Jedna z novější tvorby... (Je zajímavý že čím víc píšu, tím míň se mi to rýmuje a má to menší rytmus)

Včerejší noc jsem asi moc přemýšlela...nad smutným osudem některých žen, co znám...;(...Muži by jim měli stát po boku...ale nestojí...bohužel...

Diskuze o přirozeném a nadpřirozeném mě inspirovala. Kajícně přiznávám začátek dle Reyneka a konec dle Dyka.

Bolest se rodí hluboko v srdci a zrdcadlí se v očích...přilétněte havrani...ať tu mou nikdo neuvidí... /spontální básnička...emoce si dělají co chtějí...ale naštěstí budou mít jen jepičí život/...*

...takhle to nepůjde dál...;( člověk si musí umět odpočinout...i od toho, co má moc rád...děkuji Vám pane Hrabě...Vy jste mě toho hodně naučil...* a taky děkuji všem za podporu...mám Vás ráda...*

Něco takového jsem už dlouho nenapsal... zajímavej pocit...

Pocity ze sobotního dne...každé vzkříšení stojí kapku bolesti, když se duše vrací z očistce zpátky do svého těla...

ubohý italský sonet, který lze zařadit mezi mé první... měl poměrně pozitivní ohlasy na jedné vnitro-školské soutěži, ale zajímala mě objektivní kritika

...

včerejší....

/"co budeš dělat po válce? Myslím - kromě toho, že budeš mou ženou?"/