taron: BorůvkaB: Ďakujem Vám dámy. Taron, ako raz povedal John Lennon: "... kľúčom k životu je šťastie..." Človek by sa mal snažiť byť šťastný, aj keď je to (niekedy?) ťažké. Nežijeme v africkej krajine, máme dostatok potravy i vody, komfort, ktorý ďaleko prevyšuje štandard, aký by sme reálne k životu potrebovali, napriek tomu si nevážime skutočné hodnoty, pred láskou uprednostníme prachy, nie sme milíe arogantní, lebo máme pocit, že bez hrubých lakťov ostaneme v úzadí a vyhovárame sa nato, že nás k tomu núti táto doba. Človek dnešného typu: Človek nespokojný, ufrfľaný.

... et in pulverem reverteris, Týna. V Kysucách žije lid s půdou spřízněných lidí. Jsou pohostinní, pobožní, ale taky jsou to gazdové k pohledání. Tolik lpí na majetku! A přitom je to vlastně chudý kraj! Jenže ty pak jdeš pěšky těmi dědinami a vidíš, že v obci nemají ani chodník, na zrezivělé autobusové zastávce stojí babky v šátku, dělníci v montérkách, po cestě jede traktor, nebo nějaký kůň táhne vozík s narubaným dřevem, nebo v něm sedí zarudlí usměvaví dědci s chybějícím zubem, kteří se vracejí z pola, kde hrabali seno. Před barákem jim stojí stará škodovka, ale domy si staví monstrózní, dvojgenerační, na vjezd si dávají sádrov nebo kamenné sedící lvy, aby jejich paláce vypadaly honosněji, prostě kýč až běda, bohatství jen napovrch, aby lidi pukli závistí, ale pak pronesou nějakou větu a hned je poznat co je to za ,,korňany". Na jednu stranu je to roztomilé, ta vesnická omezenost, na druhou stranu to svědčí o tom, že jejich mentalita je nějak zkřivená. Nejde tam o kvalitu, ale o kvantitu. ,,Stara Košinarka susedom povedala, že je Luca v inom stave a nevie s kym." ,,A veď čo? Kym bude mať po tatovi taký barák, sama neostane. Dajaký chalan si ju zobere aj s děckom."

Lidi co umřou bohatí jsou podle mně dneska hlavně ti, kteří umřeli nečekaně brzy a nestihli ty nahamouněné miliony utratit.

Moje děti? Nevím, jaké naděje do nich vkládám, jen to, aby se tu na světě trošku vyznaly a byly alespoň trošku šťastní ( a trošku slušní) ...ale plně chápu tvé rozjímání, bylo smysluplné :)

I přes negativní nádech je krásně napsaná :) Líbí se mi :)

Yana: Verím tomu, ale zarazilo ma, že oddávajúci v slávnostnej reči spomenul štatistiku - na Slovensku sa vraj v súčasnosti rozvedie cca 50% manželstiev. V ČR je to asi podobnesmutné, hm?

puero: Jo, ale niečo na tom bude, keďže puero má u čitateľov úspech nepochybne. ;)

je to milé, kéž jim to všechno vydrží co nejdéle

Amelie M.: Tak si přečti tuhle:

http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=27194-lament-misantropa

puero: když budeš psát pro lidi, popřeš sám sebe :) já bych si klidně přečetla nějakou nenávistnou vůči lidem, pokud by to tedy bylo podané nějakým inteligentním způsobem, jen do toho :))

Vida, básničky na objednávku by tě mohly z depresivního autorskho období na čas vyléčit. Napiš třeba něco pro mně na objednávku, něco surrealistického, nebo dadaistického.

Já ve svých básních pořád lžu. Byl bych jinak ten nejneoblíbenější autor pod sluncem. Plný nenávisti k lidstvu. Jenže básník nesmí psát pro sebe, ale pro ostatní. Může psát o sobě, ale vždy má psát pro ostatní, nebo pro někoho určitého, ale nikdy ne pro sebe. Básnictví jako terapie je dobrá věc. Ale u čtenářů, kteří sami terapii nepotřebují, to odezvu nenachází. Já píšu pro lidi, pro vás, pro Psance a podobně, takže si vymýšlím a lžu až se ze mně práší a dělá mi pak radost, že to ostatním dělá radost.

Teprve až když básník přestane psát pro sebe, stane jakoby básníkem opravdovým. Mnoho psanců to možná neví. Píší to, co baví číst je samotné. Od toho se odpoutat je těžké, ale funguje to. Ptám se ostatních, proč píšou? Básněmi přece básník komunikuje se světem, se čtenáři. Ti na něj reagují. Nikdo nemůže trpět jakousi básnickou samomluvou. Takový básník se chtě nechtě uzavírá do vlastní bubliny. A má i potíže s kritikou a nedovede pochopit, že ho někdo nedovede pochopit. Je nezbytné psát pro lidi. A aby to lidi bavilo, měl by psát i o lidech, nebo o tom co je jim blízké, co mají rádi, co je pobaví.

Trochu to vyznívá jako puerův osobní recept na úspěch co?

puero: Ak by som mala hovoriť sama za seba, píšem prevažne vtedy, keď som smutná a nie je mi dobre, je to istý ventil, báseň (aspoň čiastočne) odplaví negatívne pocity (hoci priznám sa, táto "terapia" u mňa zaberá čím ďalej, tým menej. Možno je to aj vekom, možno skutočnosťou, že začínam byť naozaj unavená z toho, že riešim stále jedno a to isté dokola, neviem. No je to bludný kruh a nepoznám východ.

Je mi ľúto, že nepíšem pozitívnejšie veci, ich už priam nebezpečnú intimitu si uvedomujem, som si vedomá aj toho, že ľudia majú dosť vlastných starostí a dobre si zvážia, ako strávia svoj voľný čas a ak už náhodou siahnu po zbierke básní, po jej prečítaní netúžia byť depresívne naladení. Drvivá väčšina mojich básní je nasiaknutá bolesťou a zožala som zato množstvo kritiky. Ale ja jednoducho neviem klamať. Ako v realite, tak ani v poézii. Nedokážem si vymýšľať kulisy tak, ako to napríklad (občas?) robieva Puero. A pritom Slnečnica pred mnohými rokmi priam sršala pozitívnym nábojom, smiala sa toľko, až to ostatným liezlo na nervy, ale... to mi už pripadá veľmi dávno. Priznám sa, chýba mi to. Čo sa týka intimity mojej tvorby Tome, prežívam naozaj zlomové a zložité obdobie, myslím, že o dosť podstatných veciach sa v blízkej budúcnosti nadobro rozhodne a mám naozaj strach, ako to dopadne. Možno by som (aspoň načas) nemala písať vôbec, priznám sa, uvažovala som aj o tej alternatíve, že sa z psancov stiahnem úplne. Ale všetko je zatiaľ otvorené. Tak rada by som písala pozitívne básne, ale dá sa to vôbec, keď som plná obáv, chlapče? P.S.: Túto nerátam, tá bola na objednávku.

I já jsem si toho všiml. Celkově jsem si všiml, že psance čtu míň jak dřív. Nemám ani čas na malování. Mám v pokoji rozdělané dva obrazy. Jeden veliký a jeden menší a nemám čas na jejich dokončení. Je to tím, že mám víc důležřitějších povinností, starost o dům, starost o projekty do vědárny, starost o všechny ty životní elementy, které znamenají vydělávat peníze a neztrácet čas.... pak mi dochází, že veškeré to umění, co dělám, vzniká jen v mém volném čase a podle toho, kolik ho vytvořím dávám jasně najevo, jak moc se vlastně v životě flákám a poflakuju, protože vím, že mě to nikdy živit nebude. Sám se ochuzuju, abych nebyl ochuzen. Dneska jsem se u kávy po dlouhé době zase rozepsal nad básničkou. Kafe jsem dopil, báseň nedopsal a nevím, jestli si na ni ještě udělám čas. Když to nenapíšu najednou, pak to dlouho trvá, než to dodělám do finální podoby. A čtení básniček? Všiml jsem si, že se mi čím dál hůř daří vcítit se do autora. Tím hůř, čím pocitovější věci píše a ty píšeš extrémně pocitové básně. A smutné. Člověk je musí vydýchávat jako těžké schody na půdu, než jimi pronikne tam, kam jsi měla úmysl ho dohnat. Dokonce mi přijde, že jsi čím dál víc vyhraněná a osobní, čím dál víc analyzuješ svoje motivy a jdeš čím dál víc do hloubky. Tohle dílko do hloubky nešlo, četlo se lehce a já si u něj odpočal a dobře se naladil.

Celkově se mi zdá, pokud můžu generalizovat, že holky píšou víc smutné básně, víc básně o vlastních pocitech a prožitcích a zároveň se víc a víc vyhýbají podobným básničkám a hledají přesný opak. Nejlíp od kluka, nějakou zamilovanou, ale především pozitivní. Tak je to. Hrozně rády píšete depresivní věci, ale rády je moc nečtete.

A ještě jeden motiv to moje čtení omezuje: nějak jsem přešel ten bod, kdy mi depresivnější básničky pomáhaly jaksi snižovat moje vlastní melancholické nálady a dostal se do fáze, kdy je naopak kupí na sebe a eskalují. Možná je to tím, že teď čtu nezvala a vůbec surrealisty a oblíbil jsem si poezii klidu a pohody a veselí, protože je to těžší psát. Zvlášť, když má básník melancholickou povahu. To je pak mistr, když napíše něco veselého, protože dokáže zvednout oči ze země a dívat se za svůj šedivý stín.

Jak bys svou tvorbu posledního roku charakterizovala ty osobně? Jak se změnila podle tebe? A změnila se vůbec? Nebo je ten základ tvého způsobu psaní stále stejný, jen jeho tvář prochází změnami? Učiň autodiagnostiku. Tvá básnická sebereflexe, je to co tě posouvá dál mnohem efektivněji, než názor okolí.

puero: Všimla som si, že ma čítaš čoraz menej. Je mi to ľúto, Tome.

To je milá věcička. Svatební básnička. Vidím to poprvé.

Amelie M.: Verím tomu ;)

Nádherné.. at Riškovi a Petke to odhodlání a láska vydrží.. :)

taron: DDD: Pod vplyvom dnešných udalostí, už viem, že napokon ju teda nestiahnem. Nechcem ísť opäť do detailov, ale musím povedať, že sa cítim zahanbene, no zároveň som rada, že mám pri sebe inteligentného potenciálneho životného partnera, tak mi prosím držte päste, nech mi to už konečne vyjde! ;)

taron: Trafila si klinec po hlavičke... bohužiaľ. :(

ach...
koukám tadyk chvíli do té básně a chvíli na komenty a zase do básně...a přemýšlím...a mám pusu otevřenou nad tvou upřímností...

myslím, že jsi to vystihla perfektně a myslím, že s DDD myslíte oba to stejné a myslím, že se zamyslel díky tvé básni nad jeho volbou partnerky a konstatoval to, co bych ti asi taky napsala, pokud by to neudělal už on.

Je to paráda, nejde o vzhled, jde o to, že zřejmě přišel (tvůj přítel) o svou lásku násilím - ukončení z její strany, nebo nějak podobně...a on chtěl pokračovat, proto v jeho očích bude pořád tou vysněnou a ty to cítíš? Vnímáš? Pro něho je to blud...a on na to musí přijít sám...a až na to přijde může být už pozdě...- kromě toho uplyne spousty promarněného času - nejen jeho, ale i tvého- závisí na tobě, jestli to chceš obsolvovat....

nestahuj ji...možná pochopí rychle...a toto bude jen taková bolestivá vzpomínka.

DDD: :))) Ja sa nehnevám, ani sa necítim dotknutá, chcela som len upresniť, že prostredníctvom rozdielnosti vzhľadu medzi ňou a mnou som chcela vyjadriť skutočnosť, že každý vzťah je iný, inak zložitý, ale asi to nebol najlepší nápad, pretože aby sa to dalo pochopiť lepšie, musela by som ísť zrejme ešte hlbšie... a už aj tak som prekročila hranicu a pustila čitateľa tam, kam by už ozaj vidieť nemusel. Celá moja tvorba je veľmi intímna, ale táto báseň určite patrí k tým najintímnejším. Či je to dobre alebo zle naozaj neviem.