Meluzina: Děkuji za komentář. Překvapuje mě, že je hvězdička tak populární. (Skutečně se používá a vím už o několika dalších lidech, kterým se líbí.) Ale má svoje nevýhody — komplikuje čtení textu (zvlášť čtení nahlas), jeho diktování a je typograficky neergonomická (činí čtení namáhavějším). (To poslední by se dalo napravit použitím upravené hvězdičky, speciálně navržené pro tento účel.) Co se týče toho -e, to už napadlo víc lidí, ale nikdo z nich tak nemluví; mluvit tak je poměrně nepříjemné a i když je příjemné si to číst, není úplně příjemné to poslouchat, to „-e“ budí takový „pichlavý pocit“. „-u“ používám už delší dobu (když mluvím s lidmi ochotnými to poslouchat) a dá se na něj bez problémů zvyknout, i když ze začátku se hodně pletlo s tvary jako „budu“. Nicméně ještě jsem objevil/a „-i“-variantu, založenou na myšlence převést všechny rodově rozlišené tvary do množného čísla bez rozlišení rodu. To je myšlenka založená na anglickém singular they, ale myslím, že v češtině by mohla také uspět, jen potřebuje trochu spolupráce od posluchače/ky. Myslím, že by se mi líbilo, kdyby se ujala ta, protože má řadu výhod.

Souhlasím, že jazyk vychází z kulturní tradice a že je dobré se jí držet co nejblíž a nedělat prudké změny. A myslím, že ta -i varianta je z tohoto hlediska perspektivní, protože když neznámého člověka oslovím „Promiňte, řekli byste mi, kolik je hodin,“ je dost pravděpodobné, že nebude mít problém to pochopit a ani se nepozastaví nad tím, že je tam sám.

Nicméně, o té hvězdičce začnu pomalu uvažovat. A ještě jednou děkuji za komentář!

Alma Neradostná: Velice děkuji za vysvětlení toho příběhu. Docela mě i osobně oslovuje, protože jsem nedávno zažil/a velice podobný pocit ztracenosti, když jsem do hloubky přemýšlel/a o tom, co ve společnosti znamená „pohlaví“, a uvědomil/a jsem si, že u druhotných pohlavních znaků neexistuje žádná objektivní hranice mezi mužstvím a ženstvím. (Činí snad jeden chloupek na nečekaném místě ženu mužskou? Dva chloupky? Tisíc chloupků?) S takovým zjištěním za hranicemi běžné reality opravdu není snadné se vyrovnat.

Chtěl/a bych tomu rozumět, ale asi nerozumím, protože s metaforami si obvykle nevím rady a zde se mi ani nedaří rozpoznat, co by mohlo být metaforou a co ne, spíš jen, co doslovně nedává smysl. Jde-li však o popis rozpoložení duše, bude asi metaforou vše a o to je to pro mě beznadějnější. Alespoň téma je mi blízké.

Také jsem si to musel/a přečíst alespoň dvakrát, ale stálo mi to za to. To poselství je krásné. Škoda jen, že světelný smog mnohým ve městech tu možnost pozorovat hvězdy vzal. Teď mohu místo toho pozorovat stožár pouličního osvětlení, ale to rozhodně není ono. Dnes už je snazší raději přes den pozorovat mraky. Ale padající hvězdu (natož padající mrak) jsem na vlastní oči ještě neviděl/a.

Je podivuhodné, jak dokáže mozek taková nedořešitelná úloha „zavařit“ a jak těžké je se z toho pak vzpamatovat. Povídka je velmi dobře napsaná a stylizace do formy dopisu mi připadne vhodně zvolená.

Když jsem začal/a číst, jméno Marianne mi hned připomnělo Rozum a cit od Jane Austen, protože žádnou jinou Marianne neznám, ale ze zbytku je jasné, že to byla jen náhoda.

Alma Neradostná: Děkuji za tip. Podle Mapy.cz to v Kersku vypadá opravdu hezky, tak se tam jednou zajedu podívat (mám to dost daleko).

Alma Neradostná: Také jsem mimopražák. Znáš linku 246 přes Zadní Kopaninu (dřív tam jezdila 256), linku 209 přes Xaverov (tam bývávali koně) nebo nějakou ještě zajímavější? Nebo máš na mysli spíš úplně mimopražské? Ještě se mi líbí linka 116 do Nebušic.

Velice mě potěšilo, že na tebe tramvajová linka zapůsobila natolik, že jsi o ní napsala báseň. Na mě totiž linky a místa, kudy vedou, působí velice a připadám si s tím pocitem osamělý/á. Z pražských tramvajových linek je linka 26 asi moje druhá nejoblíbenější. Raději mám jen linku 22 a obě tyto linky spojuje Nádraží Hostivař. Ale Strossmayerovo náměstí mě oslovuje i samo o sobě, připomíná mi film Já, Olga Hepnarová, a moji povídku Průzkum komunikace ze série Průzkum malých radostí.

Martin42: Děkuji. Přitom mi připadá, že se mi ten humor už nedaří tak jako v těch starších dílech. Chybí mi náhlavníky, ochranné masky už nejsou tak vtipné. Snad se časem ještě zlepším.

Eleanthir: Asi nachlazení.

To je tedy hodně stručný scénář... :-D

Trochu mě trápí zdraví, ale zatím to přežívám.

Tady mě nejvíc zaujal ten rým kázně/rázně, protože přesně ten mě už kdysi napadl v popěvku Tam u nás v Leči ( https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=24016-tam-u-nas-v-leci ).

Líbí se mi, jak je ta představa „pařby“ šikovně propletena s potterovskými motivy, jen ten Zmijozel na začátku mi tam moc nesedí, protože tam přece nikdo z nich nepatří... Také jsem si přitom vzpomněl/a na Pár Pařmenů. Kdyby v té básni byl alespoň jeden vtip na podobné úrovni, byla by ještě srandovnější.

To je krásná myšlenka!

Pobavila mě hlavně ta poslední sloka, jinak žiju asi v trochu jiném světě.

Souhlasím, že ta báseň je „srandovní“.

A také souhlasím, že se to tu vylidňuje. Je to škoda. Na druhou stranu se musím přiznat, že kdybych sem nepsal/a, asi by pro mě také nemělo moc smysl sem chodit. Chodím sem kvůli kontaktu s lidmi, a když tu moc lidí není, už to není to, co to bývalo.

Také se mi ta myšlenka líbí. Ušák dostal zavyučenou a přestane krást hlídanou mrkev.

Martin42: To mě těší. :-)

Co se týče té dračí smečky, přečti si zápletku (Plot) https://en.wikipedia.org/wiki/Miss_Kobayashi%27s_Dragon_Maid . Možná na to získáš nový pohled...

Připomnělo mi to medvídka Pú, jak přemýšlel, co znamená ustavičné bzučení. Ale když se nad tím hlouběji zamyslím, je to báseň hodně otevřená novým významům. Co když je „ona“ dopravní značka „Stůj! Dej přednost v jízdě“ a „on“ je řidič automobilu? Jenže to tam pak zase nedává smysl to ticho, protože jedoucí automobil vydává hluk. Možná byla „ona“ dopravní značka zakazující vjezd do lesa, kde bylo zrovna bezvětří, takže tam bylo ticho, které pro zvířata něco znamenalo, a „on“ byl bezohledný motocyklista, který to ticho zničil...

A pak je tam samozřejmě ta skrytá zpráva ve zvětšených písmenech, ale ta mi celkem nic neříká.