Bystřina zpívá v divokém spádu,
málem a brouzdáš se na vodopádu,
z mokrého kamení na suché vzhůru,
vzhůru a vzhůru k lesnímu břehu,
poslední smrk tu, mu pohladit kůru,
napít se v štěrbinách zřidlého sněhu
až nahoře.

Tady však, ještě pod poloninou,
kravky se toulají s lačností línou
po svahu v houšti i na paloucích,
dědovi bouharu vypadla fajka,
o ráji sní v těch hodinách vroucích
ve stínu smrku, jenž jako vlajka
se rozmáchl.

To jsme se lekli. A první pohled
po kravkách, jsou-li na jeho dohled —
dědo, je krásně pod Dragobratem.
Co vše tu kvete, jak to tu dýše,
nežli sem vtrhnou s bílým svým katem
zima a tvrdé zákony výše,
brrr, zakrátko.

Horilku sladkou, co říkáš, bratře,
dávno žes nepil takovou, k vatře,
škoda, že neusedneme spolem.
Ať ještě žijem, ať kvetou struky
kravkám i mladicím dokola kolem,
a jako dole ty staré buky
je každý chlap.

Dávno žes nejed tak bílého chleba?
Čert vám ty vaše skály tu jebá,
pak z toho panská srdce jsou dravá.
I na té kukuřici vás šidí,
jen když se pytlík vlní a vzdouvá,
máš to tak pořád: dvojí jsou lidi
tu na světě.

Dávno žes nehulil takový tabák?
Ať ze mne zpívá zelený žabák,
není-li to jen ze staré slámy,
co zbude po chudém oborichu.
Kuřme, když chutná, a den je s námi,
chudí jsou bez smrtelného hříchu
tu na zemi.

Chtělo by se tu u tebe lehat,
v kolibě spát a po horách běhat,
dokud nás letní paprsky hřejí.
I chuďas bere tu krásu a sílu,
majerky večer všecky se smějí,
žehnej vám země, kravkám i dílu,
na pány sešli mor.