slnečnica: Přesně tak. Všechno je relativní, všechno je subjektivní. A tohle je jen můj úhel pohledu.

Sameri: Děkuji za komentář, je krásné, kolik myšlenek moje zamyšlení vyvolalo.
Ty jsi moji úvahu posunula ještě o kousek dál, k rozměru, který jsem taky viděla, ale už to s ním nechtěla komplikovat. Naprosto souhlasím, že každé subjektivní vyjádření zkresluje, díváme se na realitu ze svého úhlu pohledu. Takže můžeme být přesvědčeni, že pravdivě, ale třeba to tak vůbec není nebo jen zčásti. Dobrat se pravdy není vůbec jednoduché. Jak píšeš, v každém díle je kus pravdy a kus vylhanosti, i když se maximálně snažíme jen a jen o pravdu, protože to stejně bude jen ta naše subjektivní pravda.
No teď jsem se do toho asi docela zamotala :). Zkrátka psát pravdivě můžeme chápat jako subjektivní pocit, ale jako objektivní fakt těžko. A s tím vědomím, že každé převedení skutečnosti do slov je už samo o sobě zkreslující, já k psaní přistupuji. I k psaní této úvahy, která je taky jen můj subjektivní pohled a nic jiného ani být nemůže :).

Netěší mě to, ale přece jenom ti sem vlezu ještě jednou. Přemýšlel jsem, co vlastně chceš zjistit nebo dokázat. Ten přístup mi totiž přijde strašně omezený. Pořád kladeš něco proti něčemu. Jako by to nemohlo existovat vedle sebe. Je to jak dva stromy. Dejme tomu jabloň a hrušeň. Oba dva rodí dobré ovoce a přece se najdou takoví, kteří buď jedno nebo druhé nejedí. Zeptej se jich. Nevysvětlí ti proč. Prostě to tak mají. Ale kvůli tomu já přece nebudu kácet ten či onen strom. Mám rád obojí ovoce a navíc mám rád i ty stromy.
Je to to samé, jako by ses ptala černocha proč je černý, nebo Číňana proč je žlutý a jestli by se za to vlastně neměli tak trochu stydět. Proč? Jsou takoví od Pánaboha a nic s tím nenadělají.
Myslím, že je poněkud omezené a rasistické zatracovat či zesměšňovat ten či onen přístup, pohled a názor, protože pokud ten vede k dobrým plodům, jistě není špatný. Podle mě není důležité to, z jakých pohnutek dílo vzniká nebo do jakých kulis je zasazeno, ale zásadní je to, co si z něj odnesu. A to může být v obou případech něco, ale také nic. Ano, krásná literatura se bezesporu neobejde bez smyšlených postav, dějů a kulis (jinak bychom si toho asi moc nepřečetli), ale přesto, aspoň většinou, v sobě odráží část autora. Jsou ale i díla čistě skutečná a neméně cenná.

Pravda je (a to už se asi podvacáté opakuju), že mě nijak nenaplňuje neustálé dokola a dokola opakované vystavování a zdůrazňování vlastní bolesti a její autentičnosti jakožto přednosti. Ve chvíli, kdy se z toho stane živnost a závislost, přestává mě to zajímat. I já si myslím, že nejsme na maminkovském serveru. Mimochodem - zajímala ses o čem byla moje básnička "Bělavá". Byla právě o tomhle.
Promiň, trochu jsem se rozkecal...

Kde to mam podepsat?

Já si jednoduše myslím, že i když píšeš o něčem, co jsi nezažila, co sis vymyslela, nebo tak.... pokud to děláš ráda a píšeš s láskou právě k té fantazii, pocitu, myšlence, literatuře celkově...tak to od srdce je a je jedno, že to třeba je jenom slovně ztvárněný sen, či něco jiného. Myslím, že literatura mí jít vždy od srdce a né jenom z nějakých přírůček na "správnost". Když je v tom srdce, je to poznat a má to lepší vůni.

Nemohu než souhlasit. Krásná literatura je šalba a klam. Myslím si dokonce, že to ani jinak není možné. Faktická správnost, přesnost a pravdomluvnost by měly být výsadou jiných žánrů reportáží a literatury faktu (pohříchu to tak často není).
Jediné, co mi osobně v této věci vadí je tvůrčí předstírání. Předstírání hloubky a uměleckého vyjádření v návodu k otevírání plechovky sardinek( myslím tím situaci, kdy někdo reálný návod prezentuje třeba jako báseň) .

Orionka: Môže, nemusí. Všetko je relatívne, však?

Zamila: Moc děkuji! A souhlasím, co by byla literatura bez fantazie? Jenom bych trošku otočila tu poslední větu, pravda s velkým P je myslím právě to, co by literatura hledat měla. Ne tu obyčejnou pravdu obsaženou v realitě jednoho života, ale nadčasovou, obecně platnou Pravdu, na kterou může ukázat svými příběhy, klidně úplně smyšlenými, ale napsanými pravdivě (tento hezký paradox jsem si vypůjčila od mannaz :)).

elisza: Taky mi ten výrok připadá podivný. Člověk bývá sám sobě špatným kritikem a s přístupem "jen já vím, co a jak jsem chtěl napsat, a nikdo mi do toho nesmí mluvit" by narazil každý autor, který se rozhodne něco vydat. Mezi amatéry to myslím platí dvojnásob.
Sama to beru tak, že tvořím polotovary, které mají k dokonalosti ještě hodně daleko a potřebují vybrousit, ale sama třeba nevidím jak a kde, proto velmi vítám zpětnou vazbu čtenářů. Když mi někdo poradí lepší řešení a dám mu za pravdu, ráda dílo upravím.

taron: Děkuji za krásné zamyšlení. Přesně tohle mě na poezii fascinuje. Člověk by si řekl, vždyť čeština má jen určitou množinu slov, z nich jen některá se nabízejí k rýmování, přece se ty kombinace musejí časem vyčerpat, zvlášť u krátkých básní na podobné téma. Ale tady vidím, jaký je to nesmysl. Stačí, aby autor do slov vdechnul sám sebe, a výsledkem je naprostá jedinečnost, často i s rozpoznatelným rukopisem. Úžasné!

mannaz: Máš pravdu, každý autor do díla otiskuje sám sebe. Někdo rovnou, položí se tam celý a beze změny, jiný jenom kouskem a další se chce díla dotýkat pouze lehounce a zdálky, maximálně špičkou prstu, ale stejně se nemůže úplně zakamuflovat a popřít sám sebe, někde je tam schovaný a pro pozorného čtenáře prosvítá :).
A ten rozdíl psát pravdu x psát pravdivě jsi popsala moc hezky, podepisuju, takhle jsem to myslela :).

Nehodlám číst tisíc komentářů psaných přede mnou. Ne, že by snad nemohly být inspirující či bych v nich nemohla najít podobný názor - kdo ví. Ale jednoduše se mi nechce. Takže začnu od podlahy:
otázkou je co je to pravda...A jaké je naše vnímání. Podle mne nejde nikdy zcela pravdu popřít, ať už napíšeme, že jsme mu daly kopačky nebo napíšeme, že nás odhodil jako použitou utěrku. Pravda stejně bude někde mezi tím. A o tom, jak psát...jde o to, zda toužíme napsat veledílo, přiblížit se velikánům a nebo jen...vyjádřit své myšlenky prostřednictvím ušlechtilejší formy jazyka. (Někdy ani to není zdárnou možností.)
Nemyslím, že by někdo měl rozhodovat, co je správná forma, pouze by každý měl přijmout názory na své dílo od širší společnosti. Nakonec...literatura má více hledisek, každé dílo má. V každém je kus skutečného života a těch nejvylhanějších postav. Je jen na nás, jak moc dobří čtenáři jsme a na co se dovedeme dívat. A nebo jaké skryté významy si dosadíme na místo, kde vlastně ani nejsou.
Nehodlám rozebírat co je správnou cestou, i když tuto úvahu chápu. Ale zároveň mi přijde zkreslující. Neboť kdo z nás skutečně dovede napsat situaci skutečně? Vždy jen z našeho vlastního pohledu, ať už u uvozovek napíšeme "to jsem řekla já" nebo "to řekla babička". A o předělávání...je přeci jen na volbě každého, za jakým cílem jde i píše. Má chuť se zlepšovat? Je egoistou? A nebo mu v životě jednoduše stačí ta míra vyjádření, ke které se už dostal?
Podle jakého klíče soudíme ostatní a sebe?
Asi se docela opakuji. A možná jen protože po mě tento server vyžaduje komentář. A je to také pouhou lží vystavěnou v prospěch mých budoucích postav?

"Literatura není pravda, je to jedna velká lež. Ale když se napíše dobře, je tato lež pravdivější než pravda." Krásné.

A ano, taky mě irituje, když napíšu báseň dle své fantazie - a hned na to mi chodí gratulace k početí :-D Mystifikace je krásná věc, fantazie je obraz plný barev, tak nešetřete své palety a nehledejte Pravdu !

Komentář který si uvedla v příkladu: "Když báseň na radu jiného předěláš, už nebude tvoje," je, dle mého názoru velmi podivný. Sice s tím nemá osobní zkušenost, ale tento výrok je podle mě,dosti nelogický. Když se na jakémkoli díle podílí někdo jiný než napsaní autor, příjde mi že by třeba některá díla byla neuplná.

Můj názor znáš...
literatura je pravda i lež... je to láska nás všech, a je úplně jedno, jestli píšeme z naší zkušenosti, nebo zkušenosti jiných, nebo jen fabulujeme... = je to terapie jak pro amatéry, tak pro opravdové umělce. Je to terapie úplně pro každého... Jak může hrát šachy světový velmitr, tak i já..., můžu hrát i basket, cokoliv a můžu to dělat stejně od srdce, jako mistři světa - a stejně to bude nejbáječnější, pokud se na to podíváš z úhlu toho, že takhle hraji jen jááááá - jako jedinečná, neopakovatelná osobnost.

A tak, vzdyt v kazdem dile je preci vzdycky kus autora. Jeho myslenky, jeho uvahy co by, kdyby. Postavy hraji podle jeho not. Vse vychazi ze zkusenosti, z povahy toho ktereho. Ale psat jen pravdu? To ne, ale psat pravdive (autenticky) to tedy ano :-)

kmotrov: Nestraš :)). Ani vylhanost samozřejmě nic nezaručuje, stejně jako pravdivost námětu je pro hodnotu literárního díla irelevantní.

Naprosto souhlasím, Ordinace v Růžové zahradě je vylhaná do posledního písmenka a bude tu žít věčně!

Lenča: Tomu rozumím, že se snažíš. A domýšlím se, že by ti připadalo nepoctivé vymýšlet si. Je to tak? A nepoctivé vůči sobě nebo vůči čtenářům?

Vlastně jsem to už vysvětlila - snažím se psát o tom, s čím mám nějakou zkušenost.
Jistě, máš právo, sama k sobě možná až povinnost, zeptat se. Než si domýšlet, co tím kdo chtěl říct.