co bych věděla, jak skončí, bez váhání bych odpověděla, že ano. Některé věci jsou prostě příliš důležité, než aby se jen tak nechali utopit v toku času. Dobrým příkladem je právě Rubínová stuha – spolek proti politickému režimu v Brixtonu, jehož součástí jsme já, Tiffany Fibingerová, a moje máma Celine Fibingerová, byly po několik let. Tento spolek se rozpadl bezmála před měsícem vlivem jedné strašlivé události, která měla za následek smrt většiny aktivních členů Rubínové stuhy. Vládní úředníci vtrhli na jednu z našich schůzí a zatýkali všechny, kteří jim přišli pod ruku. Ty, co vzdorovali, bez milosti postříleli. Bylo ale i pár takových, kteří stihli utéct, mezi nimi i můj táta, Mark Fibinger. Já a máma jsme se této schůze nezúčastnily, protože jsem měla tehdy angínu a máma zůstala se mnou a starala se o mě. Pokud si říkáte, že jsme měly kliku, tak Vás musím zklamat. Vláda totiž našla spisy Rubínové stuhy, na kterých byla uvedena i naše jména.
Kdysi dávno nějaký chytrý člověk řekl, že život je velký paradox. Těžko by to někdo mohl vyjádřit lépe.
Takové byly mé myšlenky, když mě a mámu zatýkali, aby nás bez řádného soudu, na který jsme mimochodem měly právo, poslali na ostrov Elba. Ovšemže jsme nebyly jediné, kterým nasadili želízka; několik desítek lidí kolem nás dopadlo stejně, ale pro mě to byly jen tváře beze jmen. Připadalo mi nesmyslné se s někým z nich sbližovat, když budeme stejně za pár dní všichni mrtví.
Za svůj krátký život jsem přečetla mnoho knih, ale mým oblíbeným žánrem se stala válečná literatura. Strávila jsem spoustu času s hlavními hrdiny a jejich pocity, které je provázely, když čekali na smrt. Poslední minuty svého života věnovali svým vzpomínkám na dětství, na svou rodinu, na svou první lásku… A mě vždycky zajímalo, na co budu v ten moment vzpomínat já, až nastane. Pokud na to ovšem nějaký čas bude. Teď už to vím – vzpomínala jsem právě na to, jak jsem byla zvědavá, na co budu vzpomínat. Je to ironie, já vím, ale takový přece už život je. A jestli je taková i smrt, to brzy zjistím.
Když jsme dorazili na Elbu – na místo naší nedobrovolné dovolené – stále jsem na nic nevzpomínala. Nemyslela jsem na tátu ani na své kamarády, které už v životě neuvidím, protože mi připadalo, že ať nyní udělám cokoliv, bude to už zbytečné. Měla jsem pocit, jako bych kolem sebe měla neviditelnou bublinu, které nepropouštěla žádné informace ani pocity, a která mi pravděpodobně i trochu šlapala na vedení, protože mi nic nedocházelo. Jenom to, že je hrozné horko. Napadlo mě, že i kdyby ta bublina byla třeba černá, stejně by si toho nikdo nevšiml, protože všichni měli starosti sami se sebou. Brečeli, naříkali a nadávali. Ti, co nadávali sprostě, brzy umlčel výstřel do vzduchu. A když nadávali i potom, další výstřel je umlčel navždy. Jediná osoba, která si mě všímala, byla samozřejmě moje máma. Každou chvíli mě spoutanýma rukama pohladila po hlavě, nebo něco konejšivého zašeptala.
Poprvé jsem se rozhlédla kolem sebe a spočítala všechny vězně. Bylo nás dvaatřicet. Dvaatřicet takzvaných těžkých zločinců a sériových vrahů, protože takto nás vláda prezentovala nic netušící společnosti. Když mi byly 4 roky, tak jsem si v samoobsluze strčila čokoládu do kapsy, kterou nakonec máma vrátila, když to zjistila, a za svůj život jsme zabily několik much a pavouků, ale stejně si nemyslím, že bychom měli být nazývány zločinci a vrahy. Jenže vláda měla očividně jiný názor, jak už většinou mívá. Byla jsem přesvědčená, že nikdo z nás si toto označení nezasloužil, jedině snad dozorci.
Ti nás však za chvíli opustili a nalodili se zpět na loď, kterou nás sem odvlekli, protože se jim nejspíš nechtělo zůstávat na ostrově, který má zanedlouho zničit raketa. Já osobně jsem moc nerozuměla tomu, proč by kvůli nám měli ničit celý ostrov, když nás mohli jednoduše postřílet a raketu si nechat, protože ta se vždycky hodí. Moje mamka mi ale vysvětlila, že Velká Británie už delší dobu hledá záminku na vyvolání války s Itálií, a tím, že nás pošle na italskou Elbu, kterou následně nechá vyhodit do povětří, zabije dvě mouchy jednou ranou.
Dozorci měli tedy za úkol nás sem dopravit, ale hlídat nás nikdo nemusel, jelikož jsme stejně neměli kam utéct a i kdybychom se pokusili uprchnout do moře, zemřeli bychom dřív, než bychom stihli vůbec někam doplavat. Jakmile totiž loď s dozorci přepluje určitou hranici, za kterou se ocitnou v bezpečí, raketa bude vypuštěna.
Takže i kdybych měla chuť se s někým seznamovat, už bych to ani nestihla. Proto jsem zbývající čas věnovala jediné osobě, kterou jsem tu znala, a kterou jsem měla nesmírně ráda.
„Tak,“ řekla jsem monotónním hlasem, který snad ani nebyl můj,“ je to tady.“
Máma se na mě dívala pronikavým pohledem, když pravila: „Mám tě ráda, dceruško moje, a to ani smrt nezmění.“
Smutně jsem se na ni usmála, a i přesto že jsem z knihy od Josefa Klímy věděla, že mrtví milovat nemohou, byla jsem ráda, že to řekla.
Vzduchem se nesl takový zvláštní zvuk, který jsem nikdy předtím neslyšela. Když jsem vzhlédla k obloze, neviděla jsem nic, co by to způsobilo. To se však brzy změnilo.
Nebyl už ani čas na panikaření. Všichni jsme se, bez ohledu na pohlaví či věk, začali chytat za ruce. Nikdo neutíkal, protože nebylo kam. Bylo to zvláštní, ty lidi jsem vůbec neznala, ale v tu chvíli mi to tak nepřipadalo – konec konců všichni jsme zde byli ze stejného důvodu. Všichni, kteří jsme se nyní drželi za ruce - moje mamka z levé strany a ta stará paní z pravé, která druhou rukou držela svého manžela - jsme měli umřít proto, že jsme nedrželi hubu a krok.
Čas a štěstí, to bylo to, co nám chybělo. A spravedlnost, ta zase chyběla světu.
Moje uši zaplavila vlna hluku, ale žádná bolest nepřišla. Bylo to moc rychlé, díky Bohu alespoň za to. Moje hnědé oči se utopily v záplavě světla a srdce naposledy zatlouklo s takovou vervou, jakoby bylo naštvané, že jeho život skončil tak brzo. A s životem mého srdce skončil i život můj, za doprovodu bílého světla a pocitu, který se slovy nedá vyjádřit.



II.
A pak se to stalo. Bylo to jako by nás někdo teleportoval. V jednu chvíli – v tu poslední – jste na Elbě a najednou, během sekundy, jste někde…
… v nějakém domě a kolem vás je spousta lidí. Když jsem se podívala pořádně, zjistila jsem, že to jsou ti lidé, kteří se mnou byli na ostrově. A vedle mě stála máma, krásná jako nikdy předtím. Vypadala stejně, její tmavě blonďaté vlasy se pořád stejně vlnily a hnědé oči plné laskavosti na mě hleděly stejně jako kdysi, ale bylo na ní něco jedinečného. Připadalo mi, jako bych ji neviděla roky, a je mi jedno, jak bláhově to může znít. Vypadala zmateně a nic neříkala. Vlastně nikdo nic neříkal, protože asi ani nebylo co.
Podívala jsem se na sebe a zdálo se, že i já vypadám stejně. Jenže po chvíli jsem si uvědomila, že pár změn se v mém těle přece jen odehrálo – netlouklo mi srdce a moje hruď se v pravidelných intervalech nenadzvedávala. Moje srdce tedy opravdu naposledy zatlouklo na Elbě, a tam jsem se pravděpodobně i naposledy nadechla. Také jsem nepociťovala hlad, ani chuť k jídlu. Vlastně jsem ji nepocítila už nikdy.
„Jsme mrtví?“ ozvala se nějaká dívka po chvíli, která mi připadala jako věčnost.
„Ano, jsme,“ odpověděl hnědovlasý chlapec a prstem ukazoval na nástěnku s dřevěnými rámy, která visela vedle něho,“ tady se to píše.“
Všichni se tam nahrnuli a mačkali se na sebe tak, jak jsem to naposledy viděla, když byl výprodej v Kenvelu.
Já jsem zůstala stát na místě, protože mi něco uvnitř říkalo, že bude ještě spousta času se na to podívat v klidu. Z tohoto pocitu jsem usoudila, že tu zkysneme pěkně dlouho.

Během několika dní jsem se pomalu začínala sžívat s domem, který působil velice staře a jehož chodby se mi mnohdy zdály nekonečné. Při jedné z mých procházek tímto sídlem jsem zjistila, že levé křídlo je věnováno učebnám s lavicemi, které velice věrohodně připomínaly ty školní. Jelikož tu s námi bydlelo i několik dětí, bylo zapotřebí sehnat i nějaké učitele. Příštího dne se ke mně doneslo, že se tohoto úkolu zhostila paní Evana Haleyová, ke které se brzy připojila i paní Irene Gassová. Když jsem o pár dní později psala jejich životní příběhy, zjistila jsem, že obě dvě bývaly učitelky, potíž byla ale v tom, že sdělovaly svým žákům pravdivé informace místo lží, které jim vláda sdělovat přikazovala, a proto jsou nyní zde. To ale trochu předbíhám.
Jelikož jsem byla o rok starší patnácti let, mohla jsem se sama rozhodnout, jestli chci do školy chodit nebo ne. Párkrát jsem ji navštívila, ale brzy jsem usoudila, že je to ztráta času, jelikož výuka byla určena hlavně dětem mladším a já se tam nudila víc než ve škole v Brixtonu. Měla jsem spoustu volného času, který jsem trávila buď s mámou, nebo v knihovně. Musím přiznat, že i když mi tento dům lezl celkem dost na nervy, výběr knih tu byl vynikající. Jenže spoustu z nich jsem už kdysi četla, a ty, které jsem dosud neznala, jsem přečetla velice brzy, a opět jsem se začala nudit. Máma na tom byla velice podobně. Protože se práce rozdělila mezi dospělé, měla na starost zahradu, jenže máma byla radiová moderátorka a vytrhávání plevele jednoduše nebylo její hobby.
Jednoho večera jsme seděly na starodávných křeslech u nástěnky s dřevěnými rámy, na které stále visel ten novinový výstřižek oznamující naši smrt. Měla jsem možnost si ho přečíst už mnohokrát, a to jsem také udělala, ale stejně mi doposud nedocvaklo, jak je možné, že ten článek obsahující jména všech obětí i s věkem v závorce stihnul být napsaný a vytisknutý i přesto, že jsme se v tomto domě ocitli zhruba vteřinu po naší smrti. Pokaždé, když jsem na tento fakt poukázala, všichni krčili rameny a odbili mě se slovy, že tu prostě čas ubíhá jinak. Na tom jsme se shodli víceméně všichni. I mně připadalo jako by vteřinová ručička nahradila hodinovou a v důsledku toho jsem byla brzy otrávená, znuděná a dost protivná.
„Chtěla jsem být slavná,“ stěžovala jsem si mámě, jak to dělám vždycky, když mě něco štve.“ Chtěla jsem psát knihy, které by byly alespoň z poloviny tak dobré jako ty, které jsem četla. Měla jsem být spisovatelka Tiffany Fibingerová, a místo toho,“ kopla jsem vztekle do ztrouchnivělého stolku,“ trčím tady.“
Máma chvíli nic neříkala, ale věděla jsem, že mi odpoví, protože nikdy moje proslovy nepřecházela jen tak.
Ještě několik minut si promýšlela svoji odpověď a potom řekla: „I tady přece můžeš psát. Sice to nebude taková sláva, jakou sis představovala, ale lidé tě i tak můžou znát jako spisovatelku Tiffany Fibingerovou.“
A tak jsem začala psát životní příběhy nás všech, kterým nespravedlnost sebrala život. První příběh patřil samozřejmě mojí mámě Celine Fibingerové, na kterém jsem si dala záležet ze všech nejvíc. Poté jsem svůj úmysl prozradila učitelkám Evaně a Irene, které nadšeně souhlasily a poskytly mi potřebné informace o jejich životě. A potom už to šlo rychle. Všem to připadalo jako dobrý nápad, a tak mi ochotně poskytovali všechny informace a dokonce se předháněli, o kom napíšu dřív. Každý večer jsem na nástěnku pověsila jeden životní příběh, který jsem vždy, s pomocí mé nevyčerpatelné fantazie, obohatila o hypotézu, jak by mohl vypadat jejich život dál, kdyby nebyli zatčeni a odvlečeni na Elbu.
Během celého tohoto procesu jsem zjistila, že někteří z těchto lidí jsou mi sympatičtí. Jedním takovým člověkem byla i Stella, šedesátiletá paní, která mě držela za mou pravou ruku v poslední vteřině našeho života. Byla na mě velmi milá a mě v tu chvíli napadlo, že můj obličej byl možná ten poslední, který viděla. Její manžel Hank byl také velmi příjemný člověk. Myslím, že by těžko někdo mohl uvěřit báchorce, že zrovna tato dvojice jsou sérioví vrazi. Stejnou věrohodnost vzbuzovalo toto usvědčení i na děti, které byly mladší patnácti let. O těch ale vláda nakonec prohlásila, že pokud jsou jejich rodiče zločinci a vrazi, čeká je zcela určitě stejný osud, a to je něco, co si společnost nemůže dovolit riskovat.
Když jsem psala životní příběh číslo 20, seznámila jsem se s Nancy Dexovou, dívkou o rok starší než jsem byla já, a která se brzy stala moji kamarádkou. Nancy mi vyprávěla o svém životě a ještě než skončila, musela jsem ji obejmout a utěšovat. Z rozvinutého souvětí se stávaly věty jednoduché, a z nich pak jen nesouvislá slovní spojení, ale i z nich jsem pochopila, že její otec byl jeden z těch, kteří nadávali sprostě a vzpírali se, a za to skončili na zemi s kulkou v hlavě. Její chuť mluvit se vytrácela stejnou měrou jako moje chuť ještě někdy něco napsat.
Od té doby jsem s Nancy trávila hodně času. Vyprávěla mi o tom, jak se vždycky chtěla podívat do Irska a koupit si tam odznak s leprikónem, ne však proto, aby jí přinášel bohatství, ale aby jí pomohl se dostat na konec duhy. Bylo to dětinské přání, ale vzhledem k tomu, že jsme byly děti, nepůsobilo to na mě tak pošetile, jak to možná působí na vás.
Většinou jsme seděly na zahradě, kde s námi obvykle byla i moje máma. Když ji Nancy lépe poznala, začala ji obdivovat, což bylo něco, co já jsem dělala každý den. Zatímco jsme seděly na ztrouchnivělé dřevěné lavičce a modlily se, aby se pod námi nerozpadla v prach, vešli na zahradu tři muži. Jednou jsem je tu už zahlédla, ale nedokázala jsem konkrétně určit kdy, protože čas tu opravdu ubíhal úplně jiným tempem.
Ti muži byli oblečeni v tak zářivě bílém rouchu, až to budilo dojem, že jsou oděni ve světle. Když jsem se na ně dívala, musela jsem přemáhat touhu se jich zeptat, jestli jsou ty šaty nové nebo vyprané v Perwolu. No vážně, dokonce i jejich obličej zářil; byli doslova jako tři žárovky z lustru, ale velice starého.
Pamatuju si, že když tu byli minule, Evana a Irene se jich zeptaly, co tu vlastně děláme a jak dlouho tu máme zůstat. Ten, který evidentně vždycky chodí uprostřed, jim odpověděl, že ještě nejsme připraveni, a proto zde máme vyčkávat, dokud nepřijde náš čas.
Paráda, tyhle kecy fakt miluju. Řeknu vám, že po smrti je to úplně stejné jako před ní – nikdo nic neví. A ani tentokrát jsme se ničeho konkrétního nedočkali.
Prostřední muž nám opět zopakoval, že v domě a na zahradě se můžeme pohybovat kdekoliv, ale za železnou bránu daleko za domem nám vstupovat nedoporučuje. Toto prohlášení s nejvyšší pravděpodobností přivedlo Nancy na tu klíčovou myšlenku, kterou mi šeptem sdělila, jakmile ty tři žárovky vyhasly.
„Myslím, že bychom se měly vydat k tý železný bráně, o který mluvil,“ prohlásila vážným tónem Nancy.
„No, k tý bráně klidně, ale za ní už nejdu,“ odvětila jsem z legrace.
„Ježiš, Tifanny, tohle není sranda,“ její hlas nabíral káravý tón.“ Mám takový pocit, že někde za tou bránou je můj táta.“
Znáte taky ten pocit, že když vám někdo řekne, že něco není sranda, teprve pak to začne být sranda? Ten mívám často, ale tentokrát to bylo jiné. Mlčky jsem si prohlížela její zrzavé vlasy, světle zelené oči a snažila se dešifrovat její výraz ve tváři. Tím jsem jí zároveň dávala čas si promyslet, co mi vlastně chce říct.
„Mám takovou teorii,“ zašeptala nakonec Nancy a nervózně se ohlédla, aby se ujistila, jestli ji neposlouchá ještě někdo jiný než já,“ že všichni, co zemřou zhruba ve stejnou dobu, se dostanou do jednoho domu. Pochybuju, že existuje jenom tenhle náš dům. Jestli je moje teorie správná, musí jich být tisíce, statisíce. Můj táta zemřel o chvíli dřív než my, takže musí být v nějakém domě blízko nás. A tou bránou se tam určitě dostaneme.“
Věděla jsem, jak moc jí na tom záleží, a stejně tak jsem i věděla, že pokud odtud co nejdřív nevypadnu i já, určitě se to nějak projeví na mé psychice. Jakmile jsem totiž dopsala poslední příběh, téměř okamžitě se mě opět zmocnila apatie, která časem přecházela do mírné formy deprese. Ostatní mě nabádali, abych začala psát něco jiného, jenže jaký smysl by to mělo, když si to stejně nikdy nebude moct přečíst nikdo jiný, než tato skupinka lidí? Životní příběh každého z nás byl určen právě těmto lidem, psala jsem je, abych poznala všechny lidi, s kterými jsem byla nyní nucena žit, a zprostředkovala to všem ostatním. A to jsem udělala. Psát něco jiného by prostě nemělo smysl.
Kdybych však poznala další lidi, znamenalo by to i další příběhy. Mohla bych se dokonce seznámit i s tátou Nancy, určitě je to skvělý člověk.
Víte, ono být zavřený celou věčnost v jednom domě s pořád stejnou skupinou lidí, vás začne za nějakou dobu pořádně štvát. Vezměte si třeba oslavy v rodinném kruhu – po pár hodinách si už většina lidí přeje, aby bylo po všem, a to přitom sedíte u stolu s lidmi, který znáte celý život. Já tyto lidi poznala až po něm.
Takže když jsem běžela najít mámu, abych ji seznámila s naším plánem, byla jsem si stoprocentně jistá, že do toho bude chtít jít s námi. Já a Celine jsme totiž měly hodně podobnou povahu a musela bych být slepá, abych si nevšimla, jak jí to tu celé leze na nervy. Když jsme ještě bydlely v Brixtonu, často jsme jen tak sedly do auta a jely někam pryč, daleko od našich problémů a povinností. Bylo to neuvěřitelně osvěžující. Tady jsme mohly jít tak maximálně na zahradu, kde byla nalezlá spousta lidí s podobně špatnou náladou, a protože nikdo z nás nepociťoval potřebu spánku, bylo opravdu těžké se vyhýbat konfliktním situacím. A ti tři šašci, kteří nám stále dokola opakovali, že „nejsme připraveni“, nám na náladě moc nepřidali.
Moje máma mě opět nezklamala. Okamžitě souhlasila, a dokonce se přiznala, že nám to chtěla také navrhnout. Takovou skvělou mámu já mám. A tak jsme se ještě ten večer vydaly za železnou bránu. Měly jsme na paměti, že bychom tam chodit neměly, ale jelikož jsme neposlouchaly ani před smrtí, tak po ní bychom to jen těžko změnily. Před námi se tyčila obrovská brána ze železa, jejíž klika byla zhruba ve stejné výši jako naše hlavy. Nancy za ni beze slova vzala a brána se otevřela. Okamžitě mě zaplavil pocit lítosti, že jsme se předem nerozloučily. Začalo mi totiž docházet, co se nyní děje.

Víte jak se říká, že když poznáte někoho, koho vidíte poprvé, ale stejně máte pocit, jako byste ho znali celé roky, je to proto, že jste si byli v minulém životě hodně blízcí? Stejně tak se i říká, že takové lidi svede život opět dohromady. Myslím, že na tom něco bude.
A to byly mé poslední myšlenky v životě po životě, zatímco se mě zmocnilo další bílé světlo.

III.
Seděla jsem venku na houpačce a houpala se a houpala. Při každém takovém odražení od země se moje blonďaté vlasy zhouply na opačnou stranu a modré oči to sledovaly. Jmenovala jsem se Ema Povýšilová a bydlela jsem ve vesnici Hlinné, v České republice.
Náš rodinný domek byl jen málokdy prázdný. Většinou tu byla buď babička a děda, mamka a taťka, brácha a já, nebo všichni najednou. Dnes tu však kromě mě nikdo nebyl. Brácha teď chvíli bydlel u své přítelkyně Zuzany, kterou nám zatím ještě ani nepředstavil, a ostatní byli u těch nových sousedů, kteří se sem včera přistěhovali. Já jsem však věděla, že se s nimi stejně dřív nebo později seznámím, protože jakmile byla naše rodina v jejich domě, museli oni přijít na návštěvu k nám – to bylo nepsané vesnické pravidlo. A to se také stalo, hned nadcházejícího dne.
Divišovi měli dvě dcery – Vandu a Soňu. Soňa, ta starší, byla sice laskavá a hodná, ale Vandě se vyrovnat nemohla. Kdykoliv jsem byla v její přítomnosti, měla jsem pocit, že ji znám snad celý život. Jednou jsem se jí s tím svěřila, a ona mi překvapeně odvětila, že její pocit je totožný. Já a Vanda jsme tedy byly hned od prvního setkání nejlepší přítelkyně. Připadalo mi, jako by byla zároveň moje starší sestra, což bylo dost divné, vzhledem k našemu shodnému věku. Za každé situace mě bránila a tahala mě ze všech průšvihů, které jsem dělala. A těch nebylo málo. Nejvíc mě překvapilo, když jsem si uvědomila, že k ní mám takový zvláštní druh úcty. Nedokázala jsem si to vysvětlit.
O týden později přijel bratr se svou přítelkyní. Asi už mu připadalo divné, že nám jí ještě neukázal, zvlášť když jsme na ni byli všichni tak zvědaví. Zuzana byla vysoká černovlasá dívka, která měla jedinečný styl oblékání. Jakmile jsem k ní přišla blíž, abych jí potřásla rukou, všimla jsem si maličkého odznaku na její blůze. Když si uvědomila, na co tak zírám, se smíchem prohlásila: „To je leprikón. Vždycky jsem si ho přála, ale ne kvůli bohatství, ale…“
„… aby ti pomohl se dostat na konec duhy,“ dořekla jsem za ni jedním dechem.
„Jo,“ vyrazila ze sebe Zuzka překvapeně.“ Jak to víš?“
Dobrá otázka. Jenže já jsem opravdu neměla nejmenší ponětí, jak mě to napadlo, a tak jsem velice nepřesvědčivým hlasem řekla: „To by chtěl přece každý.“
Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi něco dost podstatného uniká. Připadalo mi, že vím, co to je, ale za Boha jsem si nemohla vzpomenout. Prostě to nešlo.