Nad hříšnými peřinami luk
košilatý oblak pluje,
zdvižený prst božích muk
přísně za ním ukazuje:

Zase jeden a krom záletů
na jiné to myslí stěží.
Větrem být, je z nebe zametu.
Já musím stát. Proč oni běží?

Připutují a hned z luk
vstříc jim širá náruč duje.
A tu u mne, u těch božích muk
každý se jen pokřižuje.