borovice: Ano, byl to velký plyšák, zabral celý invalidní vozík.

kmotrov: Ahoj Kmotrove, máš pravdu, díky za postřeh. Vidím stíny, to, že jde o mraky, domýšlím. Jsem si sice takřka jist, že to jsou stíny mraků, ale i ta jistota se dotváří v mysli. Něco s tím ještě udělám.

Gora: pardon, chtěl jsem napsat:

Prsty svírají
kouřící hrnky -
padá sníh.

Gora: Není třeba závidět. Každému z nás to trochu jde a trochu taky nejde :-)

Medvěda na eldéence jsem ještě trochu zkrátil ve jménu hosomi (štíhlosti, lehkosti).

Díky, Goro, pěkné postřehy. Dárek nejlépe prožije ten, kdo zná malé děti.
Druhé haiku mi hned napovědělo kratší verzi, i když nedodržuje 5-7-5:

Prsty svírají
kouřící hrnky -
první sníh.

První je pěkné haiku, má skvělou atmosféru tradičních měsíčních haiku. Druhé chápu jako polibky vhodně vyplněný čas, než se brambory uvaří :-). Třetí je skvělý postřeh, jen přemítám, jak tam dostat svižnější zkratku.

Západ za oknem -
dvě mouchy lezou
přes slunce.

?

Ziny: Gora: Gora asi myslí, že to dílko je vtipné. Já to stále s tím rozdílem haiku - senrju nemám jasné. Jde tu o pozornost. A ve chvíli orgasmu k něčemu tak zdánlivě odtažitému, jako ke zvučení dvou strunných nástrojů reagujících na extatický hlas. Ale možná bych tam měl změnit tu ložnici. Není tak podstatná. Spíš tam dám "zeď", protože ty balalajky visely na zdi.

Karpatský: Ano, dobrý postřeh, struny se chvějí právě teď :-)

Zimní úplně je taková haiku klasika, bdění za úplňku, moc pěkné a návrh Karpatského je geniální.

Wota: Díky za vysvětlení, tak nějak jsem to též pochopil, snad jen ten smích straky ve mně vyvolává pochyby, jak píše Gora, že je to interpretace autora, tedy že tam do haiku vstupuje subjekt.

Zvláštní haiku, které vyvolává i hodně otazníků, třeba trvanlivost té dřevěné sochy venku a jak dlouho může břečťanu trvat, než ji obroste a pak ten smích straky. Jak se straka směje? A proč se směje? To není kritika, to jsou jen otázky, které to dílko ve mně vyvolalo.

Nejvíce mě oslovuje první dílko. Druhé je také fajn, ale jde víceméně o prostý obrázek bez přesahu. "Hraje barvami" je trochu klišé. Ale "háj hraje" vytváří pěknou aliteraci. Třetí dílko vidím problematicky. Je v něm položená otázka a zároveň je hned zodpovězená. Odpovídá na ni subjekt a tím vše uzavírá. Přemýšlím, jestli by to bylo možné přijmout v Santokově volné formě: "Kampak mě vede / ta zapadaná stezka?" Je to výdech do prázdna, do ticha. Čtvrté dílko chápu jako očekávání, že deštík zvedne hladinu a voda protrhne hráz z listů.

kmotrov: Díky, Kmotrove, za kritiku. To první haiku je tak trochu cvičením na zpřítomnění minulého času. Z bíla sněhu zbyla jen bílá chudobka. Samozřejmě, to, že před pár dny ležel na louce sníh, nesu ve své paměti. Ale nějak se vždy té minulosti dotýkáme, teď mě napadá haiku, kde si básník zranil chodidlo o hřeben své zemřelé ženy. To, že zemřela, nese básník také ve své paměti. Na druhou stranu to není vydedukované. Že jde o zemřelou ženu či o včerejší sníh je skutečnost.

Karpatský: Zdravím. Já měl v tom haiku původně sedmikráska, ale přišlo mi to nějak dlouhé, třebaže nebazíruju na počtu slabik. Navíc ta chudobka evokuje cosi zranitelného, křehkého a prostého, jako bývají zranitelní chudí lidé. Díval jsem se na vaši slovenskou chudôbku, je synonymem pro bídu, nemajetnou vrstvu obyvatelstva ale i ubohost. Navíc je to i žlutá květina (chudôbka vždyzelená, Draba aizoides), česky chudina vždyzelená. Naše sedmikráska chudobka (Bellis perrenis) je drobný bílý kvítek, který, jakmile je pár dní nadprůměrná teplota, vykvete třeba i v lednu. Asi se v tom haiku vrátím k sedmikrásce, navíc mi nedošlo, že chudobka evokuje Karafiátovy Broučky, a to jsem neměl v úmyslu.

První haiku hned evokuje proteplený interiér, i když letos bylo teplo i venku :-) Druhé haiku: hvězdička je skutečná, ta na obloze, prosvětluje i mlhu, řetěz na stromku někde na náměstí bliká. Jedno je dílo Boží, druhé dílo lidské. Přemítám, jak toho kontrastu docílit třeba za pomoci větru. Nehybnost hvězdy na obloze versus komíhání ozdob ve větvích smrku.

Pěkné. Lechtivé. Jen jak "zní" bokomara? Představuju si spíše tichou erotickou hru, pak-li nevykřikne někdo extra lechtivý (či vzrušivý).

Hromu moc nerozumím, ale fíkus mě rozesmál. A rozhledna, inu, do nebe se stoupá.

Večer jsi šlápla do vlhkého bláta či sněhu, do rána přimrzlo, že? Pěkné a prosté.

Katko, pěkný obraz, zachycení odrazu ve skle dveří. Nedávno jsem šel po ránu Prahou, z mostu čert ví jakého jsem pozoroval na hladině Vltavy blikající světlomety, to jak po nábřeží jela auta a míjela stromy v aleji.

Druhé dílko je konkrétní jak nějaký obraz, olej. První, ach ano, vídal jsem ty okusy na Soumaráku a také u Sušice, poblíž Divišova.