Je to tak. Včetně toho silného závěru.

Moc hezké. Vítej u nás a "ať ti to píše".

Miňko to napsal přesně - krásně smutné.

Nádhera! Udeřilo a provrtalo se, rozedřelo i pohladilo.
Hluboce smekám, budu číst ještě mockrát... Díky.

Úplně z toho dýchá ten čerstvý vzduch po bouři...

Ženy. Co, anebo s kým, bychom si bez nich počali ;o)

Pravda. Pustiny jsou v mnohých z nás. Dokud nás ale ještě něco dokáže překvapovat, neokorali jsme úplně.
Dobré.

Zvířátka vstoupila do 21. století.
Opět milé věci pro vnoučata, a nejen pro ně.

Čtu to při kávě, ve které mně tiká čas, a je to moc fajn.

Přesně tak, trefilas to. Občas musíme udělat probírku ve věcech a zbavit se balastu. A stejně tak sami v sobě. To je ovšem mnohem težší.

Ano, pomocníci stále tvrdě spí.
O blanických rytířích už Jára Cimrman poznamenal, že mají-li být co platní, musí přezbrojit.
A obávám se, že pro lidský zdravý rozum to platí taky.

Netvrdím, že občas neochutnám něco exotičtějšího, ale jsem taky spíš na naši klasiku.
Klasicky dobrá báseň.

Něžná, hebká, ani nedýchám.

Krásná terapie, vílo...

Hu! Až mě zamrazilo. Je to silné.

Tohle není jen o mužích. Je to o vůli, cílevědomosti, lásce a porozumnění. A o tom, že bychom si měli umět vážit těch nejobyčejnějších věcí.
Tahle krátká povídka by měla být povinnou četbou.

Bývá to hrozné, když spánek nepřichází. Jedním řešením je vstát a napsat o tom. Třeba takovouto fajn báseň.

Líbí se mi origami z myšlenek.

Taky mívám pocit, že sám sebe občas potkávám...

Jasně, lidí se často "starají" o druhé. Místo aby zametali před vlastním prahem.