Nu mně se to líbí málo. Polopaticky vyjádřená láska mi jako vyznání moc nezní. Jakoby lásku definovala pořád ta samá slova: miluji tě, srdce, oči.... Psát o lásce se zdá být jednoduché, protože básní o lásce jsou miliony. Jedna jako druhá, dočtete ji a už nevíte o čem byla...no jo o lásce, ale že by to byla nějaká určitá láska? Ne. To nikdy. Jen někdy máte pocit, že čtete opravdu zamilovanou báseň. Psát básně o lásce, tak aby každý pochopil a našel tam tu lásku je sakra těžké. Nejde tam to blbé přeslazené růžové slovo láska jen vmáčknout mezi kvanta dalších přezrálých slov jako je srdce a další rádoby symboly lásky. To není láska, to je jen fasáda. Láska není jen o štěstí a pocitech rozkoše. Pravá láska taky bolí a je hnusná. Proč někdo nenapíše opravdickou báseň o lásce? Proč i moje verše o lásce jsou tak hnusně nasládlé a lepkavé? Copak to nejde napsat jinak? Napsat zamilovanou báseň tak, aby to nebylo trapné klišé?

jehelníček

...ach světě, jak jsi krutý. Ukrutný! Ó

Sedla mi ano. Vyloženě mi sedla. Hodí se k červenému vínu, večerní tmě a Tonymu Benettovi. Rýmy jsou ...no moc práce nedaly, ale o to tam evidentně nejde. Mně se to líbí.

Silné dílo. Napadá mě zvrácená myšlenka nahlédnout na pojem MATKA ryze dialekticky a vyslovit zásadní axiom: matka je čirý morální imperativ. Neboť ze samé podstaty toho slova v materální i esenciální rovině vyplývají pravidla jednání každého s každým. Pravidla statutu matka, který je zásadní a -fatální- nejen pro tu matku, ale taky pro všchny okolo ní. Matky zakřivují ideální trajektorie našich volních aktů. A kdyby jen volních! Je to imperativ, který dokáže potlačit vlastní esenci bytí (tedy popření svých vlastních pudů)! Takové autority ten pojem požívá! Úplně mě z toho mrazí. Chci se stát matkou!

Až na to moch (spřávně moh) se mi líbí. Má nevtíravý verš, ladně plyne a nepodobá se příliš tomu kvnatu básní o lásek, co jsou na jedno brdo.

Pravdu díš. Práce není smyslem života. Nesmí být. Člověk musí zemřít až po práci. Mimo pracovní dobu a nesmí zemřít na pracovišti. A přestávky na kávu by se měly napevno stanovit jako základní paragraf v zákoníku práce.

perfekt

nejlepší díla vznikají na okrajích školních sešitů. Ty svoje archivuju, kdyby náhodu jednou... Ta druhá je sakradobrá.

Tady Jimi říká, že bych to komentovat neměl. Ale já si můžu dělat co chci. Apolon i Dionýsos byli umělci. S opačnými přístupy. Akorát že Dionýsos musel na jaře umřít a zase se narodit a Apolon byl nesmrtelný. Ale trápili se oba stejně. To bys měl vědět, to jsi vymyslel ty 8 století před Jezuletem.

Je to moc dlouhé, abych si to někam přepsal. Nejspíš si to nebudu ani pamatovat.

LA VIDA NO VA LE NADA, COMPADRE

Velmi zatichlé :-) pěkné.

Bože dej ať není Bůh? Vtipné.

Nevím jak to definovat. Vždycky si vzpomenu na osvícenství. Na Josefa II. a jeho reformy. Brát zřetel na potřeby jedinců a zároveň na potřeby společnosti je ale nezbytné. Nedokážu ani formulovat základy nějaké optimálně vyvážené utopické společnosti. Ovšem ekonomové ...hm, přijde mi, že není větších materialistů vědců než ekonomů. Kdyby měli trochu větší humanistický rozhled, třeba by neaplikovali středoevropské hospodářské podmínky na řecké hospodářství, kde pracovní doba začíná na venkově v jedenáct, pak je dvouhodinová pauza na oběd a končí se ve tři. Chybí mi u ekonomů trochu sociologického náhledu na hospodářství - proto si myslím, že víc humanismu by té vědě prospělo. Ostatně, jak říkáš, ta otázka humanismu je spíš aplikovatelná na otázky nehospodářské: svoboda, kriminalita, pokrok, mantinely podnikání atd.

Tak to jsme se hezky shodli.

Ekonomické teorie nikdy nebyly věcí, která by mě zajímala. (Jednak proto, že jim nerozumím, jednak mi připadají nudné a nezáživné a jednak mám sklon posuzovat jejich funkčnost nikoli prakticky, ale filozoficky, což je naprosto zcestné). Osobně si myslím, že jak kapitalismus tak socialismus by fungovaly i v čisté podobě, kdyby byly aspoň trochu humanistické. Což ani jeden z těch dvou ekonomických vzorců není. První nehledí na potřeby společnosti, ten druhý zase na potřeby individua. Já jsem se stávajícím systémem celkem spokojený, protože mě nebolí. Více humanismu do ekonomie.

a už nevstane, už ho nebuďte

Jako s nápisy na hrob by měl být člověk zvlášť opatrný. Volit něco nepolitického.

Má to grády. Je v tom surovost i neláska a hlavně taková nějaká rezignace, touha zůstala ale láska je fuč.

A tuhle jsem si nechal na konec. Zváženo sečteno a zanalyzováno, rozhodně patříš mezi top psance s talentem, který vyniká nad ostatní zpracováním momentek, přiřazováním obrázků, lehkostí stavby a poměrně ucelenou strukturou veršů od které se odchyluješ jen zřídka. Už si tě v oblíbených nechám.

úúúú wau

Taky mě napadlo, jestli jsi někdy viděla film Kafe a cigára. Vždycky si na to vzpomenu, když tě čtu a když se v nich mihne černobílý obrázek. A taky je to tam samé kafe a cigarety a vůbec je ten film zaměřený na upozaděnou ritualitu, která je skrytá za tím, když si člověk dává šlofíka, nebo právě to cigáro a kafe. Ke všemu je to moderní film, který je natočený černobíle. Mám rád tyhle černobílé snímky. V kontrastu je všechno jednodušeji zachytitelné. A hraje tam Bill Muray to je jasný.

Z těchhle tvých stylových veršů na mě dýchají obrazy podobné filmu Amélie z Montmarteru. Jakoby realita nabouraná čímsi co do ní nepatří, co je vysněné a ne opravdové, něco co tě provází všedními dny a ty to vnímáš všude kam se pohneš, ale sáhnout si na to nemůžeš. Umíš si všímat detailů a to je pro básníka a vůbec pro umělce všeho druhu na výsost důležité. Naše světy tvoří nekonečna malých drobností, kterými proplouváme a o to bohatší jsou naše dny oč víc si jich dokážeme všimnout. Je to o plnosti života a hlavně prožitků. Prožívání se bez vnímání maličkostí neobejde.