Zase jedna z věcí, co jsem si musel číst několikrát. Hodně se mi to líbí. Mimo jiné proto, jak podobně to cítím. Léta jsem žil v prvním odstavci, teď jsem v druhém. Jen si nejsem jistý, jestli bych chtěl do třetího. Člověk přece potřebuje nějaký únik...
A když tak toužíš po kritice, na konci prvního odstavce máš ve slově "zase" navíc "t". :o))

Včela ze mně včelaře udělala
u koně před prací trávím rána
v zájmovce přemítám nad osudy lidí
v knihách autoři do mé duše
snad vidí,odpoledne
zahradníka potkám v sobě
ve vesmíru pěstuji poznání
snad trochu rozumím tobě.
inspirace je naše nadání.

Rosa: No, především se nepovažuji za žádného spisovatele, tím méně pak kritika. Pár cestopisů (zde "Paříž 2019 I, díl 1." ;o) ) a jiných drobností jsem ale napsal.
Ten tvůj na mě působí bezchybně, stylisticky i obsahově. Výborně se čte. Obsahuje to co má - informace i dojmy. Snad jen špetku humoru bych přidal. Ale to je opravdu, jak dnes s oblibou plkají politici, "marginální". Rád si přečtu tvoje další díla.

Rosa: ...miluji pocit neznáma a nejistoty...

Doporučuji Lucas Bridge trail z Estancia Harberton do Tolhuinu. Pouze s kompasem a mapkou nakreslenou od 90. leté babičky. Tam potkáte jenom bobry a dravé ptáky. Močály, vývraty.
Anebo zabloudit na tři dny v Laosu na Hočiminově stezce v krajině zdevastované Agentem Orangem. Ale zajímavé je, že největši slzičky byly v Bielowiežském pralese, přitom to bylo zabloudění jen na tři hoďky. Atd.

človíček: Což o to, po Česku také hrozně ráda cestuji, je tu bezpečno. Na druhou stranu miluji pocit neznáma a nejistoty :)

slavek: děkuji, nějaké poznámky ke stylistice? :)

človiček: Už jsem to zvažovala, ale nemůžu této práci upřít, že zde dostávám inspiraci i prostor k psaní :D

Kdysi jsem si dával výpověď k narozeninám.A vždy do nového prostředí.Asi se už trochu brzdím,ale přijde to znova.A vším jsem byl rád.

Takový pobyt by měl být povinný pro každého jednou za rok.Tak trochu žiji podobně.Příroda ,pohyb,práce a mobil místo svítilny,když jdu krmit koně,ale zažít bych to chtěl,jen si naší krajiny cením stejně.

Hodně zajímavé. Díky za cestopis.

Určitě nejsi jediná, kdo zná "mučení křídel". Ať už v kanclíku, nebo jinde. Dík.

Je to tak. Připomíná mi to závěr filmové adaptace Stalkera. Parta zcela odlišných lidí, procházejících smrtící zónou v cestě za zlatou koulí, údajně plnící všechna přání. Dostanou se až téměř k ní. Tam je ale jejich průvodce, zkušený "stalker", upozorňuje, že zlatá koule neplní žádné "ad hoc" vyslovené přání, ale jen ta skutečná, nehlubší, nejskrytější.
Včichni zůstávají sedět a nikdo nemá odvahu do místnosti s koulí vstoupit...
Dobré. Vítej a díky.

Být rodičem je tak trochu vnucená role,pokud tento scénář odehrajeme se ctí můžeme si za odměnu dovolit aspoň občas vypnout všechny ty alarmy a býti opět jen bytostmi.Kdyby mně vzala dcera do Austrálie.Vysadila by mně v buši mezi křováky s upřímným hřejivým pocitem ,že je o mně dobře postaráno.