Hezké. Smutné. Musí přijít někdo třetí, někdo kdo tu lásku naprosto zastíní, stane se výhybkou vedoucí na jinou kolej.

Máš tedy výsadu, jakou ti bohové závidí. Ať trvá.

Člověk se občas zapomene v nějaké časoprostorové dimenzi, přijme ji za svoji a stane se reliktem nějakého období, nebo stylu, nebo světonázoru a lidi to obdivujou, ptají se, co je k tomu vede, nebo, jestli je to nakažlivé a tak. Ten třetí řádek od konce nedává smysl.

Zajímavé. U tohohle typu básní má člověk tendenci to přehnat a ztratit kontrolu, neudržet to a natáhnout tu báseň, aby předvedl, jaké obraty ho napadají. Je hezké, žes tomu nepodlehla a utípla to včas.

Za mě dolů. Hluboko dolů.

Abych odpověděl na ten předposlední: utopit se v penězích je sakra lepší.

Joj, Tino, je to smutné s těmi růžemi, viď? Jsou křehké. Vůně odvane, lístky odpadnou, zbyde jen stvol a na něm trny, ty budou píchat pořád. Ale ta krepová z pouti - co na tom, že nevoní - ta déle vydrží a nepíchá. Pěkná báseň. Od srdca.

Takhle hezky v listopadu nebo na konci října, když se Ostrava topí v mlze, která nemůže vznést se výš kvůli prachu v ovzduší, vyhoupne se nad ni na zfialovělou oblohu zmrzlé slunce a je tak odporně krvavě červené a veliké, že celá ta mlha zoranžoví stokrát znásobena odlesky z oken budov a kaluží na cestách, ..... collor of Ostrava.

Tedy i přesto, že koně rád nemám a nenacházím na nich nic elegantního a fascinace hodného, musím uznat, že tvoje básnička perfektně postihla to, co od lidí ,,od koní,, pociťuji. Jejich opravdovou lásku ke zvířeti. Co víc, jakési duševní pouto. Až má člověk strach podívat se těm stvořením do očí, aby tomu kouzlu taky nepropadl. Opravdu jsi to popsal hezky.

Tipl bych, že jsi chtěla co nejkratší cestou popsat jedinečný pocit a nedokázala to stručněji, potřebovalas tam dát víc slov a víc nás tím přiblížit té podstatě. A je to tak. Ne všechny pocity jde popsat tak, že se dají osekat na kost. Pár trefnými výrazy, někdy je třeba ujet víc do popisnosti, aby se do toho pocitu člověk pořádně vnořil a líp si ho vychutnal.

Lidovka.

Odvážné a vtipné. Klobouk dolů. :-D

Ano klasický začátek přihlíží jazzovému podnebí Somewhere over the rainbow. Neurčitost druhu, osoby, času a podnětu vhání jednotlivé řádky do mixéru, kde z nich krátká leč pepřem ostřená časovost dělá příslušný koktejl kvadrostatického personifikačního přenosu do delty. Pije se to přímo ze sklenice, potažmo láhve, protože slánku by to ucpalo a člověk by umřel žízní.

Je jak kočka, že?

Milé.

Hehe, nutíš fenku chodit v trenkách?

Navštivuješ podivná květinářství.

Já tam chybu nenašel. Fajná věcička.

Děláš, jak kdyby byl sex nějakou společenskou nezbytností. Jako když si před dvěmasty lety nevzal muž do divadla klobouk. Nemít sex týden a člověk je znemožněn, trapné faux pas, nemít sex déle, lépe lhát a nepřiznat se. Být panic - to už se nedá vyznat ani ve zpovědnici.

člověk dnešní doby vyjde na ulici, nebo zapne televizi a tisíce Sirén začnou křičet. Vědomí toho, že je toho ten člověk součástí musí být strašné. Vědomí, že i ty Sirény jsou vlastně oběťmi netoliko podobné těm, které se snaží ulovit. Že je člověk chca nechca lovcem i obětí, je to tak patřičně Darwinovské a cyklické a není z toho úniku, v té poslední sloce se odkrývá jakási vyšší pravda, která vychází nad ten obyčejný vztah k ,,námořníkovi,, je to už o vztahu ke světu a k sobě samotné.