Víc miaš, Píchal!

wůů

Nacházím tady jeden typicky taronovský prvek: Taron se v jakémsi věčností zkopírovaném jedinečném okamžiku napřahuje, aby zachytila ruku někoho kdo se nepřestává snažit o záchranu, ale je všem jasné, že mu to hvězdy nikdy do knihy osudu nenapsaly. Taron zachraňuje ztracence a ví, že je to marné a trápí jí to a v jakési výčitce - co by to taky bylo jiného - kombinuje své zoufalství s hněvem vůči něčemu, proti čemu bojuje a ono to stejně vyhrává. Jakokdyž se člověk snaží porazit dokonalý stroj, jako když dítě hrající podle pravidel naříká, nemůže porazit toho, kdo nad ním vítězí protože podvádí. Otázka - hlubokotonážní myšlenka vyvřelá z nevyřčeného meziřádkoví básně - zní: nevidí Taron zákeřnost něčeho, co zákeřné ve skutečnosti není a být nemůže? Je život nebo smrt zákeřná? A co štěstí a neštěstí? Láska a zklamání? Lze si vůbec uvědomit, že včelí žihadlo má ozdravný účinek, když to tak bolí? Hm. Max Buber by řekl, že to chce odpoutat se od svého já ke svému nejá - k nahlížení situace v níž se já ocitám spolu s ostatními nejá.

Puero je tichý člověk. Nikdy neřve, v afektu si uvědomí, že by byl směšný. Když už tak... co, vyřvat si hlasivky prospěje komu? Má snad intenzita hlasitosti vliv na změnu situace? No asi záleží na situaci, ale úleva je myslím věc která si zasluhuje jakési zcivilizování. Tady u nás na severní Moravě se ulevuje vulgaritami, nejlépe oplzlým výrazem spojeným s terciárním sektorem. Je to buranství. Nesnáším to. Děti to pak opakují a výchova směrem k civilizované společnosti bere za své. A ženy? Ty taky. V jakési extázi výbušnosti křičí, trhají sebou, rudnou a mně to připomíná orgasmus a je to k smíchu. Když už tak už ne? Tahle básnička je tedy odhalena. Její téma zní: když už se neumím ovládat, tak to aspoň dovedu ostatním předvést. Je o sebeNEovládání.

No jsou tam i drobně obměňované repetice. Styl si drž svůj, ale zkus překvapit slovní konstrukcí, vystav jasný básnický obraz za pomocí jiného materiálu než se obvykle staví. Buď moderní architektkou (ty jo slovo kde je mezi dvěma K jen T) verše.

Vidíš ty už se sama i ohodnotíš a zkritizuješ, na co tu pak jsem? I to moje pochlebení nemilosrdně identifikuješ a zkompromitován takto nořím se do trapné skořápky, kde budu přemýšlet o nicotě.

No! To je hned jiný kafe.

(Nějak tady chybí obrázek. Pošli mejlem.)

To se hlásíš teda k pěkné sebrance.

No, moc plodné období teď nemáš. Pět básniček a je březen. Hodně teď rýmuješ a méně šimráš fantazii neznámými slovními kombinacemi. Asi se ti teď nějak nechce moc psát, pátráš po inspiraci - to je typická výmluva, pravda je ale taková, že talent si umí inspiraci najít sám. A ty máš sakra talent.

Lenivost.

No, rozhodně žádná novinka, je to tradiční až na půdu. Něco k pobavení vilných důchodkyň. čekal jsem, že se pustí ze řetězů tvoje experimentální choutky a po Pimpově odchodu začneš nasazovat těžké kalibry a zatím raci celiaci. No nevim nevim. Projdu si tvoje nové věci, jestli najdu něco víc extra.

slnečnica: Jo, zatiaľ to ide.

Nečetl jsem to už jednou?

Stačí. Co by byl vlk bez smečky. A s tou intimností, no, však jsme se o tom bavili už hodněkrát. To je prostě věc přístupu k poezii. Třebas puero to má nastavené jinak: jemu je v poezii upřímnost spíše ukradená, hlavní je ten dopad jaký to dílo má na svého konzumenta. Může být nastokrát vylhané, ale jak má myšlenku, zapůsobí víc než nějaká upřímnost, kterou stejně dříve či později může někdo zpochybnit.

slnečnica: Čím se projevuje vlk jako totemové zvíře?

Umouněnka: Ten s prominutím debil jsem byl já. :) Ovšem ta kritika osobního přístupu byla zaměřená spíš na ochranu soukromí než na vliv na umělecké ztvárnění.

Vane z toho ponurost a smrt. Uschlé mouchy na okenní římse.

Díky, ó untrwasrmanské citoslovce, za rozšíření sbírky básniček o puerovi. Už to bude na sbírku.

Tak snad tě tedy potěšilo, že jsem si vzal tvou radu k srci, vzal pero a tu blbost opravdu napsal.

Budeš slavný.

Bravo. Podobnými básničkami si rozmazlené děti ze základky vyřizují účty se spolužáky.

Tak mají vznikat opravdová blues! V deliriu.

Miluju alegorii.
Je to vrchol ženské odvahy.
A upřímnosti.

Hnoji zdar!

A toto je jako co, proboha?!!

Zima je pro baroko a Bacha jak stvořená. Léto to je zase Vivaldi, ale zima to je jasný Bach. Zšedivělý, dřevitě zpuchřelý a těžký Bach ve violoncellu nebo na cembale. Skvěle´s to tam vynašel.

PS: Měl bys tu sbírku vydat.