Mlčeti Zlato: Není zač. Jsem rád/a, že nejsem jediný/á, komu to vadí.

Sebastián Wortys: Ta povídka o hodinkách pořád ještě může být... ;-) (I když má zrovna dost nízkou prioritu.)

Děkuji za zajímavý a dobře oargumentovaný komentář. Tvůj článek o neautorství určitě ovlivnil moje myšlení jako spousta dalších, i když zrovna při psaní této části jsem si toho nebyl/a vědom/a, ale to nevadí.

Ten zajímavý odstavec, který jsi ocitoval, je pro mě vrcholem celé povídky. Těší mě, že tě zaujal.

Jsem jen normální konzumní blb. Děkuju za zamyšlení nad věcmi, které mě příležitostně serou.

Už několik let ekofarmařím, osobně jsem poznal zhruba 12 významných osobností z této oblasti života a nespočet dalších podobných alternativců, takže jsem si vytvořil nějakou rozvinutější představu, o co nám jde. Mj. na základě toho a námětu od mého kluka jsem letos napsal dílo o soběstatkářích (jak jsem si naší subkulturu či sub-subkulturu nazval), ale zatím ho nemohu veřejně jmenovat, abych neporušoval pravidla soutěže, kde je to dílo zařazené.

Domnívám se, že kdybych 5.11. nedával Singularis k betačtení toto dílo o soběstatkářích, povídka "Pekař, Chlebnice a Ron Moloch" by se jmenovala a vypadala radikálně jinak: místo prstenů a bot by byly specifické "hodinky", místo mé představy soběstatkářů by byl "emigrant" a o chlebu by se tam nepsalo, i když by stále šlo o kritiku absurdní stránky kapitalismu. To však rozhodně neznamená, že nápad Chlebnice, prstenů, manufaktury či konkrétní dějový způsob užití soběstatkářů by nebyly od Singularis, která má na povídce "Pekař, Chlebnice a Ron Moloch" největší zásluhy.

Jsem rád, že ten dialog Štěpána s Molochem byl rozvinut a upraven. Obzvláště zajímavý je odstavec s větou "Jsou mým duševním vlastnictvím, a tím pádem mi patří i chléb, který byl s jejich pomocí vykouzlen, a tedy i buňky jejich těl, které z toho chleba vyrostly.", který volně vychází z mé filosofie (ne)autorství viz. mj. bod 5) v tomto článku: https://swortys.blogspot.com/2018/09/myslenkopocity-sapirwhorfov
a-hypoteza.html Nebo viz. poslední odstavec tohoto článku: https://swortys.blogspot.com/2018/10/udivova-reforma-skolstvi.ht
ml To však neznamená, že bych nějakou část Singularis následně považoval za mé vlastnictví. :D

Myslím, že to přepadení soběstatkářů ze strany Molocha nebylo potřeba udělat drsnější, než bylo původně. Zabití jednoho dospělého člověka je silné odstrašení, zvláště pro komunitu oproti nesoudržné skupině individualistů. Ale nepovažuji to přidrsnění za chybu.

Jinak k této povídce jsem dělal betačtení a většinu návrhů na vylepšení Singularis přijala, což mě těší. A jsem rád, že vzniklo další dílo týkající se soběstatkářů, aby o tomto alternativním způsobu života (a současně opozici novodobého JZD (Molocha)) bylo větší ponětí.

casa.de.locos: Souhlasím. Je to depresivní. Kromě závěru jsem to mínil/a jako tragédii, i když se mi tam nepodařilo zakomponovat žádnou katarzi. Nejspíš proto, že Ron Moloch toho zneužívá víc než jen princip daru, ale také třeba politickou korektnost, volnost zahraničních investic, autorské a patentové právo, obchodní tajemství, zkrátka snad všechno, co zneužít jde. A smutné je, že velká část z toho by se určitým způsobem za určitých okolností mohla v dnešní době stát...

To je hrozně depresivní. Ta část, kdy Ron Moloch říká, že dal vesničanům prsteny zdarma a tudíž je fér, aby pro něj dělali práci zdarma, mi připomnělo esej o (zne)užití principu daru v mezilidských vztazích, kterou jsem včera psala.

Ještě jsem drobně upravil/a začátek sekce 6, protože když v té chvíli už nebyli schopni jíst nic jiného než Molochův chléb, který si mohli kdykoliv vytlesknout, nedává smysl, aby jim někdo něco připravoval v hostinci.

Hanulka: Děkuji za přečtení i za přání, i když nějaká kritika by mě asi potěšila víc. Klidné adventní dny i tobě...

Četla na pokračování. Díky, umíš, přeji klidné adventní dny!

Severak: Máš pravdu, že ty pocity jsou nepřenosné. Ale pokud alespoň nějaké máš, myslím, že to docela stačí.

To, že na nádražích ty zastávky jmenují jinak, mi připadne irelevantní. Já je jako báseň prezentuji tak, jak jsou uspořádány zde.

Děkuji za komentář. :-)

s těmi pocity je to těžké. Já mám třeba úsek Praha až Poříčany pevně spojen s cestami za babičkou, proto třeba umím v tomto úseku ty zastávky vyjmenovat po sobě. Jenomže tyhle pocity jsou nepřenosný.

Zbytek trati pro mě prakticky nic neznamená, protože nejdál jsem byl v Přelouči. Teda aspoň myslím.

Kromě toho je tam takový háček - ty jmenuješ všechny zastávky celé trati, kdežto na nádražích jmenují buď jen významné (tj. kde staví rychlíky) nebo podúseky (tj. jednotlivé osobáky).

Trochublázen: Děkuji za zájem. Budu o tom uvažovat.

Dargnon: Jsem rád/a, že tě zaujalo téma. A co se týče těch čárek, souvětí a íček, mohl bys, prosím, být konkrétnější? Asi tam pár nějakých překlepů je, ale zajímalo by mě, co konkrétně máš na mysli.

Jednoznačně se přimlouvám i za další tratě! Ale bez zpoždění, prosím :))

Téma pohádek mě poslední dobou znovu zajímá a tahle patří k těm nápaditějším. Téma přirozeného stárnutí a zkušeností je zrovna něco, co by dnešním dětem prospělo.

Domnívám se, že kdyby autorka ještě opravila nějakou tu čárku a doladila některá souvětí nebo íčka, bylo by to ještě lepší :)

Ginnare: Moc děkuji za komentář. :-) To, že sis tam našla svoji zastávku, je jedna z možností, jak si tu báseň užít a určitě moc zajímavá. Další možnost jsou souzvuky jako třeba Tuklaty - Rostoklaty, Dlouhá Třebová - Česká Třebová, Babice nad Svitavou - Bílovice nad Svitavou, Popice - Šakvice. (Je jich tam spousta.) Některá jména mi připadají zvlášť působivá sama o sobě, třeba Bezpráví nebo Zaječí. Také si tu báseň můžeš představit jako takovou postmoderní galerii, kde se vystavují názvy, které jsou díly samy o sobě; některé zní velkolepě jako Pardubice-Černá za Bory, jiné zase všedně jako Dolní Lhota; některé neosobně jako Hrušovany u Brna, jiné zase blízce a útulně jako Zboněk či Sedlíšťka.

A když si tam člověk najde "tu svoji zastávku", je to trochu jako si najít svoje místo v životě a člověk pak může ocenit, kolik dalších takových míst je na cestě, která tudy vede, ale jen to jedno je "to jeho". (Nejsem si jistý/á, zda je mi teď rozumět.)

našla jsem "svou" zastávku... milé :-)

snažím se to uchopit jako báseň-experiment... zatím se mi nedaří... třeba to přijde

Ginnare: Máš na to podobný názor jako já. Děkuji. :-)

mstít se nemohoucímu starci by těžko někomu přineslo pocit uspokojení nebo zadostiučinění... samota ve stáří je jeho největším trestem a pečovatelé starající se o jeho životní potřeby a funkce mu blízkou duši nenahradí...
v tuto chvíli asi nevidím jinou možnost než hlasovat pro rozhodnutí Scholastiky... :-)

Klára Anna Keclíková: Zajímavý nápad. Děkuji za přečtení a komentář. :-)