Tomu se říká toužit.

Touha v celé své kráse. Nádhera! Tleskám.

Jak je možné, že jsem tuhle vynechal?

Jakobych nežil. :-)

áháá

Takže to má být pamflet.

Ježto je to tvé první dílo, zdržím se komentáře a počkám na další.

ARA: Hele, mně je všechna ta debat celkem volná. Ale na svůj plurál si sahat nenechám. Nechápu, co je na něm tak ZPUPNÉHO, nevhodného, nactiutrhačského. Tohle jsi doposud ani ty ani Eliška Vobrubová ani nikdo pořádně neobjasnil. Naopak zavádíte řeč jinam. Pravděpodobně proto, že jsem se trefil.
Předělávání děl a pojetí kritiky nikomu nevnucuju. Napsal jsem jen radu a doporučení a bez plurálu. Jak s tím kdo naloží jeho věc. Víc to obhajovat nebudu, myslím, že moje stanovisko už je obhájené dost.

Ale to množné číslo je mé svrchované právo. Obzvlášť, když nikoho k ničemu nezavazuje.

Nu. Nyní ti předávám poslední slovo.

Puero si rozhodně nemyslí, že je ARA idiot. (Jak na to ARA vlastně přišel?) Citoval jsem ARU abych ukázal, že plurál používá taky. Tentýž.

No, říkejte si co chcete, já na to mám historický náhled. Úprava původního díla do jiné podoby je časová vražda. Asi jako přestavba renesančního zámku na barokní. Příjdete o genezi. O vývoj své práce od horších forem k lepším. Kdyby například Kafka přepisoval svá díla, dneska nemáme ani jedno, protože je jak známo chtěl zničit.

Autor který upravuje své dílo, tak že původní neuchová, se vlastně snaží zakrýt smutnou pravdu, že původní verze byla nedokonalá. Tuhle masku vy tady vlastně blahořečíte.

A předělávat dílo ještě podle vyjádření kritiky je vůbec nejhorší. Protože kritiky na jednu věc se člověk nikdy nedočká stejné. Vzít ji v potaz lze, ale brát ji jako bernou minci? Kdeže. V to nevěřím. Žádný kritik nemá absolutní pravdu.

Vskutku vydařený pink floydovský motiv.

Krásná báseň. Dýchly na mě všechny ty romantické scény z filmů, kde se zamilovaní loučí na nádraží.

A mejdu se omlouvám, že se ta debata zvrhla úplně kamsi mimo dílo.

Eliška Vobrubová: ARA: Hele vy dva, váš plurál se nijak neliší od toho mého.
viz ARA: ,,I proto si vybíráme, jaký obraz si pověsit na stěnu a jakou knihu si koupit."
- tahle strana odběratelů knih a lidí co si věší obrazy na stěnu podle nějakého klíče, a jehož je pravděpodobně ARA čestným předsedou, se mě a valné většiny lidí nijak netýká. Z toho důvodu je docela namístě neslovíčkařit, protože si protiřečíte.

A vůbec, co je to za hnidopišství vyčítat mi zobecněný plurál? Pokud se cítím být čtenářem, jako každý, je mi přece jasné, že je NÁS víc. Proč bych se pak nemohl zeptat Jak to na mě a celou skupinu má působit?

Na příště doporučuju cizí komentáře nenapadat z tak banálních příčin, protože to nikam nevede.

Puerovi. Puerovi, ne vám jim nebo nám, nikomu, ale jen Puerovi se to líbí. Nevím sice, nakolik je to teda přísně vzato právě dada. Ale to není podstatné.

Eliška Vobrubová: Je mi líto, ale plurál budu používat se stejnou kadencí jako dosud. Nikdo tě do něj přece nezahrnuje, pokud nejsi čtenář. Tam mluvím za čtenáře.

Moc hezky napsáno. I ta jindy velkohubá slovní spojení jako slast co teče po římsách, působí ladně a poctivě zařazená do textu. Nic se tam zbytečně nenatahuje, je to krátké a vyvážené, žádná sloka není víc nebo míň důležitá než jiná.

Ne. Díla se nemají předělávat. A tohle je toho důkazem. Neboť první kritiky ho strhaly a aniž by došlo k úpravě, následné se ho zastaly. Došlo by k tomu, kdyby se upravilo? Sebereflexe s tím nemá co dělat. (Navíc z historikova pohledu přepsat dílo znamená časovou vraždu. Napsat druhou lepší verzi - proč ne, to je ale něco úplně jiného.)

Začínám si paranoidně myslet, že začínám dostávat kritiky na své vlastní kritiky.

No, tedy abych tu svou kritiku viz níže poněkud doplnil. Ačkoli...no, autor by měl mít na paměti, že se mu dostává kritiky od lidí, kteří nejsou erudovaní kritikové a taky dostávají kritiky na svá díla.

To dílko je pravda řazeno ve sbírce, kde jsou názvy logicky sjednocené, ale to čtenáře, který dílo čte a na jeho konci se nehodlá prokousávat ostatními, nezajímá. Možná by i jo, ale nedal jsi to nijak zvlášť na jevo.

Co je hlavní náplní, hlavní myšlenkou? Je to to štěstí z konce básně? Je to ten důraz kladený na IMPERATIV? Je to armáda? Co je to? Jak to na nás má působit? Dobré dílo působí samo od sebe aniž by mu čtenář jakkoli rozuměl.

Jsi rozumný, kritiku si jistě vezmeš k srdci, ale co jsi napsal už nikdy neupravuj. Jako autor musíš umět své dílo obhájit. Pohádat se se svými kritiky o každou blbou výtku. Teprve tohle tě donutí příště sepsat dílo takové, kde ti nebude mít nikdo co vytknout. (Teď narážím na ten tvůj ,,drzý" deníkový výkřik o přijímání kritiky. Je hloupost na špatnou kritiku schovat ocas mezi nohy a říct, že měl kritik pravdu. Naopak. Je nutno jej přesvědčit o opaku, dokázat, že se v autorovi mýlil. TO je správné přijetí kritiky.

Perfekt. Čtu, čtu, smíchy se zalykám a dorazil mě ten závěr: ze sbírky Těžká výbušnina.

Vidíš, zakopal jsi svou milenku do růžové hlubiny. Je to všude. Je to Makropulos.

Tedy četl jsem pravda horší. Myslím. Jednou.

Jen jako poznámku ke svobodné vůli hřešit: pokud vím, dodnes platí spis sv. Bernarda z Clairvaux: De gratia et libero arbitro, kde je rozlišeno mezi hříchy. Sám Bernard říká, že tím, že dal Bůh svobodnou vůli lidem, dal jim svobodu hřešit i nehřešit.

Proč mi to připadá zcestné: protože se domnívám, že zde nehodnotíte uměleckou stránku díla, nýbrž stránku tématicko-nábožensko-psychologicko-filozofickou.

Což takhle O pejskovi a kočičce?

Autor nechodí za rýmy daleko. Ale docela přesně vystihl pocit, který možná valná většina lidí poznala, když se o podobnou osobu někdy v davu otřela. Ten první dojem! Ten za všechno může. Přitom se vsadím, že velká spousta lesbických básnířek a umělkyň je často právě taková, jen druhé pozorování člověk prohlédne. Jak zatřít hnus, jímž jsem reprezentantem? No, přece pod gelové nehty a tak dál. První dojem. Ano. Ta báseň je o prvním dojmu. To by byl dobrý název.