Už chápu. Ty řešíš prostor pro vkládání děl tak, že vyzráls na systém vložením několika děl do jednoho. Dobrý.

Dvojka má říz. Líbí se mi tenhle styl téměř bez sloves a tudíž vět. Je to jak báseň složená z fotek. Máš jich doufám dost v zásobě?

Cítím povinnost vyvrátit kritické výtky komentujících. Jednak ono loudění ( ve smyslu vyluzování - třebas loudavého) je už myslím si dost zažitý básnický obrat a se žebráním nemá nic společného, jak si Eliška dobře všimla. Proto se domnívám, že jakýkoli odborný zásah a oprava by vedly jen ke zkáze díla. Rozmělňování tady není nemístné. Naopak zdůrazňuje hlavní aspekty básně, aby se vyjevila v jasných konturách. Podobně, jako kdyby se opravovala ta přívětivá personifikace not, které jsou rozladěné. Když tančí, tak proč by nemohly být rozladěné, jako lidi se špatnou náladou? Eliško, ARo myslím si, že hledat v romantické básni o lásce technickou dokonalost a logiku, je velký omyl.

Připouštím, že tahle obhajoba je prací autorky, ne mě. Ale znám ona handrkování o slovíčka s literárními editory a domnívám se, že při konfrontaci nesouladných postojů a věmů (pokud nejde o gramatiku) má pravdu vždy autor textu. Báseň by měla být výtvorem svobodným, jakékoli dodatečné zásahy ji původní svobody zbavují. Stejně jako u hudby.

Tak a máme námět na diskuzi.

Je to možná nejkrásnější vyznání, jaké jsem zatím četl.

(Puero je příliš v euforii na to, aby hodnotil dál)

Četl jsem jen ty krátké. Od do je nejzajímavější, U vokna nejhezčí, Daktyloskopie nejhoumrovská, Problémy nejhorší.

Velmi zajímavý styl. Neotřelý rým, který zajímavě zapadá. Pointa hezky na konci. Možná by se to dalo napsat kratší, ale když nad tím tak uvažuju, nejspíš by to bylo spíše ke škodě, protože by ta forma tolik nevynikla. Vskutku hezké.

Tak žádný skvost poezie to rozhodně není. Nepřidala jsi sem žádné vysvětlení a báseň je natolik matoucí, že je povinnost literárních vědců, aby ji vyložili za tebe. Ale abych si rýpl ještě hlouběji, tak s tím výkladem začnu já, jak jsem ho pochopil z textu:

1, Autorka sleduje domnělý kolaps života na pokraji životní krize, jejímž vlivem se utápí v hluboké depresi. Nezná žádný prostředek, jak ulehčit svým nervům, protože je příliš změštštělá a na detaily které ji pozdvihují k nekonečné blaženosti duše je už pozdě. Měla dost času, ale promrhala ho čekáním na tento okamžik a teď je tady. konečně se dočká. Všechno bude spolu s ní postaveno před hotovou věc.

úf.

Hm, přeskočím kritiku básně, to ti zplují jistě jiní, nebo pochválí, co já vím. A zastavím se u názvu, protože s tím jsem se ještě nesetkal. Vyfiltrovaná slova jako do vyhledávače. To je nové!

Nádhera. Tak lehce plynoucí a pestré obrazy. Opravdu moc se mi ta báseň líbí.

Hmm, asi se taky vyjádřím. Je zajímavé, jak si lidé pamatují na cizích věcech jen toho negativního. Upalování. Svaté války.Kupčení s odpustky.... tohle ale lidi ve středověku chtěli. Tak proč by nám to mělo vadit dneska? Nevšiml jsem si, že by nám hrozilo nové upalování ze strany církve.

Mimochodem. Z historie se sice lze poučit. Ale historie sama se neopakuje stejně. Pokaždé se opakuje jinak. :-)

To opravdu existuje něco jako pornopoezie?

Tvoje dílo upadlo v zapomnění a právem. Po třech letech ho komentuju až teprve já. Ta báseň rozdmychávala sice nacionální nadšení a zneužila přitom nebohého církevního reformátora, který si už užil tolika překrucování vlastních skutků a slov, že se v hrobě převracuje dodnes, ale chyba je v interpretaci. Básně o české historii (už to je nebezpečná kombinace) by měly být založené na pravdě.

Hmm, je to tak. Ale je to myslím si jedna z těch typicky českých charakterových vlastností. Takové to národní sobectví. A kdyby byla válka, nikomu by se nechtělo naši zemi bránit s puškou v ruce. A nebylo by to poprvé. Už jsme to udělali hodněkrát. Na otázku Kde domov můj, si mnoho Čechů odpoví adresou svého trvalého bydliště, ale ne formulí z hymny: Mezi čechy domov můj.

Ale proč?

Moc hezká básnička. Navozuje zvláštní kontrast, který je spojený s láskou. Tady jako prostředek napomohla pavučina. Láska užívá stejně neodolatených prostředků. Fatálních prostředků. To jsi moc hezky vystihla tou metaforou. A v tom zamotání se skýtá krásná bezmoc. Euforie, které by se měl čtenář obávat, ale naopak po ni touží. Mám rád podobně odlehčené básně. Poezie by měla být podobná. Její umění a kouzlo nezřídka spočívá v lehkosti, která vyplývá ze správně volených slov. Je z tebe básník.

Konečně optimistická báseň. A je krásná, má neodolatelnou křehkost, která graduje. Jen tu otázku na konci považuju za zbytečnou.

Tedy je to součástí dalekosáhlejšího plánu, který se bude odvíjet od množství reakcí? To zní zajímavě.

Nu, je to tedy píseň? A v jakém stylu?

Mimochodem ten styl...jak neformální! Vsadil bych se, že píšeš své básně ve Wordu, že máš vlastní počítačový notýsek plný básniček a písní a ta blbá funkce s velkými písmeny na začátku řádku, kterou člověk zruší a ona se vždycky vrátí (jako mobilní operátoři) ti přišla celkem vhod, hm?

Nebo je to schválně a pokoušíš se zbořit dávno zbořené mýty o struktuře a formě a úpravnosti poezie? Jsi taky Walrus? Jako byl Lennon?

Promiň, ale já pochlebovat nebudu. Evidentně jsi to nepsala proto, abys předvedla, jak skvěle umíš psát. Viď?

ne mrož. walrus. :-)

Dnešní putování po Homérově poetické krajině zakončím tímhle skvostem. A bude se mi dobře spát.

Krásně ti to plyne. Ach to metrum! Je úplně jako podle pravítka.

Ještě ale nejsi Walrus.