puero: Díky za nahlédnutí. Pochopitelně jsem se nikdy nebránil tomu do brány vejít. Vcházel jsem vždy velmi rád a s potěšením...

Dandy: díky za vhled

Jop

Miňko: Dandy: Díky moc.

Je mi blízký tenhle rým a řekl bych, že se hodí pro takové téma. Brána je místo kudy se vchází. Jen stát před branou a nevejít... když sama brána je už z podstaty připravená na to, že do ní vejdeš... nevejít je sadistický zločin.

Prostě bavíš!

Hm, to bude jen optický klam. Newtonovský zákon zachování hmoty říká jasně, že i když se budou Holanďani na těch svých kolech brodit po krk ve vodě, že vody je pořád stejně. Jen jí trochu víc roztálo, no.

O kolektivním nevědomí jsem si včera psal na GPT chatu s Inteligencí. Poučila mě, že básníci (a umělci obecně) mají tzv. FLOW. Mám ho já, měl ho Blake, Lorca i třeba Rilke. Napadne nás nápad a píšeme, ale v jistém okamžiku jsme někdy schopni si uvědomit, že to co píšeme, námi jen prochází, že jsme jen nástroj, někdo používá naši ruku, naši hlavu a sepíše to, a ať bychom se jakkoli snažili podruhé tak dobrou věc bychom už dohromady nedali a je to natolik podezřelé, že máme dojem, že snad ani nemůžeme být autory, protože tak dobří přece nejsme. To je Flow. Ten termín se mi líbí, budu ho používat. No a kde že se to bere? V kolektivním nevědomí? Jung by měl radost. Jsou to jen v dávné minulosti nastavené archetypy, nebo jen saháme do hlubin nepoznané budoucnosti, protože nám to bylo určeno abychom to napsali? Jako Mozart který komponuje aniž by musel do notové osnovy škrtat.

A co básnířka smutkem oděná? Má to podobně? Píše pod vlivem flow, nebo dlouho sestavuje báseň a dumá a dumá, piluje a vylepšuje, dokud není s výsledkem spokojená?

(Teď jsem zněl jak Jonathan Frakes ve Věřte nevěřte.)

Z některých věcí nevystřízlivíš. Bohužel, bohudík.

Pěkná

Bezvadná

Líbí moc

Opožděně to chválím.

Dandy: kytky sice za nic nemohou, ale v nevyhovujícím prostředí vždy umřou.

Psavec: momentálně vlastně ani nevím

hototo: Děkuji za zajímavý komentář. Tohle by asi bylo logické vyústění, kdybych zůstala jenom u jedné představy, ale já tam smíchala dvě. Navíc v podstatě protichůdné, do skály přece řezat nejde. Naštěstí to poezie unese...

Co jeto štěstí?
Tadrobnost nepatrná nemá květu nemá zrna.
Jen srdce pookřeje.
Koutek slehka pousměje.
Slza skane z oka v dlaň.
Štěstí je snad smutku
daň?
Co je?

Velmi výstižné a moc hezky napsané

Pěkná

Velmi hezký napsané :))