Přidávám se. Taky znám dámu, co by umluvila nebe i peklo ;o)

Ty bys se svým smutkem mohl vstoupit do našeho starého Klubu opuštěných srdcí sgt. Pepře ...

Pěkná zasněnost.

To je ze života. Vyvolalas ve mně vzpomínku na jeden pobyt party lidí na chalupě. Holky chtěly udělat něco z bramborového těsta, ale došla mouka. Těsto se lepilo, nedrželo pohromadě, tak to vzdaly a prohlásily, že k večeři bude jen pivo. Tak jsem je zastoupil. Místo mouky jsem použil cukr - ne, že by se to nelepilo, ale nějak jsem to rozhnětl, nadělal jsem placičky a osmažil. Vzniklé dílo jsem nazval Čufty z vysočiny, podával je s marmeládou a při dalším chodu, rumu, si společnost připila na mé kuchařské "umění".

Smutné, temné, zajímavé.

Jak říkával dr. Plzák - od určitého věku opatrně, jen ve vyzkoušených pohodlných polohách ;o)

City se někdy těžko popisují. Tohle hezké zamyšlení je právě o tom.

Zaláskování do modelky? :o)

Posmutněle pravdivé, líbí se mi.

Krásné pohlazení.

Bublifuky a pšouky pro radost a pro zdraví ;o)

oslov radek: Velmi děkuji; procházíš archivy?

Dobře popsané pocity smutku, ve kterém se člověk utápí. Je to něco jako, jak já tomu říkám, "podvečerní strašidýlka"...

Tragikomický popis současnosti. Na druhou stranu - obávám se, že jiná cesta ze současného marastu není.

Někdy je to s city jako s antibiotiky - když se příliš používají, přestávají účinkovat.

Ano, je to jak scénář z divadla Život.

Opět poezie těch nejprostších věcí. Obdiv k takovému talentu.

Jasně, to jsou ty Psavcovy životní postřehy. Trefné a ještě dobře rýmované. Strašně rád je čtu.

A jak často se stává, že ty vypáčené odpovědi jsou dost bolavé...

Psavec: Je to tak. Díky za zastavení.