Hned ty první dvě věty jsou věty velkého básníka.

Mám obavy, že budeš slavnější než já. To je třeba nějak zarazit. Zamiluj se, prosím, hluboce a vulgárně a začni psát romantické rýmované básničky o lásce, co budou všechny na jedno brdo, jinak začnu mít mindrák.

:-) Zakomponovat do toho ten můj otřesný název svědčí o odvaze.

Tohle by si měla přečíst Taron.

Je v tom smutná psychologická pravda ženské síly a slabosti.

Tohle člověka povzbudí.

Umět napsat erotickou scénu tak, aby měla říz, smyslnost a přitom neobsahovala žádné konkrétní názvy pohlavních orgánů, to je kumšt. Vlastně jde napsat jen dva druhy erotického textu: explicitní (ten s pohlavní nomenklaturou a nejlépe vulgarismy všeho druhu), což si občas taky rád přečtu, když mám chuť, a pak ten korektní (bez nomenklatury) a ten buď je suchý a nudný a bez šťávy, nebo se čirou náhodou povede (jako tenhle) ale to jsou výjimky.

Vypadá to, že máš cit pro atmosféru míst. Mollová melodie není od věci. A obešlo se toho Erbenovského ... křížů řad? To nejsou kříže, toť můj sad! Erben je prokletí českého umění.

Zkoušels už napsat básničku bez slok a rýmů?

Nedávno mi jeden psanec napsal, že jednomu slavnému českému básníkovi tady nikdo nesahá ani po kotníky. Já mu napsal, že znám minimálně pět, co by ho směle strčili do kapsy. Ovšem jsi v té zcela nekonkrétní tajné umělecké pětce ten s číslem jedna. Dovedeš napsat básničku jako mávnutí kapesníkem v podzimním větru. S lehkostí a vzdušností sobě vlastní.

Mno. Umění dneska pláče.

Pozdrav Pažout!

Zamila: Jistě, jsou to naprosto odlišné dvě věci, ale v obou případech to je prostě uznání výkonu. Hrdinského nebo studijního...

Představ si, že bys musela pravidelně dokládat, že jsi stále schopná to ocenění mít! Jako řidičák! Procházet kontrolními státními zkouškami každý rok, nebo každý rok kontrolovat hrdinství! Je to k smíchu. Člověk prostě dosáhne na nějaký vrchol a to nezbytně neznamená, že je ho schopen dosahovat neustále. Naopak. Na podruhé už na to nemusí mít sílu. (Zvlášť, když dostane medaili za hrdinský čin, při kterém sám zahynul.)

Diplomy, medaile, pamětní desky, chodníkové dlaždice slávy :-) jsou prostě třeba. Všechna sláva i polní tráva se dají pěkně využitkovat, a když už to nikoho nezajímá v životopise, tak se tím aspoň můžu nebetyčně chlubit, no ne?

Možná jsou diplomy k ničemu stejně jako každý jiný druh pochvaly a vyznamenání: řád, medaile, třeba za hrdinství, pochvala kuchaři za skvělé jídlo, školní vysvědčení, poplácání po rameni,...

Možná je opravdu každá hrdost na nějaký životní úspěch jen k smíchu.





(Já si to ale nemyslím.)

Máš, tradičně, velice jemnou milostnou poezii. Takovou snílkovskou. Ba účelovou!

Nenapadlo tě někdy zamyslet se nad všemi těmi meteorologickými začátky knih a básniček? Sněhová pokrývka halí stráně. Očekáváme mírný západní až severozápadní vítr, při rozjasnění ustávající srážky sněhové a v nízkých polohách ojediněle (jak oblíbené meteorologické slovo)také déšť se sněhem. Já jak začnu něco číst a začíná to popisem klimatu, hned se mi vybaví Zákopčaník a Zárybnická a všechny ty ustálené televizní fráze.

Prosím, pouč mě. V čem tkví ona staročínskost?

V tomto ornitologickém pojednání ve verších mě napadlo: K čertu a proč by v poezii nemohl vrabec zlomit křídlo kočce?!

Investuji tedy do svěženek.

Smrt pšoukům!!

Přírodní poezie je nezbytná. Spojuje naše Evropské umění s Asijským. A dává větší prostor pro filozofii v básnění.

Začátek je Kerouackovsky briskní a vtáhne do děje. Je nicméně kurzívou, takže nevím, jestli je tvůj, nebo je to z něčeho, protože ten zbytek na to moc nenavazuje. Navíc ten poslední řádek je divný.

Jaký spešl význam má to ztučnělé zvýraznění?

Koko je z kokosu, dáme si do nosu, pro všechny koko (jako)-ty. Nejhorší rýmy mají v TV reklamách. Vymýšlejí je vynervovaní referenti, co nevědí, jestli budou mít zítra ještě zaměstnání, protože mají nařízeno napsat do hodiny báseň na téma, kde se musejí objevit prvky týkající se inzerovaného produktu, včetně toho nevyslovitelného nerýmovatelného jména onoho produktu a to nejlépe minimálně na každém řádku té básně. V nejlepším případě vznikne celá píseň jako: Tak otevři si Jooky a bude ti patřit svět. Jooky nepustíš už z ruky, budeš tančit, dovádět atd.

Poslední jakžtakž reklamní rýmovaná básnička byla u Orion čokoládové znělky co si vzal na starost Ondřej Havelka: Kouzelný ti zazní zvon, když zazvoní Orion.
Rýmy jako kráva-tráva-láva mává jsem našel u velikána české poezie Vítězslava Nezvala. Jako surrealista (daleko předtím než napsal Hymnu Komunistické strany a Stalina) ujížděl na poezii pro dělníky. Byl hluboce přesvědčen, že takový horník, jen vyleze z šachty a zapadne do nálevny, předčítá nahlas soudruhům dělníkům verše. Takže napsal třeba 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. Ono sice napsat 52 prakticky stejných básní je docela kumšt, ale už u té páté má člověk chuť tu sbírku odnést do sběrny papíru. Používal rýmy! Aby se zakously lidem do hlavy a nešly vytáhnout. Mimo jiné i krávu-trávu. Lidi ho žrali. Dostával řády, metály, lidé ho do tramvaje nesli na rukou a volali Sláva! Ať žije náš národní básník, básník lidu.

Tak to vidíš. Čím blbější rým člověk vymyslí, tím ostřejšími zuby se lidem zahryzne do života a lidi ho zvěční.

Smrt Krávě-trávě!!

Jsem z té básně zmaten.

Tenhle filozofující nádech tvým básním rozhodně prospěje. Vždycky básni prospěje, když má nástavbu nad kterou se člověk zamyslí.