Miňko: Díky,no už teď se na ledacos dívám po vašem. Jen být mužem, jsem si jistá, že nepíšu :D

gajda: Pravdu díš :)

gajda: Ahoj,tak abych to uvedla na pravou míru, tohle s Baudelairem nemá společné nic (to by nebyl text tak milý i když chápu, že sis to spojil). Četla jsem nějaké typicky české básníky a jaksi jsem měla stejné pocity. Neseděla mi forma a ještě ke všemu mě to ani nebavilo číst. Jediný Gellner zaujal. Ač to nebylo psáno s vážností, není to parodie. Spíše jen pokus vstřebat a srovnat si myšlenky a pocity z toho čtení,no a zkusit si to. Taky jsem přemýšlela co by mě zaujalo v této formě vůbec číst. Asi jen ti prokletí... A jak jsi psal o čem to je,tak ano hodně zhruba,lehce načrtnutá myšlenka neboli desetiminutová skica ;) Díky za reakci !

Homér: ... no jo, Gajda a Homér. Věčný Apolon a Dionýsos.

Ženy samy jsou jeden velký oxymoron. To tě možná mate.

Někdy je realita sama o sobě prázdnější než sama prázdnota. Prázdnota je ale pěkné téma pro zmlsaného básníka, kterého už omrzel rej motýlů nad rozkvetlými lukami. Možná je i jaksi více hodna verše. Což?

Psavec: Hanulka: Darko: Dandy: Děkuji za pěkné komentáře a za zastavení :)

Obdivuji že jsi jako žena napsala tak krásně mužské vyznání ženám, souzní s mou duší. Možná že posledních 7 řádků bych vynechal. Ale je to jiskrné a poetické.

gajda: Já dneska viděl na pláži takovejch koz a nic, ani cuknutí v buřtíku. Nevím, asi nejsem nadrženec, nebo skrytej gay, nebo jen beznadějnej. Asi jsem spíš na obličeje. Jsem si říkal, jestli ty ženské nejsou hezčí oblečené. Nevim, některé ty cecky mi přišly vyloženě odporné. Nevím, jsem zmaten.

... ale abych tě neuvedl v omyl, forma se mi nijak zvlášť nezdá. Není to současné. Cosi mi vadí.

Ano, ten Baudelairův pohled na ženskou krásu je možná v každém muži. Muž, pokud je to taky básník, proplouvá mezi ženami jako chladná voda v letním žáru a ztrácí sám sebe a nechápe proč.

V nezvyklém žáru letošního léta je těžké procházet ulicemi ve stínu starých paláců a tisíciletých platanů, procházet mezi vámi ženami - Medůzami - a neohlédnout se, nezkamenět, nedat na sobě znát své potlačené frustrace a fantazie. Pak se člověk zastaví před výlohou a po chvíli si uvědomí, že nehledí dovnitř, ale odrazem od skla výlohy sleduje plynulý proces toku lidstva ze svými zády, tu pestrost, ty vůně, ty dlouhé vlasy... Cosi v té alegorii žen a květin je. Je to zakódováno kdesi hluboko v genetické hádance vesmíru. Mezi řádky zamilovaných básní, mezi řádky průměrných slov a předložek a částic, z jejichž kombinace vzejde sice pokaždé něco jiného, ale podstatou se stále dotýká pravěké pravdy. Taky kdesi tady v těch řádcích TO JE. Někde.

Našla jsi správnou inspiraci.

Je to skvostné. Ten začátek se mi moc líbí ! Děkuji.

Ženský herbár je vynikajúca metafora.

Pěkná.
Až žena přestane být inspirací.
Tak se svět kamsi popostrácí.
Lež bude chtít dopoštět se zločinu
a přesvětcit o činu.
A proto by měla býti žena ,muž.
V lících kvésti růž.

Tady, co se týká toho strachu bych něco poradil. Ale nevím, co...

Ale, co se týká Tvýho psaní, tady vím, co poradit - Nepřestávej!

Skvělý a dost trefný!

Abych to tak nějak fundovaně okomentoval:

Tohle má koule... PARÁDNÍ!

Za oknem můry mě děsí...

Neznámé nebezpečí děsí.

Co ho zkusit pojmenovat?