![]() |
![]() ![]() |
komentáře k dílům uživatele :


Má to krásně krásopisnou atmosféru která hřejivě v hloubi potěší..


A mohl bych se navždy zastavit,
proměnit nohy v kořeny, paže ve větve,
vrůst do hlíny
a celý se nechat smáčet deštěm,
obalit se sněhobílým kvítím
jako planý ovocný strom,
bělostná trnka na tiché mezi.
...tahle část je moc zajímavá a obrazná, líbí se mi nejvíc právě tím přirovnáním a použitím neotřelého způsobu. Jinak faj i název básně , krásně se to s textem prolnulo
proměnit nohy v kořeny, paže ve větve,
vrůst do hlíny
a celý se nechat smáčet deštěm,
obalit se sněhobílým kvítím
jako planý ovocný strom,
bělostná trnka na tiché mezi.
...tahle část je moc zajímavá a obrazná, líbí se mi nejvíc právě tím přirovnáním a použitím neotřelého způsobu. Jinak faj i název básně , krásně se to s textem prolnulo


ten závěr se mi nějak vpil do kůže , nevím ale jako známej otisk z kdysi :)


Nádherná asociace. Od Tebe pro mne překvapivě nečekaná, o to víc skvělá...opravdu oslovila..


Moc pěkná. Já nejsem zrovna fanda volného verše, ale tohle je vážně povedevé :))


Nepleťte si prosím Woytu s Wojtou,
jeden tvoří Haiku
druhý v hájku
trávu hulí
a zasloužil by po .....
jeden tvoří Haiku
druhý v hájku
trávu hulí
a zasloužil by po .....


Mě osobně uchvátilo už první dvojverší. Vidím to před sebou, bílé ostrůvky po závějích a nad nimi z dálky doléhá až sem hlas zvonů. Tohle sdělení by samo o sobě stačilo ve free form. Ale poslední verš odkazuje, jak k tomu, co pozoruju, přispívá má pozornost. "Stojím", tedy sníh nekřupe pod mýma nohama. A ještě "mlčím". Dvojí upozornění na ticho, které je obsaženo už i v těch zbytcích sněhu. Je v tom ukryto naslouchání až napjaté.


Někdy je zvuk sněhu tak hlasitý, že se musíme zastavit, abychom uslyšeli cokoli jiného.
Co se týká textu, námět objevný, jen mi malinko chybí k ucelení. Hlas? zvonů...přemýšlím, přemýšlím, Tvůj text mě vtahuje čím dál víc.
Co se týká textu, námět objevný, jen mi malinko chybí k ucelení. Hlas? zvonů...přemýšlím, přemýšlím, Tvůj text mě vtahuje čím dál víc.


Jsem.
To slovo splyne s tichem.
Víc neřeknu.
Podmanivý závěr.
To slovo splyne s tichem.
Víc neřeknu.
Podmanivý závěr.


Chápu to tak, že jsi v krajině se zbytky sněhu a v dáli zní zvony, abys je slyšel, musíš se zastavit, musíš zatahit dech, až pak je slyšíš.


Za mě palec... tedy forma. Jinak trochu tápu, co mají zbytky sněhu signalizovat vzhledem k dalšímu textu...


tento formát moc nemusím, ale občas se objeví pěkný kousek...jako třeba teď!