Jdou s hlavou vztyčenou, jak tenkrát, zahradami,
ret slova něhy šeptá ze zvyku.
Jich pohled důvěrný, ten dosud ještě mámí,
milenek utichlých, milenek básníků.
Za hvězdou záhadnou, jež na půlnočním nebi,
se touha jejich nese vrtkavá.
Kde chvíle věčností, co více zapotřebí?
Jich věky nelámou, je míjí únava.
A žasne jimi noc, když jdou tak věčně mladé,
jak slova Východu, jež zněla po věky,
a žasne jimi noc a gesto jejich krade,
jím svoje temnoty chce zdobit bezděky.
Jsou věčna věčnější, jsou noci tajemnější,
nad ranní červánky je tklivější jich slib.
Jich dotek bouři dá a bouři ukonejší.
V nich možno ztroskotat, a nežli v moři, líp.
Zní šepot, výkřiky, zní slova patetická,
zní smutek bezedný, kdy v smrt jen důvěra.
Bludištěm marným vede touha lidská,
v posledním záhybu se směje Chiméra.
Křídlatí Serafi, hle, pozdrav z dálky pějí,
a nepoznáš, kde končí prostora.
Nad přízrak havrana, jenž kráká tragičtěji,
těm nocím bezesným klid víc dá Lenora.
A Laura živa je a Friderika živa,
Petrarca pouze spí, a mrtev Goethe je.
Zas jako tenkráte svůj hymnus jaro zpívá
veliké illuse, veliké naděje.
Avignon prázdný jen, a v Sesenheimu loubí
jak věcí marných stín zří teskně do šera…
A mrtev Goethe je, a Petrarca spí v hloubi.
V posledním záhybu se směje Chiméra.
A s hlavou vztyčenou jdou v nových variacích
a můžeš slyšet slovo tlumené.
Ráj dávno ztracený jim ještě září v zracích,
a vrhá reflexy už peklo tušené.
A žasne jimi noc.
2
Na ňadrech planou růže,
jsou symbol věčných krás, jenž mžikem přeletí.
Jediný okamžik! Co svět dál dáti může?
Co v zrak jsme zřeli si, uprchlo století.
Zní hudba lahodná se rtů těch, které zpíjí,
že bledne marný verš a slovo tichne tu.
Krom chvíle jediné byl život parodií.
– A co jsme patřili, je jaro v odkvětu.
Jsou šedé myšlenky, jsou příliš přísné cíle
a lidé ocháblí a žitím sklonění.
Jen sluncí zapadlých teď reflex zlatí chvíle,
a touhy umdlelé zas náhle vzplamení.
Krom chvíle jediné, jež zašla, jak to bývá,
co ještě zbylo, nač se vzpomene?
O kráse minulé sní touha zádumčivá,
tak trochu minulé, tak trochu vysněné.
3
Tak jako k tanci jdou. Jen jedna stojí bledá.
Jdou jako k objetí. Proč ta se neleká?
Kde stín však největší, tam postava se zvedá
přísného strašidla, suchého člověka.
– – „Jsem, pane, obskurní. A dějiny mne přešly.
Nižádné citáty! Lexikon nezná mne.
Nižádné výročí! Svět zapomíná sešlý.
Prach kryje dílo mé, to dílo významné.
A přece velikost-li malounký svět chová,
v mém bystrozraku skryta veškera.
Nad shnilá jablka jsem vyspěl Schillerova,
nad paskvil Heineův, nad květy Baudelaira.
Kde byli v pochybách, kde tmy je oklamaly,
já šel jsem osvícen a pochybností prost,
velicí mužové jsou před mým zrakem malí.
Oh, Goethe dobře znal, proč popřel původnost.
Goethe byl dvořenín. Toť historie dlouhá.
Akta-li dobře znáš, tož ztrácí na ceně.
Též nutno podotknout, že vzplála Fausta touha
perverzně jaksi k mrtvé Heleně.
O Poeovi slov nechci dále ztrácet,
ač dávno čas, by močál ten se hnul.
Jsem ochoten dát Lenoře své placet:
půl šarlatánství, deliria půl.
Petrarca příliš pod mým nivó stojí,
až případ stěží prostší nad jeho.
Zde vášeň nezdravá už ke jménu se pojí.
Víc moh bych říc, leč šetřím mrtvého.
Lze mnoho uvést novějšího data.
V týž čarokruh jsou mysli zakleté.
Vše churavo, co verše trudně látá.
Jen já jsem zdráv: má díla přečtěte!
Jen já jsem zdráv. A nuže, co dál chcete?
Jsem davem pomíjen, jenž neřest velebí.
Svou zrůdnost zrůdní ctí: jak sešel jsi, ó světe!
– Jsem, paní, obskurní. Bůh není na nebi.“
4
Než ona zaleklá, jež stála tolik bledá,
blouznivým zrakem v dálku zalétá.
– – „Byl, pane, obskurní. A měl svou fikci, běda!
říkal si: poeta. Já řekla: poeta!
A věru, básník byl, sny rodily se lesklé,
podivné pohádky zřel zanícený zrak.
Nádherné útvary, jež zima kreslí ve skle –
Vzal péro do ruky. A básník nebyl pak.
Hra barev duhových a truchlo v těžkých mracích
své dalo odlesky té duši plamenné.
Ráj dávno ztracený mu zářil ještě v zracích,
a stíny vrhalo už peklo tušené.
Formuli našel tesklivého smutku,
jež odstraniti měla těžký tlak.
Měl slova vzrušení, jak básník mluvil vskutku,
vzal péro do ruky, a básník nebyl pak.
Sám cítil časem, piedestal že vratký,
a v skrytém zmatku prchal od díla.
Cos bylo v něm jak plachá něha matky,
jež neduživé dítě zrodila.
Pak mnil, že něco je, co úklady mu strojí,
že zlato suchý list a moudrost k ničemu.
Verš vyzněl na prázdno – on tušil marnost svoji:
z pýchy kles v pokoru, vždy poddán extrému!
Šli všichni přes něho a všichni se mu smáli.
Šel, s hlavou u hvězd až, šel, plný tragiky.
Před vaším pohledem byl genij, pane, malý.
Před mojím pohledem byl slaboch veliký.
Živil svou iluzi, jež krev mu stále sála,
dal všechno, co moh dát, a to pak podmílá.
Hra barev duhových ho mocí svojí jala.
On živil iluzi. Ona ho zabila.
Když všechny vyšly dnes svých milých hledat hroby,
jež věnčí vzpomínky, jichž smutek uchvátí,
já vyšla, bázlivá, též užít krátké doby.
Vím, nebyl veliký, než chci ho hledati.“
5
Tak v chvíli půlnoční jdou oslnivou řadou
jak věčný zákmit věčné myšlenky.
Svou ručku diskrétně na horká čela kladou
milenky ztichlé, věčné milenky.
„– – Neb byl-li smutek kdy, je u konce a marný.
Tvá objetí jej v dálky zaplaší.
A hrob-li dělí nás, a bůh-li suchopárný,
stín tvůj já volám: Přijď, ó nejdražší!
Zní píseň Cherubů jak neskonalá nuda,
a smutek dobrým být je všeho ubožší.
Ty chvíle, nebesa kdy věčně byla rudá,
nad spásu věčnosti víc daly rozkoší.
Pojď, drahý, nespi už, je mnohé, co lze říci.
Vzbuď se, hle, chvíle je, kdy příkrov povolí.
Nad hlavou potomstvo, ctitelé, historici.
Přijď sem, ó nejdražší, a půjdem do polí.
A mám-li pravdu dít, my nebyli tak svoji
za jiter růžových, kdy svit měl půvab hry.
Ty, věčně zaujat, o úspěch v stálém boji,
jsi plašil Chiméry a dumal chef-d’oeuvry.
Přízraky hledal jsi, byls intimní s jich rodem,
vždy něčím oblouzen, vždy šálen, bláhový!
Též jsi mne miloval: tak trochu mimochodem.
Tvé srdce, miláčku, je jako hřbitovy.
Pojď, ještě chvíle je, než uzavře se brána.
Či srdce tvé už spí, věc dávno přežilá?
Drn roste nade mnou, a dávno zněla hrana:
po dlouhých staletích přec jsem se vzbudila! –“
Tak kráčí chmurami jak sen, jak přízrak zpola
shluk postav tragických a tmy ty osvítí.
Leč marně vábný hlas po širém kraji volá.
Kdo žil, teď mrtev je, kdo cítil, necítí.
Jen sluch-li zbystří ti, cos jako teskné vání,
cos, co též vzdechem býti mohlo by,
cos jako reflexe, jež můry poodhání,
kams do dálek se nese přes hroby.
„– – Sleduji myšlenku: je krásná, jako byla.
A z knihy Geneze mám slavný pocit ten.
Má všechno přísný řád: a všechna moje díla
– říc mohu jako Bůh – jak v prvý krásná den.
Sleduji myšlenku. Je stejná v různých krojích,
forma se vyvíjí, a vše má věčna dech.
Nic zhynout nemůže; a stopa, vím, dnů mojich
nemůže, nesmí zhynout v aeonech!“
A Laura živa je, a Friderika živa,
leč dávný milenec snu svého pod mocí.
Do zraků zářících se zádumčivě dívá
ponuré nebe; nebe půlnoci.
ret slova něhy šeptá ze zvyku.
Jich pohled důvěrný, ten dosud ještě mámí,
milenek utichlých, milenek básníků.
Za hvězdou záhadnou, jež na půlnočním nebi,
se touha jejich nese vrtkavá.
Kde chvíle věčností, co více zapotřebí?
Jich věky nelámou, je míjí únava.
A žasne jimi noc, když jdou tak věčně mladé,
jak slova Východu, jež zněla po věky,
a žasne jimi noc a gesto jejich krade,
jím svoje temnoty chce zdobit bezděky.
Jsou věčna věčnější, jsou noci tajemnější,
nad ranní červánky je tklivější jich slib.
Jich dotek bouři dá a bouři ukonejší.
V nich možno ztroskotat, a nežli v moři, líp.
Zní šepot, výkřiky, zní slova patetická,
zní smutek bezedný, kdy v smrt jen důvěra.
Bludištěm marným vede touha lidská,
v posledním záhybu se směje Chiméra.
Křídlatí Serafi, hle, pozdrav z dálky pějí,
a nepoznáš, kde končí prostora.
Nad přízrak havrana, jenž kráká tragičtěji,
těm nocím bezesným klid víc dá Lenora.
A Laura živa je a Friderika živa,
Petrarca pouze spí, a mrtev Goethe je.
Zas jako tenkráte svůj hymnus jaro zpívá
veliké illuse, veliké naděje.
Avignon prázdný jen, a v Sesenheimu loubí
jak věcí marných stín zří teskně do šera…
A mrtev Goethe je, a Petrarca spí v hloubi.
V posledním záhybu se směje Chiméra.
A s hlavou vztyčenou jdou v nových variacích
a můžeš slyšet slovo tlumené.
Ráj dávno ztracený jim ještě září v zracích,
a vrhá reflexy už peklo tušené.
A žasne jimi noc.
2
Na ňadrech planou růže,
jsou symbol věčných krás, jenž mžikem přeletí.
Jediný okamžik! Co svět dál dáti může?
Co v zrak jsme zřeli si, uprchlo století.
Zní hudba lahodná se rtů těch, které zpíjí,
že bledne marný verš a slovo tichne tu.
Krom chvíle jediné byl život parodií.
– A co jsme patřili, je jaro v odkvětu.
Jsou šedé myšlenky, jsou příliš přísné cíle
a lidé ocháblí a žitím sklonění.
Jen sluncí zapadlých teď reflex zlatí chvíle,
a touhy umdlelé zas náhle vzplamení.
Krom chvíle jediné, jež zašla, jak to bývá,
co ještě zbylo, nač se vzpomene?
O kráse minulé sní touha zádumčivá,
tak trochu minulé, tak trochu vysněné.
3
Tak jako k tanci jdou. Jen jedna stojí bledá.
Jdou jako k objetí. Proč ta se neleká?
Kde stín však největší, tam postava se zvedá
přísného strašidla, suchého člověka.
– – „Jsem, pane, obskurní. A dějiny mne přešly.
Nižádné citáty! Lexikon nezná mne.
Nižádné výročí! Svět zapomíná sešlý.
Prach kryje dílo mé, to dílo významné.
A přece velikost-li malounký svět chová,
v mém bystrozraku skryta veškera.
Nad shnilá jablka jsem vyspěl Schillerova,
nad paskvil Heineův, nad květy Baudelaira.
Kde byli v pochybách, kde tmy je oklamaly,
já šel jsem osvícen a pochybností prost,
velicí mužové jsou před mým zrakem malí.
Oh, Goethe dobře znal, proč popřel původnost.
Goethe byl dvořenín. Toť historie dlouhá.
Akta-li dobře znáš, tož ztrácí na ceně.
Též nutno podotknout, že vzplála Fausta touha
perverzně jaksi k mrtvé Heleně.
O Poeovi slov nechci dále ztrácet,
ač dávno čas, by močál ten se hnul.
Jsem ochoten dát Lenoře své placet:
půl šarlatánství, deliria půl.
Petrarca příliš pod mým nivó stojí,
až případ stěží prostší nad jeho.
Zde vášeň nezdravá už ke jménu se pojí.
Víc moh bych říc, leč šetřím mrtvého.
Lze mnoho uvést novějšího data.
V týž čarokruh jsou mysli zakleté.
Vše churavo, co verše trudně látá.
Jen já jsem zdráv: má díla přečtěte!
Jen já jsem zdráv. A nuže, co dál chcete?
Jsem davem pomíjen, jenž neřest velebí.
Svou zrůdnost zrůdní ctí: jak sešel jsi, ó světe!
– Jsem, paní, obskurní. Bůh není na nebi.“
4
Než ona zaleklá, jež stála tolik bledá,
blouznivým zrakem v dálku zalétá.
– – „Byl, pane, obskurní. A měl svou fikci, běda!
říkal si: poeta. Já řekla: poeta!
A věru, básník byl, sny rodily se lesklé,
podivné pohádky zřel zanícený zrak.
Nádherné útvary, jež zima kreslí ve skle –
Vzal péro do ruky. A básník nebyl pak.
Hra barev duhových a truchlo v těžkých mracích
své dalo odlesky té duši plamenné.
Ráj dávno ztracený mu zářil ještě v zracích,
a stíny vrhalo už peklo tušené.
Formuli našel tesklivého smutku,
jež odstraniti měla těžký tlak.
Měl slova vzrušení, jak básník mluvil vskutku,
vzal péro do ruky, a básník nebyl pak.
Sám cítil časem, piedestal že vratký,
a v skrytém zmatku prchal od díla.
Cos bylo v něm jak plachá něha matky,
jež neduživé dítě zrodila.
Pak mnil, že něco je, co úklady mu strojí,
že zlato suchý list a moudrost k ničemu.
Verš vyzněl na prázdno – on tušil marnost svoji:
z pýchy kles v pokoru, vždy poddán extrému!
Šli všichni přes něho a všichni se mu smáli.
Šel, s hlavou u hvězd až, šel, plný tragiky.
Před vaším pohledem byl genij, pane, malý.
Před mojím pohledem byl slaboch veliký.
Živil svou iluzi, jež krev mu stále sála,
dal všechno, co moh dát, a to pak podmílá.
Hra barev duhových ho mocí svojí jala.
On živil iluzi. Ona ho zabila.
Když všechny vyšly dnes svých milých hledat hroby,
jež věnčí vzpomínky, jichž smutek uchvátí,
já vyšla, bázlivá, též užít krátké doby.
Vím, nebyl veliký, než chci ho hledati.“
5
Tak v chvíli půlnoční jdou oslnivou řadou
jak věčný zákmit věčné myšlenky.
Svou ručku diskrétně na horká čela kladou
milenky ztichlé, věčné milenky.
„– – Neb byl-li smutek kdy, je u konce a marný.
Tvá objetí jej v dálky zaplaší.
A hrob-li dělí nás, a bůh-li suchopárný,
stín tvůj já volám: Přijď, ó nejdražší!
Zní píseň Cherubů jak neskonalá nuda,
a smutek dobrým být je všeho ubožší.
Ty chvíle, nebesa kdy věčně byla rudá,
nad spásu věčnosti víc daly rozkoší.
Pojď, drahý, nespi už, je mnohé, co lze říci.
Vzbuď se, hle, chvíle je, kdy příkrov povolí.
Nad hlavou potomstvo, ctitelé, historici.
Přijď sem, ó nejdražší, a půjdem do polí.
A mám-li pravdu dít, my nebyli tak svoji
za jiter růžových, kdy svit měl půvab hry.
Ty, věčně zaujat, o úspěch v stálém boji,
jsi plašil Chiméry a dumal chef-d’oeuvry.
Přízraky hledal jsi, byls intimní s jich rodem,
vždy něčím oblouzen, vždy šálen, bláhový!
Též jsi mne miloval: tak trochu mimochodem.
Tvé srdce, miláčku, je jako hřbitovy.
Pojď, ještě chvíle je, než uzavře se brána.
Či srdce tvé už spí, věc dávno přežilá?
Drn roste nade mnou, a dávno zněla hrana:
po dlouhých staletích přec jsem se vzbudila! –“
Tak kráčí chmurami jak sen, jak přízrak zpola
shluk postav tragických a tmy ty osvítí.
Leč marně vábný hlas po širém kraji volá.
Kdo žil, teď mrtev je, kdo cítil, necítí.
Jen sluch-li zbystří ti, cos jako teskné vání,
cos, co též vzdechem býti mohlo by,
cos jako reflexe, jež můry poodhání,
kams do dálek se nese přes hroby.
„– – Sleduji myšlenku: je krásná, jako byla.
A z knihy Geneze mám slavný pocit ten.
Má všechno přísný řád: a všechna moje díla
– říc mohu jako Bůh – jak v prvý krásná den.
Sleduji myšlenku. Je stejná v různých krojích,
forma se vyvíjí, a vše má věčna dech.
Nic zhynout nemůže; a stopa, vím, dnů mojich
nemůže, nesmí zhynout v aeonech!“
A Laura živa je, a Friderika živa,
leč dávný milenec snu svého pod mocí.
Do zraků zářících se zádumčivě dívá
ponuré nebe; nebe půlnoci.
