proč jsou básně většinou příliš se poddávající citům, snové, rozcitlivělé, přecitlivělé; naplněné přílišným citem, dojemné, přehnaně cituplné, zkrátka sentimentální. co myslíte?

to je vážně tak málo témat a psavci mají tak malou fantazii, aby se psalo dokola o tomtéž, tím samým stylem?

tedy: sentimentalita na denním pořádku
tady to snad nejde upravovat, bože :))

Vychází to z toho, že jedna z možností, jak vyjádřit city je psaní básní.

samozřejmě, ale jde o styl a obsah, to je jádro pudla ;)

nejsem asi ten pravý na odpověď, ale po mých komentářích u tebe ti odpovím i tady.
Jayjay má pravdu v tom, že jeden ze způsobů vyjádření svých snů a pocitů jsou básně. Ono se dá tak vyjádřit i mnohé další, ale láska, kolem se dílka nejvíc točí je strašně silné téma.
A neopomeňme zmínit, že zamilovaný, nebo i velmi smutný člověk...... v tom jsou zajedno - mají posunutý smysl pro vnímání světa někde jinde. Bohužel i v hodnocení svých děl. Ne nadarmo se říká - láska je slepá.
A pak je tady i ta ošklivější - druhá strana věci. Již jsem to tady jednou psal..... a dokonce jsem byl i citován......zkuste psát o obyčejných věcech - třeba o rohlíku! a zjistíte, že psát poezii je strašně těžká věc.
protože pitomina o svém citu ....je přece - naše vyjádření našich pocitů - na které máme svaté právo - !!!!! jenže pitomina o rohlíku je jen pitomina. Ono napsat o vrabci, co se snaží odnést nalezený rohlík - tak aby to bylo dílko na které se nezapomene - je hodně těžké. Zachycení toho kouzelného okamžiku je umění. A na to každý nemá.

V neposlední řadě je si třeba uvědomit.... že jsme pouzí amatéři, co si tak krátí čas a chvilku žijí v jiném světě.
A v tom je další kouzlo poezie, ta různorodost.
a......už mlčim. Já vím, je to dlouhé.(snad pro dobro věci)

Podle mě poesií něco sděluješ, co se dá těžko sdělit jinak. A to jsou často pocity a city. Ale to že je sděluješ, neudělá tvé dílo sentimentálním. Spíš to udělá právě tvá neschopnost oproštění se od svých citů při napsání daného díla. Pokud jim podlehneš a budeš přesvědčený, že dílo, které jsi napsal, přesně vyjadřuje tvé city a že tedy není potřeba se pozastavovat nad jeho formou, pak se ti může lehce stát, že sklouzneš k sentimentu.
Málokdo si uvědomuje, že formulování citů v myšlenkách je značně zkreslené, nepřesné a sentimentální. Pokud tyto myšlenkové formulace napíšeme, zjistíme (pokud nám zbyde aspoň trocha rozumu, a to se stane málo kdy), že naše dílo neodpovídá a není přesné. Je to většinou sentimentální blábolení ať už šťastně či méně šťastné duše.
Jednou z možností, jak se sentimentu vyvarovat, je uvědomit si ho. Ve chvíli, kdy si ho ve své básni uvědomíme, s ním můžeme začít pracovat. Uvědomení se sentimentu znamená přečíst si své dílo po nějaké době a kriticky jej zhodnotit.

Mám báseň o hořčici, o rohlíku... Ale když píšeš o obyčejných věcech, neznamená to nutně, že chceš zachytit pouze okamžik. Lze tak popsat i jiné věci – to říkám ze svého osobního přesvědčení a nyní mě nenapadá vhodný příklad.

mohu-li se přidat svým názorem do tohoto mlýna, řekl bych, že poezie bez sentimentality a citů je možná možná, ale taková by musela být naprosto technická a odlidštěná. I ta blbá báseň o rohlíku v sobě nese sentiment. Aby byla báseň cituprostá musela by asi být jen o nějakých technických datech a nesměla by ani mít myšlenku. Něco jako:

Když postavím komín ze samých svetrů,
při dvou stech kusech bude mít šest metrů.
Když jich bude osm tisíc a nesvážu je nití,
do šestnácti minut se mi komín zřítí.

Zkrátka témata z nichž poezie čerpala a čerpá se nikdy nezmění. Vždycky to bude láska, vždycky to bude touha, hrdost, odvaha, smrt, bolest, hvězdy, osud a nevím co ještě. A stejně se bude poezie posouvat stále kupředu a bude se vyvíjet, protože náhled a zpracování těchhle témat se bude pořád měnit a vyvíjet.

Ostatně nemá smysl potírat sentiment v poezii. Poezie není věda, ale umění. Neexistuje žádný druh umění, který by se nezabýval city a pocity. Umění je ostatně odtoho, aby vyvolávalo dojem. V architektuře, hudbě, malířství, próze, tanci, kuchařství, poezii všude.

Jo ale když je třeba něco sdělit a má-li si to sdělení najít ohlas, mělo by asi nějak zapůsobit a to jde bez citů a pocitů dost blbě. To co se ti asi nelíbí je jiná věc. Nejsou to pocity, jsou to témata. A rozhodně máš pravdu v tom, že básní o lásce je tolik, že by se daly přehazovat vidlemi. A možná sis všiml, že s rostoucím věkem se ta zamilovanost (láska nikdy) a citová vyhrocenost z básní vytrácí. Jakoby zkušenější básníci pochopili o čem psát a jak. Čti staré básníky.

nebráním se psát o citu o vnitřním prožitku, nýbř mi jde o jeho přehánění. o nadužívání určitých slov (např. luna, samo slovo láska, aj.), která tím pádem pozbývají to čím byli, nebo mohli být.

sentiment a sentimentálnost mají poněkud odlišný význam a mě šlo především o sentimentálnost... v básni mi jde především o její vyjádření a jak už jsem psal - formou jakou je báseň napsaná, se nezabývám;
sentimentalita vyjadřuje přemrštěnost v projevu, což je otřesné. jistě, čtením starých básníků, ale i jiných mnohých se vkus a styl docela vytříbí... což ponechám stranou jestli se čte, nebo ne a co.

můj osobní dojem je, že velké části autorů chybí fantazie, jako by se nemohli povznést... pravda je, že mi nedávno napsal jeden kritik, že sám nadužívám slov, což je komické, dostal jsem se do vlastní pasti, i když jsem za tu kritiku rád... což je vlastně první krok k uvědomění si toho stavu, jak bylo psáno přede mnou ;))

jsme jen amtéři a to by měla být dostatečná motivace ke zlepšení, jak nebýt jen amatéři, zlepšit se, kam až to jde... číst a psát

Je fakt, že některá slova se stala prázdná, protože se prostě příliš často používají.

Mně třeba nevadí, že je něco sentimentální, pokud to svou sentimentálnost přiznává. Nejhorší je, když se báseň tváří smrtelně vážně a přitom je plná všech těch klišé typu med – jed, přinejhorším láska – páska...