No, jak se zdá, Měsíc je samec. Ale nemyslím si, že by trpěl nějakou psychickou šikanou ze strany hvězd. Točí se přece kolem Země. Tak vida, že není tak úplně sám.

Ve slovenštině se ztráta píše se s?

Úůůwá ...jak bylo již řečeno někým jiným a někde jinde: samotář nemusí být nutně asociál. Ale do hlavy ti nikdo nevidí. Naštěstí. Byl bys prozrazen. Třeba, že tě život masové legendy natolik inspiroval, že si vedle toho čajového pytlíku v hrnku s absinthem luhuješ ještě ve studni nějakého dobře vyuzeného papaláše, protože ti to našeptala lednička. :-D

Kliďánko. Lidé leniví nelezou do kopců. I mých budoucích pár akrů lesa stane se mi jednou doupětem v němž přepadávati budu zbloudilé turisty. Hájenka, hájovna...all in all it was just a brick in the wall (synonymum pro izolaci od reality). Nebo ne?

Povedené. Nedovedu si sice dost zřetelně vybavit zpěněné ryzáky, tím spíš ve vlasech, ale taková ta agónie sklíčenosti samotou je tam krásně patrná, jako když se hraje na trubku: bez orchestru je trubka vždycky tak osamocená a melancholická.

Nevymetávejte pavouky. Kdo pak bude lapat štěstí do sítě?

Tedy v úvodníku bys měla občas napsat, o kom ta báseň je. To by bylo zajímavé.

Ty jsi tu krásně popsala jeden fenomén: zarostlý chlap ničím nepřekvapí, ale změna v chování nastane hned jak se oholí. Je úplně někým jiným, je nevyzpytatelný a čím víc mu pak rostou chlupy na tváři tím víc zase upadá do svého všedního postoje.

Otázka zní: Malovala bys ho zarostlého nebo oholeného?

Ono je to sice od srdce, ale nějak mě to nedojalo. Je zajímavé, že jsi to zveřejnila i přes ten časový odstup. 4 roky. Je to tedy pro tebe aktuální i dnes, nebo to má spíš nádech takového vláčeného kamene plného vzpomínek?

To je panečku pohádka.

To je zajímavá myšlenka jestli se nevyplatí hledat zkratku ke štěstí. Mnozí by asi nesouhlasili. člověk občas dědí, loupí, najde poklad, bohatě se ožení, tyhle zkratky za štěstím jsou možná pochybné, ale kdo zaručí, že ta delší cesta vede ke štěstí? Co když nevede?
No a potom je jeden druh štěstí, které se samo nabízí a kdo si všímá, ten ho najde. To je ta jesenná krása spadlých listí - krásně to voní ve vzduchu, když zapá slunce, nebo když se ty kupy pak pálí a člověka obklopí ten tustý dým.
Takže pokud bloudíš po světě a hledáš ráj, asi se musíš jen jinak dívat. Vyčistit si ty červené brýle a ráj si uvědomit, ne ho nutně prožít, vymačkat z něj to rajské, ale uvědomit si ho. Teď na podzim to jde obzvlášť dobře. Minulý týden jsem si tohle rajské uvědomování prožil v Kelčově. Kelčov je podle dnešních měřítek jednou z nejzapadlejších děr severozápadního Slovenska, leží hned u hranic v údolí hor, které krájí potůček. Ale to že se tam zastavil čas, nebo alespoň tam zcela citelně tekl pomaleji, než kdekoli jinde, nikdo z místních lidí nepociťoval. Ty krávy co se tam na skotnicích pásly se tam možná pásly už sto tisíc let. Pořád stejně mlely hubou a žvýkaly tu samou trávu, staré babky se potkávaly na cintoríně - a to mi někdy vysvětli, proč Slováci staví svoje hřbitovy ve strmých kopcích? Když pak zafouká vítr, mají ty hroby dole nejvíce věnců - a z rozhlasu tam hrají za pěkného počasí lidovky na přání (tohle se už v česku skoro nevidí. Alespoň já neznám takovou vesnici, kde by ještě fungoval rozhlas a někdo ho poslouchal.) V zimě tam vezmu malovátka a namaluju tu vesnici na obraz. Člověk vyleze z kostela, udělá dva kroky přes cestu a je v hospodě. Nádhera! A to je ráj, kterého si člověk projíždějící sotva všimne. Ráj je tu kolem dokola a my ho musíme se naučit vnímat. Netřeba bloudit, jen otevřít oči.

Takový výlet do oblak a zpět. A na zemi je přistávací plocha v objetí. Hezká miniaturka.

Navrhuji, abys uspořádal mohutnou štvavou kampaň proti pštrosům na českém jídelníčku. Bojkotuj pštrosí farmy, paralyzuj obchod se pštrosím masem infikováním nějakého jedu, ptačí chřipkou nebo něčím, šikanuj pštrosí farmáře - ať jsou jasně označeni, na veřejnosti ať se neukazují, jezdí po cestách jen v noci a jen v pravém pruhu a nesmějí předjíždět. Zakaž jim kouření, jejich dětem upři vzdělání a oni už si dají říct. A jestli ne, nasaď slony. Jako Hanibal.

hezčí

Těžko je říct, jestli to co vidíš v cizích očích není jen zrcadlení vlastního sebeklamu. Jestli všechny ty perspektivy, všechny ty alternativy nejsou jen zrcadlením. A kdo ví, jestli není lepší splynout, zmizet a uzavřít celý kolotoč jednoho příběhu, než odejít s možnou nadějí na návrat. Co bolí víc? Ta jistota, nebo ta nejistota? Přísahat nebo mlčet? Co bolí víc?

Tohle jsem z té básně vyčetl já Puero 11. září 2011 v 19:03 o svátku nanebevzetí terorismu.

Ano, ano, hvězdy a smrt a smrt a hvězdy - věčné vděčné téma. Jaký je v tom ohromný sebeklam, koukat na hvězdy. Většina jich je stejně už dávno mrtvá. Kdybychom mohli spatřit vesmír skutečný, ne časově zkreslený. Byl by možná zcela temný. Bez hvězd.

Jak optimistické co?

trenýrky. Když hraješ pokr, je lepší mít na sobě dvoje.

(Nebo to byla jen řečnická otázka? :-) )

To je mi pěkný rozum, chudák, šikanovaný. Srdce se oddává hazardu a on do toho nesmí kecat. Jak to jenom dopadne?
Hezká miniatura.

Nepřestávají mě udivovat tvé básně o lásce. Ne tím, co se v nich píše, ale jejich motivací. Co tě teď - po ztrátě - motivuje k vypsání takových krásných pocitů?

Zatracená figurína!

Líbí se mi, ten obrázek, který to vyvolává. Tam za výlohou mrzne někdo, kdo paradoxně ten kožich nemá a přece ta plastová ženská, byť by byla úplně nahatá, tak venku nezmrzne ať dělá co dělá. hlavně že má kožich. Některé věci používají věci jiné jen aby lidi měli vztek, že je nemůžou používat taky a jsou degradováni na úroveň nižší než ta hmota neživá.

Bylo by veselé předpokládat, že tě okouzlení dožene až ke studiu umění ve Florencii a pak budeš se skicákem bloudit Evopou a hledat a malovat lidi s podobnými rysy, hledat dokonalou kopii.

Je nádherná. Skoro se zdá, že celou tu dlouhou dobu jsi ji jen piloval k dokonalosti.

S erotickou poezií je to jako s koulením kuličky po oslím hřbetu. Nechybí málo a sklouzne to do úrovně zvrhlého úchylství. Tahle kulička mi přijde ještě celkem zdárně dokoulená.