Co tvoje nevěsta, ve vlasech bílou růži,
hrdější královny na tebe, ty můj muži,
jsem s tebou k oltáři šla v slunce zlatém plání; -
tvůj ret se usmíval, mé oko slzou vláhlo,
ty's pevně šel jak muž, mně slabé dívce táhlo
cos jako bolest duší rozechvěnou;
leč chvíli jen, ve slunce zlaté záři
jak ty já poklekla jsem pevně při oltáři
a slíbila ti věrnou býti ženou
dnes, zítra, v dobru, zlu a do skonání.

Co tvoje žena v radosti i bolu
já s tebou šla, - my oba věrně spolu
tou cestou, která sklonila se srázem;
nám vítr ve tvář dul, a chleb nám rostl tvrdý,
já měla pro vše žert, a ty jsi byl muž hrdý,
až přec tvůj váhal krok a hasly tvoje zraky.
Já sama plakala, však s tebou na potkání
na líci tvé byl mrak, a na mé usmívání -
nám vítr ve tvář dul, a my se chvěli mrazem,
však svoji byli jsme přes slunce svit i mraky.

Dnes svatební náš den, - vzpomínám roků běhu;
v tvou utýranou tvář, mně ve vlas navál sněhu
vichr, jenž dávno již svatební sedral růži. -
Tvá duše sterou mukou rozjízvena,
ty's jako děcko teď, - já matka ti, ne žena, -
jak churav, sláb tu ležíš k nepoznání. -
Šla naše cesta v sráz, nám nohy sdralo hloží,
lidé nám cizinou, a v dáli pomoc boží!
Dnes svatební náš den - viz slunka zlaté plání:
my slíbili si věrnost do skonání -
usměj se na mne přec, - jen ještě dnes, můj muži!