To je tak smutný ... cítím z dílka melancholii, vzpomínky a beznaděj ... možná ... je nadějné to pohlazení štětcem ...svět se po něm má naději probudit ...a pořád přemýšlím nad zvláštně zajímavým obratem "namaluju černobílý svět viditelný přes barevné sklíčko" ... nicméně, poutavé ...přitahuje to jako světlo můru ;-)

Poutavé... čteno skoro bez dechu :)

mě se líbí...je taková silná...od srdce...

jsou to takové básnické smyčky (tedy podle mě)... "o jeden šrám na duši víc" - myšleno: o jeden hřích navíc
měj se

Hezké. Ačkoliv nikdy jsem nepochopil ten zprofanovaný básnický výraz ,,šrám na duši" (nebo na srdci taky). Přijde mi, že je to jen termín, který se dává do básniček, když už všechno selže a jsou pořád málo pochmurné. Nic to vlastně neznamená - šrám na duši - nesmysl, který vlastně nikdy nikdo nedefinoval a ostatní mate, nicméně už se z něj stalo takové to klišé jako mrazící oheň apod.
Jinak zajímavý prsten a příšerný klobouk.

Děkuji všem ;)

Wow, nemám slov... Vzala mi dech!

reakce na komentář:
pokud se budeme držet kategorizace a všeobecných kritérií, tak se na to radéji vykašleme.. Poezie je cokoli, co dává křídla a cokoli co je svazuje, je křivda na srdci.. zamysly se mládí jankovaté!

múj postoj: jsi čtivý a je mi po posledním písmenku faj.. toť vše..

říká si o hudbu.. žeby to byl text... ? mám takový pocit.. ;-)

tak ta je smutně nádhernááá...mňam

:) pohlazení!

Pěkná poezie vnímavá, všímavá s lehkostí psaná

nádherný!!!

Díky Sokoličko... ta shoda mě mrzí, jsem to já ale hlupák ;) měj se...

Pěkně napsáno. Jen pozor na shodu podmětu s přísudkem, často ti to nesedí ("zavíraly železná vrata, stovky perleťových těl ulehalo" atd.). Jinak se mi líbí ta atmosféra, nálada, pointa. Dobré.:)

má atmosféru...

Opět děkuji :) a s tím S(C)yrá(a)nem to zkusím přehodnotit :)

Nádherná... Má takovou příjemnou hudební náladu, která ale na konci vygraduje do takového němého zoufalství. Líbí. Jen mě praštilo do nosu to Syráno, Cyrano by vypadalo o moc líp.:)

Napadá mě polemika o tom, proč lidé píšou nejen poezii, ale proč píšou obecně. Proč trápí svoji fantazii a dávají ji jiným lidem přečíst? Je v tom skrytý gen narcismu, nebo sebetrýznění, nebo dokonce exhibicionismus? Píšou aby lidi naštvali - tedy aby na ně nějak zapůsobili a k něčemu je přiměli, nebo to dělají z čiré potřeby konat dobro, potěšit někoho cizího? A nejspíš nebudu dalek pravdy, když řeknu, že každý to má jinak. A když má potom autor zákeřňák hodnotit dílo autora kladného hrdiny, tak se samozřejmě nikdy neshodnou. Tak k čemu to všechno? K čemu mrháme slovními obraty a hledáme ve svém pestrém slovníku libozvučná slova a dáváme jim příběh tvar a myšlenku, když jsou předem odsouzena k nepochopení? A byla by tahle báseň o tom samém, kdyby o ty vyšperkované perličky mezi řádky přišla? Nebo kdyby se změnil příběh?

Docházím k názoru, že tím jak člověk píše ukazuje hlavně co si myslí a jaký je, nebo jaký by si přál být. Ne vždy to sice platí, já vím. Tohleto se pěkně čte.

Moc moc moc pěkné