Špatná domluva.

"To tady všichni nosí masku?" zašeptala přikrčená v temném koutě s přáním být neviditelná. Stranila se lidí, děsili ji. "Jistě." odpověděl, bez jakéhokoliv zaváhání procházející starý muž. Nebylo na tom přeci nic zvláštního.

Prší, voda stoupá.

Múzy se rády líbají, ale mnohem raději s mladíky. O staré básníky už nemají velký zájem, což je nám dědkům hodně líto a smutně ubekáváme v ústraní.

Pár podzimních ministurek, které vykreslují moji náladu.

Dnes jen pár drobnůstek.

Tak jsem trochu zamířil do klasiky, snad mě proto nebudete moc kamenovat.

Přišla si pro útěchu.

Její tvář je jako melodie. Slyším ji...pokaždé, když se na ní podívám. Mohu cítit ten zvláštní pocit tam někde uvnitř mne. Ten pocit...

Být básníkem a bát se být právě jím.

Trochu chemie do poezie.

Až dokážeš odložit ego, co křiví Tvou tvář a mysl tíží. Až při pohledu do zrcadla spatříš i nás / ostatní /, co kol ve strachu se plíží...

Naše společnost je rozdělená a nespokojená. To věčné brblání je takový náš národní zvyk, který nám moc reputace ve světě nepřidá.

Okamžik, jenž lásku svírá.