Zamila: To nic... já to vykompenzuju svým nemyšlením, neambiciózností, hloupostí a naivitou :-D . A tak je to v pořádku - každá máme svoje místo ve vesmíru :-)

Zamila: No... to je tak trochu manifest ;-) - a zároveň ukázka básně, u které převažuje hloubka vnitřního prožitku autora nad formou a obsahem :-D . Díky za laskavý komentář :-)

Amelie M.: Díky, Amelie... vítej ve skupině :-)

Krásná... připomíná mi to jeden roztomilý, kratičký animovaný film, ve kterém se říká: "Na vrcholu nejvyšší budovy světa seděl nejsmutnější muž na světě. A uvnitř muže bylo nejosamělejší srdce na světě. A uvnitř srdce byla nejhlubší jáma na světě. A na dně jámy bylo nejčernější bahno na světě. A v bahně ležel ten nejjasnější, nejroztomilejší, nejněžnější, nejkrásnější a nejšťastnější anděl v celém vesmíru. Nakonec to tedy nebylo tak špatné." :-) http://www.facebook.com/video.php?v=10152437658692058&pnref=stor
y

DDD: "básníci básně neskládají
báseň je bez nás někde za
a je tu dávno je tu od pradávna
a básník báseň nalézá" ... :-)

DDD: Já s tebou souhlasím, cítím to úplně stejně jako Jan Skácel... Ty básně odkudsi přilétnou, v jediném okamžiku - a když jsou krátké, tak je stačím zapsat tak, jak jsou. Když jsou delší, tak si je přesně celé "nezapamatuju" :-D - a potom je "dohledávám" (znovu se na ně ladím a znovu je přivolávám) přesně tak, jak to popisuješ :-) . Jen to mám tak, že soudcem v tom, jestli už jsou celé, je pro mě hlavně moje srdce. Ostatní lidé můžou mít jiný názor na to, jak by báseň měla vypadat - ale to už by byla "jejich " báseň, a ne "moje"...

Pavla358: Ano, každý si musí pomoci sám - a přece si všichni navzájem pomáháme, vlastně úplně vším... :-) Díky za komentář :-)

Lenča: "Jsme v tom sami a... přece ne" - přesné... Díky za souznění, Lenčo...

Orionka: Nemám nic proti Tobě, ani proti Tvému přístupu - jen bych si ráda ponechala právo na přístup svůj. Nemám prostě potřebu na svých básních ani na dílech druhých lidí cokoliv "vylepšovat": beru je takové, jaké jsou, a buď se mi líbí, nebo nelíbí. (To, co se mi "nelíbí", nepovažuju tím ale za "špatné" - jen to se mnou prostě nesouzní, nechápu to apod. - anebo, někdy, je to i proto, že se mě to něčím dotýká.)

Amelie M.: Já vím, že jsou na mě všichni hodní... (a děkuju za to :-) ) ... ale to tak bylo vždycky. To asi bude tím smajlíkem "šetřete mě, prosím" :-D . Ale tak ráda bych tu měla i nějakou škatulku, kde nejde o kritiku, soutěžení a zlepšování se... ale "jen" o sdílení, souznění, vzájemnou podporu... Ne umělecká díla a jejich hodnocení, ale léčení duše. Asi ji zkusím založit...

Amelie M.: A vidíš, Amelie... já myslela, že mě Tvůj amatérský šuplíček ochrání před kritikou - a nějak to nevyšlo :-D . Tahle báseň je pro mě hodně citlivá, protože za ní jsou propasti temné noci duše - a odraz ode dna. Kdysi jsem to zažila ve velkém - a před pár dny v malém, jako ozvěnu.

Thesssinka: Díky... To jsi vyjádřila moc hezky: "vtělit se do básně"... Taky to tak mám :-)

shane: Děkuju Ti.

Jiří Turner: Děkuju za názor... Mantra to určitě není. Spíš léčení na principu "podobné léčí podobné"... Není to vlastně ani báseň - spíš léčení duše.

Orionka: Děkuju Ti za názor... Když já to mám prostě úplně jinak. Já ty básně nevymýšlím ani nepřemýšlím o tom, jaké slovo by bylo vhodnější - a nemám vůbec žádné literární ambice. Básně přicházejí, už "hotové" (většinou v nějakém pro mě silném okamžiku) - a já je jen zapisuju, a nic se na nich nesnažím vylepšovat. Jsou takovým mým "deníkem": jsou v nich zakódované moje prožitky, city a pocity, láska i smutek. Pokud se najde někdo, kdo z nich má radost - je to pro mě důvod, proč je tady zveřejnit. Nechci být dobrá nebo lepší: chci být pravdivá - taková, jaká v dané chvíli jsem. Přijímat se i se svými smutky, nedokonalostmi, propady, neumělostmi... Nechci být literátem: chci být sama sebou.

DDD: Děkuj Ti... mlčení je někdy víc než slova. A naslouchání víc než mluvení.

Devils_PIMP: No... kdybych tu měla popisovat okolnosti, za jakých báseň "přišla"... tak by ses asi divil, co všechno je "v ní" schované... Ale kouzlo je právě v tom, že v tom každý "slyší" něco jiného, něco svého... nemusíme to ani chápat, ale můžeme to cítit. Nějak se nás to dotkne - a něco to v nás rozrezonuje... anebo taky ne.

Devils_PIMP: Ó, děkuji... :-) ... Namasté.

Zamila: Tak doufám, že podobně jako u mě, i tu Tvou "malou temnou" prosvětlilo dnešní krásné ráno... :-) ... a díky za krásnou pozitivně-konstruktivní kritiku :-D

vanovaso: Díky... vždyť víš... musíme sami, ale jsme tu spolu: jeden za všechny - a všichni za jednoho :-)