:D No, tak to jsi se vtělil opravdu do nějaký fůrie. :D

Proč já sem si nevzala Pištu Hufnágla.

se v poezii nějak moc nevyznám, ale nějak jsem nepochopil o jaký to děvčátko tady vlastně jde...

Homér: Dík, nic jinýho bych od Tebe ani nečekal.

To je příšerný kmotrove.

Yasmin: Díky moc. V odkazu staré Číny, který mě čas od času přitahuje není kladen takový důraz na myšlení, jak jsme v Evropě zvyklí, spíš se obrací k umění, jako k prostředku poznání.

metaverz: Dík. Jsem rád, že tě to zaujalo.

Musím říct ... tohle je úžasný dílo. jen jsem nevěděla, co si počít s tím koncem, nejdřív mi tam úplně neseděl/nezapadl do celý tý básničky ... ale pak mě to dostalo ... někdy stačí jeden verš. to je ono.

Zvláštní dílo....je vidět, že to není o počtu slov, ale o tom jaké pravdy dokáží říct lidé ve své skromnosti myšlenky.

jo, ještě k tomu zatichlý a plný, tím jsem chtěla vyjádřit, že si vážím lidí kteří jsou přesně takoví, nepotřebují hned všem dávat okatě, hlasitě a arogantně najevo jak jsou dobří, ale každý vnímavý to brzy pochopí, ano tenhle člověk za to stojí, je plný moudra, myšlenek, citu a uměleckých schopností...

Původně jsem hledal jinou básničku a náhodou tuhle zaponutou objevil. "Zatichlá" to je zajímavé, to není totéž co tiché. Myslím, že to je výtižná charakteristika na mne, jsem takový zatichlý (manželka by asi nesouhlasila). V knihách můžeš najít spoustu mouder i to, že v knihách nic nenajdeš. Najdeš i nenajdeš v tom je jejich krása.
Dík.

ŽblaBuňka: Díky moc.

V knihách nenajdeš nic, chce to žít, chybovat, "chodit", bloudit, hledat...no, někdy stačí jeden verš, jindy je zapotřebí rým. Pár slov a stačí k zamyšlení, moc líbí, taková tvoje, taková zatichlá a přitom tak "plná"

opravdu dobrý

Luka: Díky moc

moc hezká

puero: Dík.
Z druhého odstavce na mne vykukuje zajímavá báseň.

Na umíranou..... to je tak krásně romantické, hele.
Celý se v tom vidím. (musel jsem se opít, abych potlačil svůj štít sebevědomí a prohlédl jak zoufelý stav prožívám) Ten smutný nepoměr mezi věcmi, které chceme a které nám někdo brání mít. Proč tak často zůstává jen u chtění? U vysněných tužeb? Věčný romantik (a sadista v jednom) někde ve mně mi našeptává, že to je přece to pravé, to krásné, to nádherné věčné putování za něčím, co nemůžeme nikdy mít, to přibližování se limitě funkce x, které se blíží nekonečnu. Prostě to permanentní štěstí. Ale jen dokud nás to baví. Dokud máme sílu. Dokud umíme si uvědomit, že krásnější je cesta a ne cíl. Cíl je konec. Smrt. Pochopení. Nenásleduje žádná recyklace a tak je to i s touhou. --------- jen nějakým neuvěřitelným zázrakem se znovu obnoví a nese známky čehosi nového. Není to jen iluze? Netoužíme vlastně pokaždé po tomtéž?

Investoval jsem do plynové masky. Ono se to hodí, když náhodou přijde válka a tobě se nechce dýchat sarin třeba. Ovšem nasadil jsem si ji a v vypadal jsem v tom jako mravenec. Jaksi odlidštěn. Zcela zuniformován do podoby futuristické příšery. Je to maska! Buď si harlekýnem, buď si batmanem, pokaždé chceš hrát jinou roli, takovou jaká se ti právě hodí. Ale jako každá rozumem obdařená bytost máš svaté právo ji z toho druhého strhnout a dokázat, že je to jen umělá přetvářka a že žádná touha se před ní neschová! Žádná!

Sucháč: Díky moc!
Když mi někdo okomentuje starší dílo, tak to obzvlášť potěší.

Skvělý obsah, tady forma postrádá smysl...