Nezvykle těžká a ta trpkost! Ale já nikdy moc nebyla na sladký, takže jsem si dost smlsla.

Hezky jsi to poskládal do slov. To postesknutí je v ní opravdové.

Nenalhávejme si že jsme stále nahoře, život má své vrcholky i údolí. Podobným básním sluší provokace, klidně jsi mohl ještě přitvrdit.

https://www.psanci.cz/denik.php?denik_id=356-neverte-milencum
(mimochodem, úžasně to zhudebnil Merta)

Ale dobrý...

Líbí se mi způsob zveršování, ta těžkopádnost, která zde byla kritizovaná mě naopak přitahuje. I mě se líbí obzvlášť část se stříháním peří. Konec je velmi rafinovaný. Říct/napsat že se do výšky vznést nechceš a neumíš, je pravý opak toho co 90% básníků do svých básní komponuje, nebo co vídáme v "motivačních" citátech. Za mě palec hore, zdar a sílu :)

DDD: Já to nemyslela nijak zle, v angažované poezii se pranýřuje a tohle mi přišlo jako víc než jen osobní. Ale jak říkám, fakt netuším, o čem to je, jen vnímám, že je něco jinak.

Orionka: "Pranýřovat" je hrozný slovo. Nechci nikoho a nic pranýřovat, protože to je přesně to, co se mi hnusí. A máš pravdu, slova jsou jen slova. Ale o ně zas až tolik nejde.

Mně se naopak líbí, že je jiná než to, co většinou píšeš. Netuším, co konkrétně pranýřuješ, ale slova myslím nejsou ten nejpevnější sochařský materiál, stačí trocha větru... :). Tak bych se zas tak nebála, že někoho udrží. Kdo fakt chce, ten uletí.

Amadeo´´: Ano, pochopil jsi ji správně. Bohužel jsem jejím napsáním zároveň usvědčil i sama sebe právě z toho, o čem v ní mluvím...

Nevím, jestli jsem ji pochopil správně, ale vyvolala ve mně trochu úzkost. Nevadí mi, když se někdo drží při zemi, je realista a na nějaké létání v oblacích ho neužije, ale vadí mi, když druhým v rozletu, ve snění a vlastně v čemkoliv brání a má jen svou pravdu. Pěkně jsi to vystihl v této části:

"A budu stříhat peří ptákům
a lámat ruce těm
kdo šplhat chtějí po nebi"

Pro mě je to nejsilnější okamžik v celé básni…

Nikytu: Tak to mě těší :-)

Amelie M.: No, nejsem si jistej, jestli jde, nebo jestli je vůbec vhodný o tomhle psát, jak ty říkáš, nadýchaně. O přízemnostech se mi špatně mluví nějak vzletně :-) Díky moc za návštěvu a za postřeh :-)

Nápad se mi líbí. :-)

dost se mi líbí ta myšlenka..... ale postrádám tady to, co mám u tvých básní tak ráda - lehkost, nadýchanost.. působí na mě těžkopádněji..

Amadeo´´: Amelie M.: Cuk: Homér: j.f.julián: kmotrov: Orionka: Ufff, odkud začít... Moc díky vám všem za zastavení a pár slov. Snad nevadí, že to vezmu takhle z jedné vody: Z andělů už jsem snad vyrost, na svíčky jsem byl alergickej odjakživa. Tma, déšť atd. atd. jsou v pořadí. Postupně se jich zbavuju. Jadérko - samosebou první, co bylo po ruce, bylo zrníčko, jenže to považuju za další v řadě vedle tmy, deště, prachu, atd. atd. Koneckonců, když se zeptáte kohokoli, kdo chová králíky (třeba mě :-)), koně, nebo ovce, co to je krmit jádrem, vyjmenuje vám x druhů obilí. Takže mi to nepřišlo až tak mimo. Zrcadlo je fakt laciný. Ve mlýně ho nemaj a když jo, určitě ne ve mlýnici. Bohužel mě nenapadá nic, co by dokonaleji odráželo náš zevnějšek a přitom o nás nic víc nevypovídalo. Snad kromě vodní hladiny, která je ale podle mě další z party Tma, prach, anděl, svíčka atd. atd.
Díky moc za kritiku a za podněty, dám si na to pozor :-)

Moc se mi líbí prostřední část, evokuje mi těžké živobytí, tak nějak obecně, dřinu sedláka i mlynáře i třeba tíhu jejich osudů. Výhrady mám k zrcadlu, není příliš originální a navíc se do mlýna nehodí. Vím co si tím chtěl říct, ale zkusil bych hledat něco jiného.

Moje babička byla ze mlýna, to místo má zvláštní kouzlo. I když mlýn už nemele, jako ten tvůj, možná dokonce o to víc. Jadérko asi má spíš symbolický význam, jinak by tam bylo spíš nerozemleté zrnko... ale možná se nemele už dlouho, někdo tam jedl jablko a jadérko spadlo na zem... a možná zbytečně moc dumám :)

pěkné to máš

Naprosto skvělá :)

Skvělá. Do záložek :)

Moc pěkná, s lehkostí...trochu ale souhlasím s Homérem, originálnější mi přijde jadérko a mlýnice, ale pořád je moc pěkná :)