taron: to se nedá naučit.. děkuju, i já tebe ;)

Ach jo, ty mě vždy dostaneš a nejen mě, koukám :)
Bože, vyrovnávat se se smrtí neumíme a nikdy se to asi nenaučíme, teda abych mluvila za sebe, tak jsem posera, co se to nikdy nenaučí a vlastně ani nechce učit, chce mít všechny kolem sebe, hned , teď....
prostě jsem zůstala někde zakrnělá...no jo no, co se mnou :))

mám tě ráda :)

Máta: je skvela a konecne vesela.. je i dost sikovna na venceni.. trosku jsem se bala zacinat znovu se stendem.. ale mala amy bolestne chybi.. :-( diky

krásné , živá atmosféra :-)

Amen! :-) Hodně štěstí se štěndou, dobře se mít bude, o tom nempochybuji.
A smrt se někde možná pousmála, jak vše zlé je k něšemu dobré.

Kde najít ten střed, mezi lhostejností a zdravým zájmem, který nás ale neničí? Kde je ta hranice? Kdybych se měla trápit vším co vidím okolo, zešílela bych. Život mi naložil dotatek vlastního trápení, trápení v mém okolí. Proč bych se měla ještě trápit něčím, co nemohu ovlivnit? Pomohu tam kde vím, že pomoci můžu. Nejsem spasitel světa... nejsem ani spasitel sama sebe.
Občas proklínám tuhle naši informacemi nabitou dobu. Hrůzy se děly vždycky a kolikrát i horší než se dějí teď, jen se o tom v širokém měřítku nevědělo. Co oči nevidí... možná je to sobecké, ale... když se budu trápit tím, co se děje na druhém konci světa, mohu přehlédnout co se mi děje u nosu. Možná je to "malý" problém... v celosvětovém měřítku, ale pro jedince je často mnohem závažnější a tam můžeme být něco platní.
Zprávy, noviny nesleduji... možná v sebeobraně. Ale příliš dobře slyším "křik" všeho okolo, to mi bohatě stačí.

Leslie: souhlas leslie.. :) díky

Lenča: máš pravdu, jak řekla matka tereza.. "svět nespasíš, věnuj se tomu, co máš přímo před sebou".. a tím se snažím řídit ;) díky

Leslie: Ano, taky to tak vnímám. Učím se rozeznat hranice, pokud ještě mohu pomáhat a kdy už druhému beru příležitost něco se sám naučit, dokázat, překonat... Kolikrát stačí druhého ´jen´ vyslechnout, dodat mu důvěru v sebe samotného, prostě pošťouchnout.

Lenča: Nemůžu než s tebou souhlasit! A ještě dodám, že je dobré pomoct, pokud můžeme, ale jen do určité míry a pokud o to ta osoba opravdu stojí. Zachovat svobodnou vůli. A taky jen do té míry, aby člověk nezapomněl sám na sebe... kdyby to udělal, ve výsledku by to pak nepřineslo nic dobrého.

Každý jsme tu sám za sebe. Ač to zní tvrdě, nespasíme celý svět. Zůstat empatická, ale neničit se tím. To se osobně učím. A od té doby, co ´vím´, že si své zkušenosti a zkoušky plánujeme před svým zrozením... Našla jsem tu Vyšší Spravedlnost, kterou jsem už od dětství hledala. Všechno má svůj smysl. Měnit můžeme každý sám sebe ve prospěch svůj i ostatních.

Yana: mám to podobně.. shrnula jsi to do pár slov.. a výstižně.. ať se ti daří :-)

tvá zamyšlení se mi líbí, co dodat, jsem nesmírně pokorná k tomu, že všechny hrůzy světa sleduji jen z povzdálí...

j.f.julián: jsem ráda, že v tom nejsem sama.. díky :)

taron: jenže prkotiny.. kdo to rozsoudí, že to, co prožíváš ty, je prkotina, na rozdíl od někoho, co prožívá druhý? díky za zastavení :-)

Zamila: zavírat oči bychom jistě neměli.. ale přehnaně prožívat trápení jiných také ne.. všeho s mírou.. ;)

mluvíš mi z duše!

Krásně napsané, nemoci ani zavřít oči, ne a ne... chceme zavírat oči a nejde to, vlastně je nechceme zavírat, ale zavíráme :)
no jo no, dá se tím zjistit, že naše problémy jsou prkotiny a může být hůř, leč ty prkotiny prožíváme sebehyteričtěji :)
prostě jsme jen lidé, nic víc, nic míň:)

Lidé, co mají rádi zvířátka tak jako Ty, nemohou být špatní! ;-)

Amelie M.: Pejska jsem nikdy neměl, ale zažil jsem odcházení u menších tvorů, např. u králíčka, miláčka rodiny nebo u andulek. Vždycky je to těžké loučení...:-(
Jsi zřejmě fajn holka a je od Tebe hezké, že poskytuješ azyl pejskům z útulku, zvláště v tomhle čase! Ať Ti Tví noví kamarádi přinesou radost a i oni se cítí u Tebe dobře...;-)