Ziny, líbí se mi první, je za tím ukrytá snaha zavřít oči a "zabrat" a spánek ne a ne se dostavit. Krucifix má pěknou symboliku. Ježíš také vrávoral pod křížem. A myslel na nebe. Pěkné haiku k blížícím se velikonocům. Pohled na hvězdy: Nevysvětlovat, že to je letadlo. Měsíc v úplňku je pěkný, syrový, upřímný, tak, jak jde život.

Měsíc v řadě svítících lamp, ten motiv jsem už někde četl (?) Ale možná si to namlouvám.

U haiku se zkoumá nesubjektivnost (podle Bašóa). Sice by člověk mohl říci, že pocit tepla je subjektivní, ale myslím, že tady to tak nevadí. Do stehna mě hřeje mourovatá kočka. Místo toho by bylo možné napsat třeba "ke stehnu se mi tiskne mourovatá kočka". Je to opis.

Psavec: Gora: Díky. Hodně sázím na okamžik, pokusy, jsem moc rád za každý komentář.

Psavec: Haiku je především nesubjektivní poezie vycházející z filosofie zenu. Je plodem pozornosti ke světu v jeho takovosti nebo, chceš-li, v jeho fenoménu. Podstatný je pro ně přítomný okamžik zaznamenaný bez pomoci různých "západních" figur jako je metafora, personifikace atd. Nebere si na pomoc abstraktní myšlenky, které se rodí v mysli jako plod subjektivní spekulace. Nejtěžší je zachytit konkrétní obraz a objevit v něm přesah. Haiku není omezeno tematicky a minimálně od dob Santoky Tanedy ani počtem slabik. Existují jazyky, ve kterých by haiku s dodrženým počtem slabik nebylo možné psát.

Pěkný obrázek.

První pěkné, santókovské. Druhé jsme prožili stejně, jen Ty máš jiskry a já popel. Oba to máme jako opis ohně a zimy. U Tebe se navíc objevují motivy jako chiasmus, syntaktický paralelismus, kdy se motivy kříží ve formě AB:BA. Vločky tají, jiskry hasnou.

Ten kontrast v prvním dílku je opravdu skvělý. I druhé haiku vidím.

Ziny: Ziny to objevil hned. No jasně, vstoupil jsem s vnučkami do obchodu s keramikou a jejich nenechavé ruce mi dělaly na čele vrásky. Uhlídat je bylo takřka nemožné a že by poslechly, to ani náhodou. Vlivem liberální výchovy mé dcery si dělají co chtějí a na dospělé zvysoka...

Ziny: Máš pravdu, Ziny, tady o velbloudu není ani slovo. Jsem nějak zatížený roky, kdy jsem bibli četl zleva doprava a odshora dolů i naopak :-)

Pěkný obraz. Ale o té subjektivitě se ti zmiňovali ostatní, opakoval bych je.

První dílko je taková recese na biblické téma(nemyšleno jako ekonomický pokles ale žert). Druhé se mi líbí. Odráží se ve skle? Když jsem to četl poprvé, viděl jsem nějak automaticky stíny stromů na podlaze, proto ty větve jsou až na zem. Třetí - úplně na začátku jsem se ptal, jak zima může předbíhat ostatky své babičky a kdo je babičkou zimy. Pardon. později mi došlo, že jde asi o vnučku v textu nevyjádřenou.

Líbí se mi ten obrázek. Oslňuje. Ledová tříšť, do které svítí nízké lednové slunce a ještě bílá labuť. Jen přemítám, jak odstranit to zdvojení ledu a ledna. V haiku sice mohou být dvě stejná slova, ale pokaždé by měly značit něco jiného. A to je obtížné.

Mě osobně uchvátilo už první dvojverší. Vidím to před sebou, bílé ostrůvky po závějích a nad nimi z dálky doléhá až sem hlas zvonů. Tohle sdělení by samo o sobě stačilo ve free form. Ale poslední verš odkazuje, jak k tomu, co pozoruju, přispívá má pozornost. "Stojím", tedy sníh nekřupe pod mýma nohama. A ještě "mlčím". Dvojí upozornění na ticho, které je obsaženo už i v těch zbytcích sněhu. Je v tom ukryto naslouchání až napjaté.

V prvním haiku vidím kontrast mezi psem volně pobíhajícím třeba na louce a dvěma lidmi, kteří jdou ruku v ruce za ním. Trochu mi tam vrže obrat "my ... v ruce druhého." Snad by šlo "ruku v ruce" nebo "ruce spojené" (?)

Druhé haiku je tajuplné, zajímalo by mě, zda může vločka dopadnout tak těsně polibku, že v jeden okamžik roztaje na rtech dvou líbajících se. Ale asi ano. Možná "zastavil jsi mě" by šlo zaměnit za obraz, který by se více blížil chumelenici.

Ano, i já po prvním přečtení myslel, že se musím podívat vzhůru a že kontrast leží mezi hvězdou na obloze a roztátou hvězdou na rukavici (věčnost a pomíjivost). Ale asi je tam ta krátká prodleva v upozornění a zareagování pozorovatele. "Podívej, hvězda!" řekl mi kdosi. A než jsem shlédl na rukavici, už stačila roztát.

Spíš tam s ním?

Karpatský: První dílko vyjadřuje rozklepané ruce notora, což bývám občas já. Někdy se ruce tak třesou, že toho frťana musím k ústům posouvat po stole, nejsem s to jej zvednout. Smutné haiku. Možná ho pochopí jen alkoholik :-) Ale původně jsem měl tohle dílko v této podobě:

Opilcovo ráno -
posouvám frťana
po stole k ústům.

borovice: No, mohlo by to být výjimečně i za stěnou, ale tohle se odehrálo u stěny pod těmi balalajkami :-). Byl to druhý byt, kde jsem viděl viset balalajku na stěně. Asi jako ozdobný prvek.

Moc pěkné. Je tam smutek, nostalgie, vědomí pomíjivosti. Sníh přikryje hrob, tedy zapomnění a na něm vzniká cosi nového, zápis ptačích stop a popadaná semínka.

Bezva atmosféra. Také to vnímám tak, že chceš mít po ruce v období jelení říje teplé ponožky.