Zamila: Tak moment, tohle na mě, prosím, neházej :). Já se mezi vás nepletla. Prostě jste napsali krásné verše, ty mi něco sdělily a toto sdělení mě inspirovalo. Od té první básně o malinách – k jejímuž zveřejnění jsem dostala svolení – jsem byla jen němým pozorovatelem, ani jsem nekomentovala vaše díla. A tahle druhá báseň vznikla až poté, co jste oba veřejně oznámili konec. Chápu, že jsi naštvaná, ale nejsem to já, kdo tahá soukromé věci na světlo... a zas a zas a zas.

Midem: Děkuji, až se červenám :).

Midem: díky :)

Vždyť to říkám, literatura inspiruje :). A v tomhle případě moc hezky, povedla se.

PrimaDen: Ještě Bestiář do toho... přilíváš olej do ohně :). Ale děkuji za komentář, jsem ráda, že se líbila.

Severak: Přemýšlím o tom beztrestném otevírání srdcí, jestli nejde jen o iluzi. Už jen proto, že Psanci mohou být chápáni různě - pro mě to není terapeutická skupina se zárukou diskrétnosti, ale literární server a především veřejný prostor viditelný nejen v našem autorském kruhu. Prostě tenký led, na který všichni dobrovolně vstupujeme.
Za ten písňový text moc děkuji.

Zamila:
Co je pravda
lež
upřímnost
a láska?
V literatuře nic než fikce
to snad jasné je jak facka.

Víš, je to pořád ten stejný rozpor – realita versus literatura, city versus rozum. Převtělili jste své city v literární dílo. V tom okamžiku jste je posunuli ze soukromé sféry do veřejné a dali všanc. Nastavili jste jim zrcadlo, které však těžko bude věrné, naopak může být i úplně křivé a každopádně jiné, než se vám líbí. To je riziko zveřejnění.
Kdo má právo vykládat své dílo? Jen autor sám? A má pravomoc určovat, jakým směrem má jeho dílo inspirovat?
Nikoli. Jakmile se dílo zveřejní, žije dál vlastním životem. Je jako dítě vypuštěné do světa. A vypouštět do světa bezbranné nemluvně je vždycky riskantní...

Píšeš, že by ti svědomí nedovolilo psát o někom, koho neznáš. Jenže literatura je snad vždycky o lidech, píšeme nejen o sobě, ale i o těch druhých – někdy o těch nejbližších, někdy o úplně vymyšlených, někdy nás inspiruje příběh vzdáleného známého nebo jen zaslechnutá historka. Pak se to v díle přetaví a občas je výsledkem příběh úplně jiný.
Můžeme psát otevřeněji nebo zastřeněji. Myslím, že právě ty jsi psala i velmi otevřeně a nelichotivě o svých bývalých... kteří si to tady samozřejmě nepřečtou :). Já se snažila být spíš abstraktní a diskrétní, a to jak v obou těch básních, tak v komentářích, i když šlo jen o inspiraci.
No a teď je s diskrétností konec :), tak můžu upřímně napsat, že mě mrzí, co jsem nechtěně způsobila. Smazání básně jsi už předevčírem odmítla, tak nezbývá než doufat, že to celé vyšumí, bouře se uklidní a hladina bude zase klidná.
A zbudou jen ty vaše krásné básně... které z mého čtenářského pohledu opravdu stály za to.
Promiň.

Tak tahle se ti opravdu moc povedla.

Když prší a máš trochu depku, je chut žalovat na všechno. I na jablka, co jich prý letos je tolik, že se ani nevyplatí trhat ;-). Ale zítra prý zas bude hezky, vydrž!

Pěkné, s příjemnou podzimní náladou. Jen ty nachové peřiny mě zarazily. Vím, že jde o metaforu, ale brát to doslově - zvláštní bujná představa :)

:))

Psavec: Děkuji, to mě těší.

Moc se mi líbí. A je super, jak ohnivě se tu dřív komentovalo... a smutné, jak plameny kritiky postupně skoro vyhasly. I ty zbylé jsou soustavně zadupávány, chm :/

Amelie M.: děkuji

Dozor: Moc děkuji za pochvalu i komentář.
A tohle je báseň, ne odsouzení. Jak správně píšeš, dílo není realita, ale domyšlená realita. Je jejím odrazem, vždycky více či méně zkresleným. V tomhle případě je dokonce odrazem na druhou, jde o odraz jiného literárního odrazu a navíc zobecněný s básnickou nadsázkou. Netřeba ho brát zas tak vážně a už vůbec ne osobně. Prostě emoce vyvolávají emoce a ve mně vyvolaly tohle – v tomto mém pocitu je báseň pravdivá, jestli v něčem jiném, to si netroufám posoudit.

ioreth: Moc děkuji.

Zamila: K jádru věci nee, tohle je abstraktní dílko :). Díky za návštěvu i komentář!

NoWiš: Díky, jsem ráda, že si ti líbila :).

To nezní právě vesele, lehce paranoidní veselý androide :). Vítej!

Já to vidím jako jeden možný pohled, ale ne všeobecně platný. Ne každý spisovatel je zoufalec a spousta - a jak na potvoru, zrovna těch úspěšných :) - jich píše nikoli kvůli svým pocitům, ale pro peníze. A že by by každé psaní bylo upřímné? Nevěřím! :D