jayjay: Tak to byla příjemná zkušenost. Tento dialog s tebou..

ARA: Ano! Jde o vnitřní svět. Odhalení svého vnitřního světa, jeho zákonitostí, zvláštností, všedností, to je ta jehlice do očí vražená. Vražená ne s úmyslem oslepit, ale přinést prozření. Ukázat se světu zevnitř a dát mu sebe sama ochutnat. Na špičku jazyka mu dát tu nejpálivější myšlenku, smočit mu rty ve svém smutku.

A máš pravdu i v tom, že nelze říci, že je báseň nepravdivá. A já si to plně uvědomoval, již když jsem to prvně vykřikoval. Ale je lepší křičet o něco víc, než je potřeba, než se potom bít do hlavy a litovat své přílišné obezřetnosti. Báseň skutečně není nepravdivá. Ale není ani pravdivá, a to právě pro svou slabou přesvědčivost, jak jsi vtipně podotkl. Zobrazuje téma všední a známé, byť možná slovy v něčem novými či zajímavými. To všední a známé má zajisté svou cenu, když básník, všímaje si jej, může už jen svým povšimnutím přinést novou věc, promítne-li skrze všední (ach, jak lehce mluvím o odvaze a o vůli jako o věcech všedních) do světa i svůj svět vnitřní. A to bylo to, co mi u této básně chybělo a chybí. Není tam odhalen vnitřní svět básníkův, což je pro mne u této básně jedinou bernou mincí, jediným puncem básníkova tvrzení. Nepoloží-li do básně svůj život (jak já říkám), neotevřeli svůj vnitřní svět (což je pro mne totéž), nemůže být pak jeho báseň pravdivá.

To, zda může či nemůže být odvaha podložena jen sebou samou, je téma na esej a nerad bych jej tady již více rozvíjel. Zbytečně by to rozmělňovalo diskusi.

Hold a poklonu skládám autorce, které se tu vášnivě rozepisujeme pod dílem.

jayjay: V předešlém komentáři jsem zapomněl kliknout na tvé jméno, promiň. Rád bych ještě něco doplnil. Možná už vím, proč máme spor o té pravdivosti. Myslím, že se nejedná o nepravdivost, ale o slabou přesvědčivost. Ten silný zážitek z umění je je dán právě tím mocným dotekem pravdy. A když je umění slabší, je ten dotek všednější nebo třeba docela všední. Proto ale nemusí být ten projev nepravdivý. Může být ale natolik všední, že ta pravda z něho nikoli prýští, nikoli zasáhne nečekaným průhledem, průnikem do esence, ale jen .... jen třeba všedně zaujme pozornost.

Odvaha MŮŽE být podložena sama sebou! Protože pocit sebedůvěry a sebejistoty jsou "jen" emoce. A ty buď prožíváme nebo ne. Buď jsou v našem prožívání přítomny-tedy existují-nebo ne. Iracionální sebedůvěra-zbytnělá, to je už pocit nadřazenosti a může vést třeba k tomu, že prohrajeme svůj nespravedlivý boj ve zničujícím úžasu a zklamání a procitnutí. Tys to trefil jayjay! Opravdu to působí jako pocit sebedůvěry a sebejistoty. A mně se zdá, že zcela legitimní. Ale ty chceš znát důvod toho pocitu, není-liž pravda?
Chceš znát, proč je někomu většinou dobře a jinému většinou zle? A proč je to rozdílné prožívání tak rozdílné i ve stejném prostředí a třeba bez podnětů z vnějšího světa? Protože pramení z vnitřního světa.

Tak si zkus představit třeba dvě chaty u řeky a před nimi lehátka. Na jednom bude ležet Melisa a druhém....kdosi. Za Melisou příjde nějaký podvodník , který bude stát o její pozemek a začne ji strašit stoletou vodou. A Melisa řekne. Hmmm, to by bylo nepříjemné, ale dnes je krásný den a hladina je zatím tak akorát. Až to přijde, tak to příjde, mohu pak i stanovat. Ale zatím mám svoji útulnou chajdu.

Podvodník navštíví druhého chataře a bude mu krmit uši stejným způsobem. A ten člověk začne prožívat docela jiné emoce. Propadne panice, úzkostným pocitům a katastrofálním představám, kterých se už nezbaví a nakonec pozemek i s chatou prodá pod cenou. Proč? Protože jeho vnitřní svět a vnitřní prožívání je jiné.

Jaký je důvod nenechat se zmanipulovat a zůstat v klidu? Je to schopnost příjemně prožívat. Pramení z vnitřního světa. Z vůle a schopnosti žít i s překážkami. Pramení ze stabilního prožívání vlastních pozitivních emocí.

Pozitivní emoce, které člověka udržují silným, mu samozřejmě pomáhají o to víc, o co víc umí vyhodnotit situaci. Ale pokud se člověk musí spoléhat jen na rozum a musí přemáhat strach a pochybnosti z něho plynoucí, je tím ve značné nevýhodě. Nemůže být nikdy tak úspěšný.

Ptáš se, k čemu je ta vyjádřená vůle. K příjemnému životu. To není málo. A ptáš se, kde bere Melisa tu jistotu. Já myslím, že to s tou jistotou zas tak moc nepřehnala, když si uvědomuje, že se musí učit tu strategii boje. Kde berou tu jistotu ti, kdo píší třeba: navždy Tvůj nebo: nikdy Tě neopustím? Jisté to nikdy není, přesto se to stává. Někdy pramení taková slova především z přání. A někdy z hlubokého citu, který je tak silný, že dává takovou míru víry, která je vnímána jako jistota.

Život je boj, často tě napadne, srazí na kolena. Já v tom vidím slabost, život do nás stále naraží, sráží na kolena. Jsi slabá, ale pořád máme v sobě určitej pramen hrdosti, který se nenechá přesto všechno porazit a vyzvidne nás ze dna vzhůru. Jsem slabá, ale mám hrdost a sílu, tak nějak to z toho cítím já.

ARA: K mému tvrzení o nepravdivosti básně mne vedlo následující: "chtěla jsem tím říci, že život není jenom procházka růžovou zahradou, ale že jsou i okamžiky, kdy nám ten život přijde tak trochu nefér a zlý... a v těchto chvílích se prostě nesmíme nechat zastrašit. Musíme vstát, zvednout hlavu a jít dál.... Tak nějak jsem to myslela...." //Melisa
Souhlasím, že to básnice v básni vyjádřila. A to dlužno podotknout ne tak pateticky, jako v následném komentáři. Postavila báseň na osobním příkladu a ne na mentorování druhých. Super.

"Život je boj a já neumím zacházet se zbraněmi.
Život je boj a já neovládám ani jedno bojové umění."

Jenže mne sžírá pochybnost při čtení veršů "Nikdy nevytáhnu bílou vlajku a nezamávám s ní..." (až do konce). Jak si může být tak jistá? Proč si je tak jistá? Kde se bere její sebedůvěra a sebejistota? Vše to působí jen jako pocit sebedůvěry a sebejistoty.

Tvé vysvětlení "Sebedůvěra a sebejistota pramení z vnitřních zdrojů. Z genetické výbavy a šťastných shod okolností, které ji nezničily." není v básni ničím podloženo.

Když v básni chybí zdůvodnění, tak z toho potom jasně plyne pocit čtenáře, že je to "jedna z milionu básní o životě, které říkají jak je život na hovno a básník ho přesto bude žít protože je úžasně odvážný..." // Náčelník

Odvaha nemůže být podložena sebou samou. Je za ní ještě něco víc, jinak je víc hloupostí než odvahou. Souhlasím, že verše

"Nebudu jen pouhým pěšákem na šachovnici života.
Naučím se strategii boje a budu velet…"

poskytují zdánlivé vysvětlení. Jsou dokladem vůle nepodvolit se, naopak vůle ovládat svůj život. A nyní "Proč?" Proč to básnice uděláš? K čemu ta vůle? A jelikož jsem v básni vysvětlení oné vůle nenašel a ono tam ani není, nevěřím jí. Je nepravdivá.

PS: A skvělá.

Melisa ale neříká, že skočí se skály dolů. Právě proto, že se nechce vzdát. Říká možná, že se postaví na její okraj a skočí, pokud dole bude dostatečně hluboká voda a, pokud možno, bez žraloků. A jen v případě, že nebude mít už jinou možnost. Nemám důvod jí to nevěřit. A i kdyby v takové mezní situaci tu odvahu skočit nakonec neměla nebo kdyby v rozhodující chvíli nemohla na okraj té skály dojít pro náhlou závrať, co na tom?
Přesto jí mohu věřit, že právě ve chvíli, kdy to psala, tu odvahu měla. Ten vnitřní životní pocit. Tu zdravou sebedůvěru a víru v sebe.
Básník může vysvětlovat, proč má odvahu skočit, ale mně její vysvětlení úplně stačí. Prostě nechce být pasivním otloukánkem. Odvaha může být podložena odvahou samou. Nemusí být podložena už ničím jiným. Žádným zoufalým motivem. Třeba jen vůlí žít důstojný život, k čemuž je někdy odvaha nezbytným předpokladem. Pokud nevěříš této básni, nemusí to být tím, že je nepravdivá. Může to být tím, že prostě nevěříš tomu vyjádřenému pocitu autorky. A ten může být stoprocentně pravdivý. Dokonce i v případě, že by to byl jen poryv sebedůvěry a sebejistoty. Když hudební skladatel napíše během jedné noci geniální muziku a drudý den není schopen napsat ani slaboduchou odrhovačku, neztratí ten noční opus nic ze své krásy.

K vyjádření vnitřního pocitu není nezbytné ten pocit vysvětlit hlubokou psychoanalýzou. Sebedůvěra a sebejistota pramení z vnitřních zdrojů. Z genetické výbavy a šťastných shod okolností, které ji nezničily.

Jen se nabízí ta otázka "Proč?". Věřím v upřímnost básníka a že nemluví planě. Ale víra musí být něčím podložena, jinak není pravdivá. A víra v (upřímnost) básníka může být podložena jen básníkem samým. Pokud tedy básník tvrdí, že se postaví na okraj skály a skočí dolů, musí mi říci proč. Nebo to udělat. Ani jedno se u této básně nevyskytuje.
Nevěřím této básni. Je nepravdivá.

Tak jo, tak já ti k té myšlence ještě něco doplním. Spousty lidí prošlo kurzy asertivity. Spousty manažerů i úředníků. I když získané dovednosti mohou pomoci, někdy bývá motivem spíš účinná manipulace než hlubší pochopení. "Velet" stínům se do jisté míry dá něčím, co je víc než povrchní dovednost (technika boje). Goleman napsal zajímavou knihu Emoční inteligence. Je moc zajímavé rozumět, co se děje v druhých. Rozumět tomu , co oni sami nevědí. Pak je vidoucí člověk ve výhodě. Není tolik překvapován, ani tolik zklamáván. A má možnost předpokládat..... Někdy je to docela dobrodružné :-)

ARA: Rozhodně nechci, aby mi někdo pochleboval. Chci, aby mi každý řekl svůj pravdivý názor. Jedině tak se dokážu ponaučit ze svých chyb a zdokonalit se ve způsobu vyjadřování svých pocitů a názorů. Jak už píšu v předchozím komentáři, nechtěla jsem tím říci, že život stojí za hovno...
Strategií, kterých se musím ještě naučit je hodně a na jejich naučení mám celý život...
Ta myšlenka s těmi stíny se mi líbí, to mě ani nenapadlo =) .. díky =)

Náčelník Holá Ruka: Já jsem tím ale nechtěla říci, že celej život stojí za hovno... chtěla jsem tím říci, že život není jenom procházka růžovou zahradou, ale že jsou i okamžiky, kdy nám ten život přijde tak trochu nefér a zlý... a v těchto chvílích se prostě nesmíme nechat zastrašit. Musíme vstát, zvednout hlavu a jít dál.... Tak nějak jsem to myslela.... ale každý z nás těm básním, a jiným dílkům, rozumí trochu jinak.... a možná je to tak i dobře ;)

Já také pochlebovat nebudu. Už proto, že to, doufám, nikdy nedělám a věřím, že ty bys o to ani nestála. O to stojí ješitové a pochlebují sroulové. Ani se tě nepotřebuji ptát, jestli jsi to psala, abys předvedla, jak skvěle umíš psát. To mne nějak nenapadlo.....U tebe ještě ne. Život bývá někdy bojem, a přesto mi z tvého dílka nevyznívá, že by musel stát za hovno a musel by být žit s úžasnou odvahou. Někdy však tomu tak bývá. A proto je mi sympatická ta myšlenka naučit se strategii boje i ta upřímnost vyznání, že se ji ještě musíš učit. Jedno "bojové" umění je důležité a ty máš možná talent se v něm zdokonalit. Třeba je to umění komunikace...
Někdy se tak dá i tak trochu velet. Třeba zavelet stínům. Nenechat je zbytnět.

přijde mi to jako jedna z milionu básní o životě, které říkají jak je život na hovno a básník ho přesto bude žít protože je úžasně odvážný...

puero: Nevadí. Jsem ráda za každý komentář a každý názor, protože to znamená, že se lidé nad mýma dílkama zastavili a popřemýšleli o nich. A to mi bohatě stačí.
Tuto miniaturu jsem nepsala proto, abych předvedla jak umím psát. Napsala jsem ji proto, protože mi tyto věty ležely už dlouho v hlavě a já už se o ně potřebovala s někým podělit. A tady na psancích mám pocit, že mě alespoň někdo "poslouchá" ....

díky, díky, díky =)

Promiň, ale já pochlebovat nebudu. Evidentně jsi to nepsala proto, abys předvedla, jak skvěle umíš psát. Viď?

hodne dobree

Pěkné :-)

Budeš velet? Život je boj, tak ahoj

bravó!