Musel by ses všeho jiného vzdát, očekával bych, že jen já se stanu tvým výlučným vzorem,
I tak by tvoje zasvěcení trvalo dlouho a vyčerpalo by tě,
Musel bys zavrhnout všechny své minulé životní teorie a všechen souhlas se životem kolem sebe,
A tak mě raději nech být dřív, než podstoupíš tu námahu, spusť ruku z mého ramene,
Zavrhni mě a jdi svou cestou.

Jinak bych možná na zkoušku, pokradmu někde v lese
Nebo za skálou pod širým nebem
(Protože v chráněných pokojích uvnitř domů není pro mne místo, ani ve společnosti,
A v knihovnách ležím jako němý, jako hlupák, nebo jako ten, kdo se ani nenarodil či už zemřel)
Snad právě s tebou někde na vysokém návrší, po rozhlédnutí, zda široko daleko není, kdo by nás mohl přistihnout,
Nebo snad s tebou na lodi, plující po moři, či na pobřeží moře nebo na pokojném ostrově,
Mohl dovolit, abys přitiskl své rty na moje ústa
V dlouhém kamarádském polibku nebo tak, jak líbá novomanžel,
Protože já jsem novomanžel a já jsem kamarád.

Nebo, chceš-li, zastrč mě pod svůj šat,
Abych slyšel tlukot tvého srdce nebo spočinul na tvém boku,
Nes mne, až půjdeš dál po souši nebo přes moře,
Neboť pouhý tvůj dotek mi postačí a bude ze všeho nejlepší,
A dotýkaje se tě, chtěl bych tiše spát a být věčně nesen.

Ale když tato stébla zkoumají, kdo jsi, je v tom nebezpečí,
Protože nepochopíš tato stébla ani mne,
Zprvu ti unikne, oč v nich jde, pak ti to unikne ještě víc, a jistě ti unikne, kdo jsem já,
Ikdyž si budeš myslet, žes mě už nepochybně poznal, hle!
Vidíš už teď, že jsem ti unikl.

Neboť tuto knihu jsem nenaspal kvůli tomu, co jsem do ní vložil,
A čtením si ji neosvojíš,
Jako mne neznají nejlépe ti, kdo mě obdivují a chlubnými slovy mě chválí,
A uchazeči o mou lásku (mimo pouhou hrstku přinejlepším) nedosáhnou vítězství,
Jako ani moje básně nezpůsobí jenom dobro, ale způsobí zrovna tolik zla, možná víc,
Protože všechno je zbytečné, nedojde-li k tomu, cos možná mnohokrát tušil, ale neuhodl, a co já naznačil,
A tak mě nech být a jdi svou cestou.