Bylo to před třemi léty Ráno
čisté jako stín
růžového slunce na Vltavě
vystřízlivělého deštěm Zatímco jsem kouřil
čtyřicátou cigaretu toho rána které začalo
o půlnoci (neboť byl srpen a noci krátké jako věčné
lásky šestnáctiletých) chlad z ulice podoben mrtvému
milenci něžně se dotýkal nahých
štíhlých nohou dívky která se česala před střepem
zrcadla přibitého do rohu husté fialové
oblohy
„Noční kavárny“
toho potrhlého zrzavého Holanďana na zdi
mého pokoje Bylo to ráno
před třemi léty Pili jsme ze skleniček na hořčici
kávu ten černý horký hořký
odvar blues a dívka se začala urážlivě smát
smíchem primadon
zažloutlé fotografii
vojáka s knírem na mém stole V tu chvíli mi bylo líto
že se mnou šla
jen proto že hrávám v Redutě
stařičký jazz Bylo mi líto toho
blues které mě napadlo včera
večer a na které si asi nevzpomenu

Dostal jsem strach
že ve mně už navždy zůstane
tiché bláto vzduchoprázdna podobné studené kráse
smíchu kterým přede mnou beze studu svlékala
své nedělní sametové oči
až do dna
cukerínové životní filozofie
Řekl jsem „Chtěl bych být sám Dole
je odemčeno“ Vypadala titěrně – tuctová
silonová květina v rose která zbyla
na Národní třídě
po kropicích autech Vypadala titěrně jako můj život
až do toho rána proti zažloutlé fotografii vojáka
na mém stole Říká se tomu (podle vkusu) katarze
nebo kocovina Od toho rána
se pokouším napsat
tuhle báseň