Rozhovor Já a já

Rozhovor Já a já

Sedí na obrubníku Duše, Já a já
A rozpráví si spolu,
Spíše Já vede monolog a já ho poslouchá …
Co zapředli spolu už těch rozhovorů

(Na kostelní věži hodiny odbily první hodinu ranní … ještě je daleko do svítání …
Johanka vojsko šikuje…)

Pokaždé je to stejné a přesto jiné
Poraď mi mé Já, co dělat mám?
Co? No přeci: Pochopit, odpustit, opustit,
A zavíráme krám …

(Další zvuk zvonu … chystejte se…je čas …sklonit meč a vrátit se domů …země daleké dobyty jsou, ale další úkol pro Johanku tu je…)

Já si vždycky vede svou, tak nechutně pravdivou
A bezelstně prvoplánově krutou
Upřímnost
Moje já křičí – už dost …
Chci bojovat
A Já v hysterickém smíchu
Jsi blázen – vždyť on, ač mu nejsi lhostejná,
Složí zbraně, vyklidí pole,
zase Ti zbydou oči pro pláč, jitra tak šedě stejná,
A duše jak oranisko holé …

(Boj, boj a zase boj … Johanka tak místo slávy sklízí obavy, že je příliš mocná, silná, neporazitelná …sílí pokušení zahrát si na Boha …)

Tak Ty si nedáš poradit?
Pak nechť rozhodne Osud sám
Struny v duši nech si rozladit
a dál si věř svým pohádkám ...

(…Johanka byla obětována …nečekají ji žádná další rána … zrada z vlastních řad a potom přišel pád … její popel prach dějin přikryje, vinu však z hříšných rozhodnutí nesmyje … )