taková malá stížnost

Popišme to jako menší skoro tří týdenní depresi. Je napsaná už asi dva týdny zpátky, ale nějak nebyl čas ji sem dát ;)

Když mlčí ti nejbližší a vy nevíte proč. Je to jako na špičce útesu kdy se rozhodujete zda setrvat a počkat na vysvětlení (případné shození), nebo zda máte skočit rovnou ať už to nebolí.

Bolest se rodí hluboko v srdci a zrdcadlí se v očích...přilétněte havrani...ať tu mou nikdo neuvidí... /spontální básnička...emoce si dělají co chtějí...ale naštěstí budou mít jen jepičí život/...*

...takhle to nepůjde dál...;( člověk si musí umět odpočinout...i od toho, co má moc rád...děkuji Vám pane Hrabě...Vy jste mě toho hodně naučil...* a taky děkuji všem za podporu...mám Vás ráda...*

Včerejší noc jsem asi moc přemýšlela...nad smutným osudem některých žen, co znám...;(...Muži by jim měli stát po boku...ale nestojí...bohužel...

Pocity ze sobotního dne...každé vzkříšení stojí kapku bolesti, když se duše vrací z očistce zpátky do svého těla...

aneb snažím se nebrečet.... Pro všechny, kterým není zrovna dvakrát fajn... i pro ty ostatní... aby si vážili svého štěstí

/"co budeš dělat po válce? Myslím - kromě toho, že budeš mou ženou?"/

Jedna pesimistická...

vrácena...

na mezera.org jsem za toto "dílo" dostal velice ošklivou kritiku, no možná to není nejlepší věc co jsem kdy stvořil. No kritizujte pisálci :-)

ty jsi jako já, já jsem jako ty...