Dvacet dní, které otřísly městem

Miloš Konáš

DVACET DNÍ, KTERÉ OTŘÁSLY MĚSTEM


Došlo k tomu v jednom velkém evropském městě, necelý měsíc před volbami místní samosprávy, v době náchylné k násilí, extrémům a excesům, v tom neukázněném stavu demokracie, která dozrávala k nemohoucnosti, protože nevěděla jak se postavit primitivním řádům a na druhé straně anarchistickým vlnám zasahujícím opakovaně celou společnost.
1. září jako obvykle sledovaly tajné služby stránky na internetu a na leckterých podezřelých se objevovala jediná, v podstatě nijak konkrétní věta – jdeme na to! Den byl slunečný a sliboval pohodu, dobrou náladu s náchylností k zahálčivosti. Přesto specialisté u počítačů nezaháleli a brzy zjistili, že jde o squattery. Ti zřejmě hodlali obsadit nějaký dům poblíž centra. V podstatě nic zajímavého ani snad nebezpečného. Mladí se chtějí povyrazit. Je v tom jisté dobrodružství, zábava i napětí. Pro většinu zaangažovaných událost, o které mohou později druhým vykládat, stát se zajímavými, možná že i hrdinskými. Žádná politická předvolební akce, které se teď, pár dní před volbami konaly běžně, žádné prohlášení Al-Kaidy k místním muslimům a městské radnici, kam hodlal prorazit na post primátora tvrdý pravičák. Nic, co by směřovalo k nějakému konfliktu, nedej bože k teroristickému útoku, nebo dokonce trvalým politickým změnám. Prostě mladí lidé z recese vniknou do vytypovaného neobydleného baráku a tam drží své pozice proti policii a veřejným orgánům města co nejdéle. Tomu mají pomoci i lidé z vnějšku, kteří jim nejen fandí, ale i aktivně vstupují do děje. Vše je z předešlých akcí dobře známo.

Přesto neměl policejní šéf z chystaného obsazení domu pražádnou radost. Každá taková akce se může lehce zvrhnout, střet s podobnými individui neprospívá ani policii, ani městské správě, ani místním politikům, především teď, před volbami! Tudíž je jeho povinností včas podobným divokým akcím zabránit. Zatím se přesně nevědělo, o který objekt jde a kde se nalézá. Byli zmobilizováni informátoři a takticky se informace záměrně dostala i k některým mediím.
Šéfredaktor Deníku si zavolal pětadvacetiletého Petra Pena a položil mu otázku – znáš nějakého squaottera? Ten přikývl a hned byl zaangažován. V podstatě dostal neomezený čas a volnou ruku, pro žurnalistu ideální podmínky a mohl vyrazit do terénu. Jenže nevěděl kam. Obvolal neúspěšně několik týpků, než si vzpomněl na bouřliváka s přezdívkou Amigo! A ten věděl.
V kavárně na chodníku si dal lehký oběd a koukal na nepříliš vzdálenou budovu na rozcestí Dlouhé třídy a ulice Pod Lipami, směřující do čtvrtě dříve zvané na Troníčku, dokud ji téměř celou neobsadili přistěhovalci z Orientu a různých zemí Afriky, převážně muslimové. Vztahy s muslimy, jejichž náboženství začalo v poslední době zasahovat i do chodu města, nebyly zrovna ideální. Nepřizpůsobiví cizinci se k domácím chovali přezíravě, jako by tu nebyli hosty. Stmelovali se vírou, obyčeji a kázní v izolovaných společenstvích, do kterých nikoho nevpouštěli. Odmítali se přizpůsobovat a sdílet kulturu domácích i řeč. Vznikaly tak ve městě ostrovy vyznavačů Muhammadovy víry v Allaha. Ty se na první pohled lišily svými zevnějšky i vystupováním, což znatelně dráždilo původní obyvatelstvo. A mnozí z nich už měli i volební právo. Dokonce své kandidáty do rady města.
Vedle vchodu zchátralé budovy upravovali dva zedníci zazděnou výlohu. Zazděna byla všechna okna v přízemí i v prvních patrech, jako dostatečná prevence právě proti podobným squatterským nájezdům, jaké se dnes na budovu chystaly. Zedníci měli modré uniformy s emblémem stavební firmy, který si Petr Pen vyfotografoval teleobjektivem. V podstatě nemohl udělat nic jiného.
„Šéfe! Mám zatím jen typ!“ volal do redakce. Rozhraní ulic Dlouhá a Pod Lipami. Blízko té trafostanice, která zásobuje elektřinou muslimskou čtvrť! To je všechno! Ozvu se brzy!“
Zašel do marketu, koupil igelitovou pláštěnku, několik masových konzerv, bagety a dvě lahve minerálky. Tím vším zamaskoval fotoaparát s objektivy, aby byl připraven na nejbližší noc a vydal se ke dvěma zedníkům.
„Posílá mě „ Amigo!“
„Neznáme!“
„Ale on zná nejspíš tohle místo.Popsal mi ho dokonale. S heslem, jde se na to! “
Koukali na něho nevěřícně. Volat o radu mobilem zřejmě nechtěli, pro možný odposlech.
„Co máš v tý brašně?“
„Žrádlo pro všechny!“
Ledabyle se přesvědčili.
„Ale necháš tu mobil!“
„To nenechám! Nic takovýho nebylo dohodnuto!“
Znenadání k nim přistoupila dívka.
Proč se tu dohadujete a budíte pozornost?“
„Tenhle chce dovnitř!“
„Tak nás pusťte!“
Zedníci najednou vyňali ze zdi několik tvárnic, pomohli oběma na lešení a protlačili je do budovy. Byla v ní téměř tma a divně páchnoucí vzduch.
„Ty se tu vyznáš? Zeptal se Pen a představil se křestním jménem.
„Jsou nahoře ve třetím patře,“ řekla Helena a podala mu ruku.
„Kdo že tě posílá?“ zeptal se a holohlavý muž sedící za stolem, zřejmě už čtyřicátník, s tetováním na rameni silně připomínajícím symbol nějakého vojenského útvaru. Na squattera se moc nehodil, spíš na důstojníka z povolání. Další se rozvalovali na starém gauči, a na různých přikrývkách rozházených po podlaze.
„Amigo!“
„To je feťák od Maxima,“ vysvětlil jeden z přítomných.
Chceme tu vydržet celý týden. Seš na to připraven?“ zeptal se holohlavý.
V tom okamžiku napadl Petra Pena název článku – Týden v tichém domě. Znělo to hezky, ale nepravděpodobně, že by policajti nechali squatterům celý týden obsazený dům. Typoval to tak maximálně na tři dny.
Jenže tihle se mu jako alternativci nějak nezdáli. Vypadali příliš disciplinovaně. Možná tu nejde o obvyklou recesi, ale o cílenou akci, konkrétně o dům, jeho polohu a výhodné stavební místo, kde by mohl stát mohutný moderní věžák. Zároveň mu svitlo že se téhle barabizně říká Moulin Blue, což byl kdysi známý a vykřičený hotel a pochopil, že se nesmí za žádnou cenu prozradit.
„Umím trochu malovat písmena, kdybyste potřebovali nějaká hesla,“ nabídl se a v tu chvíli se objevil nový squatter, který jako squatter skutečně vypadal.
Poslali je vybrat si místnost ke spánku. V bývalém hotelu jich bylo dostatek, jenže značně zdevastovaných, bez nábytku ale s vykachlíkovaným záchodem a velikou vanou na ozdobných nožkách. Voda tu netekla. Ani nikde v budově nesvítilo světlo. Dřívější luxus hotelu připomínaly jen sochy polonahých dívek na schodištích a ve výklencích zdí. Tenhle dům památkáři jistě nedovolí jen tak zbourat, ani ho nechat zničit squattery.
Ještě před setměním poslal do redakce esemesku a dával pozor, aby ho při úkonu nikdo nepřistihl. Vzápětí donesla dívka Helena na papírových táckách plátky masa s oblohou a bagetami.
„Ráno v sedm se hlásíte v hale. Bude určen plán!“
„Jaký plán?“
„Jak se nenechat vytlačit policajty!“
„Na tomhle baráku tak záleží?“
„Víc než si myslíš!“
„Počkej, o co tu jde?“
„To nevím, ale dostat se dá odtud jen přes střechu a sousedním domem! A měl bys to udělat co nejdřív!“


2. září se Petr dostavil do haly přesně v sedm a ta byla plná lidí. Odhadem dvacet vagabundů a několik okorálkovaných dívek. Tohle už byli squatteři jak vymalovaní. Jenže za malým stolkem seděl holohlavý chlap s tetováním na rameni a v rukou držel noviny. Byl to Deník!
„Petr Pen!“ zvedl hlavu z novin a novinář se zarazil.
„To je tvé pravé jméno, nebo pseudonym?“
Nemělo cenu zapírat. Petr Pen raději mlčel.
„Odvedls dobrou práci! Ode dneška o nás ví celé město!“ pak se ponořil do novin a začal číst nahlas.
Do prostor majetku státu, do bývalého hotelu Moulin Blue, pronikli páni squatteři. Svévolně a nezákonně. Mýtus věčné pseudorevolty ražený squattery, nezřídka dětí z lepších rodin, většinou sympatizujících s anarchismem, může být kdykoli zneužit spekulanty s nemovitostmi, možná se stát i zbraní politických partají. Inu všichni spolu žijeme nejlepší, ač překlenovací éru naší země.
„Je to napsáno stručně, výstižně a pravdivě, Petře Pene ! Ani nevíš, jak přesně jsi se trefil! Udělal jsi nám bezplatnou a neocenitelnou reklamu. Ale tím tvůj úkol tady skončil. Odevzdej mobil a své osobní doklady. Fotoaparát už jsme si zajistili. A potichu se modli, aby se ti to všechno vrátilo zpátky!“

Během dopoledne byly vylepovány na okna a stěny zabrané budovy velké podobizny ultrapravicového kandidáta Le Burga, mezi balkóny rozvinuta hesla, která muslimům a černochům nemohla být lhostejná. BAREVNÉ NEBEREM! MOHAMEDÁNI DOMŮ! ISLAM NENÍ NÁŠ CÍL. CHCEME MÍT ČISTOU EVROPU.
Už časně odpoledne obstoupilo zabarikádovanou budovu pár městských policistů. Začali se tu objevovat i hřmotní, černě odění hoši s holými lebkami. A zakuklení anarchisté. Někdo dokonce začal hrát a zpívat na travnatém ostrůvku oddělujícím vjezdy a výjezdy obou ulic, kde nestály semafory. Zatím hloučky nijak nebránily automobilové dopravě, která s přibývajícím odpolednem začala na Dlouhé třídě houstnout. Do muslimské čtvrti automobily téměř nezajížděly. Pořád se v zásadě nevědělo, oč tu jde. Jen portrétů Le Burga na budově přibylo. Zcela jistě je zachytily reportérské fotoaparáty i kamery televizních společností, které tu natáčely své první šoty. To mohl být nejhlavnější záměr. Le Burg se potřeboval zviditelnit. Zatím v předvolebních statistikách ztrácel na ostatní.
Šéfredaktor Deníku byl stále nervóznější. Všechny agentury už komentovaly události ve večerních správách a on od Petra Pena nedostal nic, ale ještě pořád nepředpokládal, že už nic nedostane. Ten ležel spoután v jednom z pokojíků a nemohl si dojít ani na záchod, dokud se neobjevila dívka Helena, tentokrát jen se suchou žemlí a sklenicí vody.
„Musíš mě zase spoutat?“
„Musím!“
„Co kdyby jen tak na oko“?
„Možná se mi nepovede tolik utáhnout provaz!“

3. září po ránu byla budova bez antimuslimských hesel a transparentů a hlava Le Burga zkarikována barevnými spreji. Ani policie, ani squatteři si to nedovedli vysvětlit. Ze sousedního domu vyváděli policisté prvního anarchistu, což připravení kameramani zachytili. Nikdo nevěděl, že je to Petr Pen, protože nikdo nevěřil, že je novinář. Přijelo auto s vysunovací plošinou, ale z budovy už nebylo nutno žádné transparenty odstraňovat. Zato povolaní zedníci, kteří měli uvolnit otvor do domu začali být kamenováni stále větším počtem anarchistů s kápěmi na hlavách. Policajti, kteří tu ještě neměli jednotku těžkooděnců, nebyli sto je bránit a zedníci se rychle od budovy stáhli. Okolo muslimské čtvrti, které se dříve říkalo Na Troníčku se shlukovali mladíci v černých oblecích, pravděpodobně autonomní nacionalisté, ale s příznivci squattu tentokrát konflikty nevyhledávali. Tak proběhlo dopoledne, zatímco Petr Pen pořád čekal na policejní stanici na výslech, kterého se trvale dovolával. Jako člověk bez dokladů měl pramalou šanci cokoli vysvětlovat.

„Ten foťák ti samozřejmě připíšu k náhradě! Copak jsi nepoznal, do čeho lezeš!?“ vyjel na něho šéfredaktor.
„Propagace Le Burga, bude zřejmě jen zástěrka, šéfe! Ale oficír byl pravej! Měl na rameni vytetovanej emblém cizinecké legie. To jsme určili u policajtů, když jsem se ho snažil identifikovat na fotkách. Zřejmě vědí, o koho jde. Squattery mají přečtený. Jsou to známý firmy, ale pořád není jasný, k čemu ta akce směřuje.“
„To bude tvým úkolem zjistit co nejdřív. Máš ještě druhou šanci. A nesnaž se ten foťák dostat za každou cenu zpátky, ať se nedostaneš do ještě většího maléru. Takovou cenu zase nemá!“
K večeru před budovu přivezli valník s hudební aparaturou. Kabely byly nataženy k blízké trafostanici a během půl hodiny už kapela hrála a tančilo se přímo na ulici. Policisté stále nezasahovali, jen usměrňovali dopravu, protože teď tu bylo lidí mnohem víc, ale nedávali nejmenší záminky k zásahu. Squatteři stáli na střeše domu a mávali sympatizantům dole, dokud se nesetmělo. Hudba získala na intenzitě a bezpečně přehlušila svolávání k motlitbám do nedaleké mešity v muslimské čtvrti na Troníčku.
Přesně v deset jakoby uťal. Kytarista měl právě ruku ve vzduchu, aby znovu udeřil do strun, když naráz zhasla aparatura i všechna světla. Do tmy se ponořila i muslimská čtvrť. Nastal zmatek a křik opepřený nadávkami. Lidé do sebe ve tmě vráželi, nikdo nerozpoznal policajta od ostatních. Ti vycítili osobní nebezpečí, rychle se stáhli do jednoho shluku, aby je jako jednotlivce lidé nezbili.
Někdo duchapřítomný se začal zajímat o elektrický kabel, který jen tak ležel na ulici a směřoval k rozvodně proudu. Našel jej na dvou místech překamenovaný. Přesto muselo přerušení elektrického proudu nejprve vzniknout v trafostanici, jinak by u tak narušených drátů nejspíš ležely mrtvoly.

4. září. Někteří příznivci squatterů u domu přespali. Byli zřejmě nadrogovaní či zbaveni vlády alkoholem a tak se probouzeli pozvolna a těžce, čehož začal využívat policejní sbor k jejich odvlečení do připravených antonů a odvozu neznámo kam. Vypadalo to na jednoduchý závěr akce, která mohla být do poledne uzavřena. Petr Pen se dostavil včas, aby si mohl vypůjčeným fotoaparátem pořídit emotivní záběry nebránících se ale i odporujících anarchistů, které mu šéfredaktor pochválil. Ale málem pak zmeškal obrat v situaci. Na zedníky, kteří měli vybourat otvory v zazděných oknech, začali squatteři házet ze střechy připravené cihly, tašky, kamení a jiné těžké předměty. Došlo ke zraněním a přivolání sanitek. Ty zbrzdily provoz na Dlouhé třídě. Dopoledne se dostavili na magistrát příslušníci islámské menšiny ze čtvrti Troníček, kterou si přejmenovali na Al Agbar. Stěžovali si na noční vypnutí elektrického proudu a neúměrný hluk, šířící se od domu Moulin Blue, na pronikání holohlavých elementů do jejich čtvrti a na protiislamské nápisy, které se v noci bez osvětlení objevily na zdech domů a na mešitě. Žádali v rámci voleb a jejich volebního práva o větší propagaci svých kandidátů v mediích, což jim nakonec musel primátor slíbit, alespoň ve veřejnoprávní televizi. Navíc chtěli zákaz neofašistické strany Le Burga, což už se do městských voleb stejně stihnout nedalo. Oznámili ultimativně představiteli města že v muslimských čtvrtích budou ode dneška hlídkovat jejich lidé, pro bezpečnost obyvatel, když je policie k řádění bílých výtržníků lhostejná.
Toho si všiml i novinář Petr Pen, když pročítal jejich memorandum. Teď už nešlo pouze o čtvrť Troníček, nazývanou muslimy Al Agbar, ale i o ostatní čtvrtě města, kde žili přistěhovalci z Orientu i Afriky. Napsal článek, ve kterém mu šéfredaktor vyškrtal příliš expresivní výrazy a nevhodné sentence, aby muslimové neměli důvod Deník jakkoli napadnout. Jméno Petr Pen pod článkem ponechal.
Kolem druhé hodiny odpoledne přitančilo z centra města několik set příslušníků alternativy a squattingu v maskách a v různých kostýmech a zablokovalo část Dlouhé třídy i vjezd do muslimské čtvrti, kde už hlídkovali na ulici osmahlí hoši a vyměňovali si pozdravy s holohlavými bělochy v černém odění co nejdelšími hody kamenů. Policie se do těchto sportovních výkonů, které nepřinášely zatím žádné ztráty, nevměšovala. Pouze jeden příslušník Černého bloku, který nekoukal kam měl, musel být po zásahu kamenem ošetřen.
Zbytek dne a večer protančili porušovatelé zákona před Moulin Blue v klidu a míru, protože jim tu policie nechala dostatečný prostor, po vytlačeni z Dlouhé třídy, po které už zase jezdily automobily. Došlo jen k jediné kolizi s potácejícím se alternativcem, kterého odhodilo auto na chodník. Squatteři zabarikádovaní v domě se sporadicky objevovali na střeše a mávali Le Burgovskými vlajkami, aby dodali akci patřičný punc a vlastně oficiálnost.

5.září ráno přijel bagr s velikou lžící, ale pro ležící těla opilců, kteří si ustlali na chodníku, tak jak padli únavou, se nemohl k zazděným oknům přiblížit. Odstraňování zatím ještě polomrtvých těl účastníků včerejší party se nedařilo. I když alternativci vesměs nekladli odpor a nechali se policisty odnášet, jejich místa okamžitě zaujímali jiní. K budově se prostě bagr nedostal. Nemohlo dojít ani k vyjednávání, protože doposud nebylo s kým. Zabarikádovaná budova stále v klidu odolávala a sama se nijak neprojevovala.
Okázale ustrojený Muslim přišel do redakce Deníku a žádal si novináře Petra Pena. Ten se dost vylekal. Mohl samozřejmě čekat reakci na svůj článek. Byla pod ním vytištěna i karikatura. Na létajícím koberci sedí se zkříženýma nohama člověk v turbanu. V ruce drží bombu a hledí dolů na město, odkud mu mávají z jednotlivých čtvrtí lidé stejného vzezření. Každému muselo být jasné, o které město jde. Text - Mohamed zdraví své ovečky mohl leckteré muslimy popudit. Byl jim cizí evropský smysl pro humor recesi a vtip. Tenhle ostatně nebyl nijak povedený. Pen uvažoval jak orientálce taktně přesměrovat na šéfa. Muslim měl uhrančivě černé oči a pod nosem uzoučký knírek. Vypadal elegantně. Vyňal bílou poštovní obálku a podal ji redaktorovi. „Tohle dnes obdrželi všichni představitelé naší komunity, kteří kandidují v současných městských volbách. Přečtěte si to,“ řekl, uklonil se a beze slova odešel.
„Člověče, to je ultimatum!“ zvolal šéfredaktor.
Jednostránkový dopis vypadal jako úřední oznámení. Bylo to zplnomocnění pro návrat cizinců do vlasti!! Víceméně vyhoštění! Výzva konkrétní osobě k opuštění této země! Kdyby ovšem dopis pocházel z oficiálních míst, byl řádně orazítkovaný a podepsaný odpovědnou osobou.
„Tohle nezůstane bez odezvy! Napiš k tomu komentář, ale opatrný, nesmíme je proti sobě ještě víc popudit, sic nám někde ve tmě podříznou krk!“
Večer se konalo ve veřejné televizi předvolební představování kandidátů na primátora města. Oba, pravicový i levicový vystupovali suverénně, ale opatrně volili slova, proto vlastně nic konkrétního neříkali. Le Burger se choval přirozeně: bez obalu poukazoval na muslimské nebezpečí, které městu hrozí, což jejich kandidát nesl nelibě a před závěrem diskuse, a před bezmocným moderátorem, opustil demonstrativně studio. O to víc teď stouply ambice Le Burga, kterému pomáhaly i vkládané televizní šoty z místa obsazeného squattery, kde byly všude vylepeny jeho podobizny.

6. září dopoledne vzala policie budovu útokem. Reagovala tak na včerejší večerní televizní debatu s dotazy a výzvami posluchačů. Těžkooděnci vytvořili jakousi uličku, jejímž středem se bagr rozjel proti domu a vyboural ve stěně poměrně velikou díru.
V tu chvíli zazněly uvnitř detonace a v přízemí budovy se zřítila obě hlavní schodiště. Byla zřejmě předem podminována. Policajti se zase nikam nedostali. Jen přivolali hasiče, kteří do kouřících se trosek stříkali hektolitry vody. Squatteři opět mávali ze střechy černozlatými vlajkami Le Burgovy strany. Jenže při tom ochlazování sutin došlo k maléru. Na jednoho z hasičů spadla ještě neuvolněná část poschodí a na místě zemřel. Když ho jeho kolega vynášel na zádech z domu a z očí mu tekly slzy bezmoci nad zbytečně promarněným životem kamaráda, jakýsi výrostek z davu v červené čepičce s bambulkou se mu začal pošklebovat. Hasič si obličej zapamatoval, vrátil se k němu jakmile položil na nosítka mrtvého druha a bez varování začal toho střízlíka mlátit. Bušil mu do obličeje, až mu čepička s bambulkou z hlavy spadla a na zemi se červenala vedle zkrvaveného obličeje, do kterého hasič trvale, zřejmě v šokovém výpadku, nemilosrdně bil, až doslova krev stříkala. A okolní dav nezasáhl, jen přihlížel, bezděky kolem vytvořil kruh, kde dal oběma stejnou příležitost, ale střízlík žádnou šanci neměl, hasič byl robustnější, o pár desítek kilo těžší a kdyby nezasáhli těžkooděnci, kteří si sem nekompromisně proklestili cestu pendreky a obušky, kluk by živý nevyvázl. I tak ho museli hned naložit do sanitky spolu s tím mrtvým hasičem. Od té chvíle se to před Moulin Blue začalo mlátit. Těžkooděnci kosili squattery, alternetivce a anarchistické přívržence tvrdě a systematicky. Těm nezbývalo než ustupovat směrem k nacionalistům, držícím v šachu muslimské kluky salvami kamení. Jenže teď se linie porušily a několikasethlavý dav se v úprku valil do čtvrtě Na Troníčku, zvané muslimy Al Agbar.
Byl to masakr, který večer ukazovaly všechny místní televizní kanály ale i CCN a další mezinárodní stanice. Celá noc se pak stala neklidnou s ojedinělými výpady a potyčkami, jaksi každý s každým.

7. září ráno po muslimských modlitbách vystoupili kněží z mešit a začali organizovat davy věřících. Ti skandovali hesla, kterým domorodci ani policie nerozuměli. Policisté teď obstoupili dům a východy z muslimské čtvrti a schylovalo se konečně k obsazení Moulin Blue. Jen byl očekáván rozkaz shora. Mezitím přiběhli dva sportovně vyhlížející hoši, měli cyklistické přílby, rukavice i tretry. Volali, že jim dva muslimští výrostci ukradli drahá horská kola, ať jim je policie vymůže zpátky. Svědků prý byla plná ulice!
Do muslimské čtvrti mezi náboženské fanatiky, žijícími mentálně někde ve středověku, si netroufli ani těžkooděnci. Co by tam také dělali? A proč sem přijeli nějací blázni na kolech a postavili si je tak nevhodně? Prioritou bylo obsazení domu. Cyklisty odkázali na pozdější dobu a na vyjednávání. Příběh s ukradenými koly nadchl Petra Pena. Konečně jedna legrační událost v tomhle blázinci. O ukradených kolech psal Denník s výrazným titulkem na první stránce.
Moulin Blue drželi squatteři už sedmý den, Jak požadoval jejich holohlavý vůdce s tetováním na rameni. Déle to asi ani pro reklamu nutné nebylo. Když se policie konečně rozhodla aktéry vykouřit a naházela do přízemí budovy desítky dýmovnic a slzného plynu, které nastříleli i do oken v patrech, než se dům zahalil oranžovým dýmem, squatteři pokřikem ještě pozdravili své sympatizanty dole na ulici a pak naráz zmizeli.
Petr Pen věděl, jak se z domu utíká, proto hlídkoval u sousedního vchodu s připraveným fotoaparátem a uspěl. Podobě jako jeho, vlekli policajti většinu squatterů se želízky na rukou. Některé znal, ale plešatý muž mezi nimi nebyl. Ani dívka Helena. Objevila se až s posledními policisty, s nimiž uvolněně žertovala. Petr Pen myslel, že se mu to zdá! Na rameni nesla jeho fotobrašnu! Bezděčně zvolal: „Heleno!“
„Foťák je v pořádku, doklady jsou uvnitř, jenom ti ukradli peníze a mobil. To víš, všechno se uhlídat nedá!“
„A ty jsi…?!!“
„Normální ženská, kdyby ses chtěl náhodou někdy se mnou sejít!“


Ten večer se ještě nesešli i když se na tom dohodli, protože budova Moulin Blue kolem sedmé hodiny vzplála. Předpokládalo se, že to byl oheň řízený a předem připravený. Zasahovalo několik hasičských sborů, ale nebylo co uchránit. Ostatně čím více toho shořelo, tím lépe pro nového nabyvatele, protože se předpokládalo, že už o tuhle zříceninu nebude mít město zájem.

„Všechno k tomu požáru směřovalo“, řekla Helena když si příští večer přiťukli červeným vínem. „O tohle místo usiluje nadnárodní společnost stavějící hotely po celém světě. Ta zřejmě financuje i Le Burgovu kampaň. Jeví se jí asi přijatelnější než druzí kandidáti. Slibuje pořádek a vyčistění města od přistěhovalců a to nekompromisně. Na tohle téma většina původních nemuslimských obyvatel dobře slyší!“
Seděli v přízemní místnosti zahradního domu, jehož jednu část Petr Pen za dosti vysoký obnos před časem pronajal. Pokud měl volno, četl si v zákoutí zahrady, kam nezasahoval hluk automobilů a zvuky velkoměsta. Vchod do domu tvořilo několikametrové idylické loubí, teď v časném podzimu poseté květy růží. Jednu Petr šikovně ulomil a podal ji Heleně, když vcházeli dovnitř. Policistce se tohle gesto líbilo. Její spolupracovníci nebývají tak pozorní.
Večer probíhal v režii holywoodského filmu. Nejprve se bavili jakoby služebně, pak přibývaly Petrovy lichotky, po další skleničce vína se už dotýkal jejích vlasů a čtvrtou skleničku nedopili, protože v oboustranném souhlasu se vrhli do postele.
Spáleniště Moulin Blue hlídali ještě hasiči, ale squatteři a alternativci, zmizeli. Jen Autonomní nacionalisté ještě postávali v očekávání na hranici islamské čtvrti. Žádné cool vzrušo se dále nečekalo. To ostatně předpokládal i článek Petra Pena, nazvaný Týden v tichém domě, kde podrobně popsal celé dění kolem Moulin Blue, až do vzplanutí požáru. Lehce se otřel o muslimy, kteří napomohli zvíření atmosféry, zvláště shromážděními v ulicích, kde pálili znaky a emblémy města, ve kterém sami žili. Zmínil se i oněch dvou kolech, které muslimští výrostci před svědky odcizili.

8. září přišlo už jen pár zanícených nacionalistů, snad nezaměstnaných nebo provokatérů, kteří před muslimskou čtvrtí rozvinuli transparent. MY JSME TADY DOMA! Nebylo to moc vtipné, ale pro mnohé účinné, zvláště týden před volbami, o něž se ale v podstatě lidé v tomto městě příliš nezajímali. Žili svými starostmi, kterých je nově zvolený starosta města stejně nezbaví. Nanejvýš dá vymáhat zase další poplatky.
Po ranní modlitbě v muslimské čtvrti se však stalo něco neobvyklého. Středem ulice, kterou tu auta téměř nejezdila, tlačili dva výrostci černá horská kola. Oněch pár příznivců Černého bloku s transparentem je zpočátku lhostejně pozorovalo, než si uvědomili, že jsou to ona odcizená kola dvou naivních cyklistů. Nechali je přiblížit tak daleko, jak jen kluci měli odvahu. Když položili kola na zem a dali se na zpáteční útěk, dva holohlaví se za nimi rozběhli. Kdoví proč zamířili muslimští výrostci k trafostanici a ne do uliček jejich čtvrti, kam by se z pronásledovatelů sotva kdo v tak malé bojové formaci odvážil. Kluci podlezli drátěný plot a zřejmě se tu vyznali. Kličkovali mezi mohutnými izolátory, stavbami připomínajícími malé bunkry ze, kterých vycházely silné dráty, byly tu i jakési tvarované kontejnery, a rozhodně dostatek možností na provizorní schovky. Kluci těm náckům jednoduše zmizeli. Jenže se za okamžik ozval z centrální budovy opakovaný alarm. Siréna houkala svým pronikavým a úpěnlivým tónem, oznamujícím nebezpečí a bylo ji jistě slyšet po celé čtvrti Al Agbar. Všichni zřízenci trafostanice vyběhli na prostranství a uviděli nad jedním malým objektem blikat červené výstražné světlo. Trafostanice byla najednou znovu mimo provoz. Automaticky se vypnula celá síť. Ale to už zřejmě bylo pozdě. Všichni teď směřovali k k onomu malému objektu a nikdo nepředpokládal, co se v něm mohlo stát. Až když jeden z dispečerů otevřel nezajištěná dvířka, všichni strnuli. Vypadla odtud k všeobecnému zděšení zuhelnatělá těla dvou muslimských chlapců.
Davy z muslimské čtvrti, které se kolem plotu nakupily, stále houstly. Ozývaly se srdceryvné nářky muslimských žen a matek. Muži se zaťatými pěstmi cosi mumlali. Z mešity sem přicházel imám.Tentokrát se novinář Petr Pen dostavil mezi posledními. I tak mu všichni o překot vykládali, k čemu tu došlo. Bylo jeho povinností o té nešťastné události napsat článek.
Jenže muslimové to za nešťastnou událost nepovažovali.
Nikdo ale nepředvídal, k čemu následující dny od 9. do 20. dojde.
Někteří později přisuzovali celý následující vývoj výročí 11. září a útoku na Newyorská Dvojčata, ale to se mýlili, tihle muslimové neměli nic společného s Al-Kajdou.
Za smrt dvou nezletilých muslimských chlapců, kterou sdělovací prostředky využili pro většinu zpravodajství a novinových stránek, obvinili muslimové celou zdegenerovanou bělošskou společnost tohoto města. Veřejně slibovali pomstu a vyhlásili fatvu. Začala už ten den po setmění. Na Dlouhé třídě vzplálo první auto, stojící u chodníku. Následující hodiny se počet zapálených automobilů zvětšoval. Mladí muslimové se pohybovali nenápadně, jako stíny, jak to později popsal Petr Pen. Jako černé kočky neslyšně vyráží z úkrytů, když si předem vytipovali vhodný cíl. Ten napadnou a bleskově zničí, aby se vzápětí stáhli do náruče noci a byli opět neviditelní, nepostižitelní, nevinní. To je ta falešná odvaha islámu, který chtěl už několikrát dobýt Evropu. Ne tváří v tvář, ale zákeřně a krutě, a nemilosrdně. Idea svobody patří k základní struktuře západní civilizace známé už z antiky a Starého zákona. Když se našich hodnot vzdáme, vydáme se napospas nesmyslnosti a temné iracionalitě barbarství.
Byl to jeho poslední článek v Deníku, protože následné požáry automobilů, které se po večerech šířily jak ohně Allahovy ve všech čtvrtích, už zachvacovaly celé město. To se bránilo skupinám policistů a těžkooděnců. Ti jen pronásledovali stíny a nebyli sto zajistit žádné pachatele, kteří se objevovali náhodně a nečekaně a zasahovali zákeřně a krutě, jak psal Petr Pen v duchu orientálních přepadových praktik známých z dějin křesťanství, křižáckých válek, či dobývání Vídně. Nikdo nemohl předem předvídat, kde kdo udeří, kde a kdy vzplane další automobil. Ty pak chytaly jeden od druhého. Z letadel, která startovala z nedalekého letiště ve večerních hodinách, viděli cestující světelné růžence směřující od okrajových čtvrtí ke středu města a to každý den blíže centru. Od vybuchujících aut chytaly i přilehlé budovy. Tak shořel dům, kde sídlila redakce a tiskárna Deníku a nedalo se zjistit, zda náhodně nebo záměrně.
V muslimské čtvrti Al Agbar byla v těch dnech otevřena nová mešita a mladý imám saláfista, který kázal soustředěnému davu korán zpaměti, vyhlásil fatvu na novináře Petra Pena. Město vzápětí vydalo zákaz nočního vycházení. Ale muslimové, jímž tma vytvářela ideální podmínky pro naplánované činy, zákaz nerespektovali. Policie začala používat slzný plyn a střelbu do vzduchu. Avšak ani to nepomáhalo. Dokud nepadla první oběť. Vzápětí vyšla na internetu teroristická výhrůžka podepsaná Al-Kajdou: ve všech volebních místnostech, kromě muslimských okrsků, budou odpáleny bomby! To už vojsko odřízlo přistěhovalecké čtvrtě od okolního města.
V předvečer voleb se Petr Pen vracel domů pozdě. Podílel se na kolportaci letáků, ve kterých byli naposled vyzýváni obyvatelé, aby volili demokratické kandidáty. Domů nedošel. V podloubí pod stále ještě kvetoucími růžemi, ho kdosi zezadu chytil za ústa a druhou rukou mu podřízl hrdlo. Po patnácti minutách krutých bolestí zemřel vykrvácením, tak jako všechna zvířata usmrcovaná tímhle barbarským způsobem.
K pumovým atentátům ve volebních místnostech nikde nedošlo. Všechny byly řádně prohledány a prověřeny, ale mnozí lidé se stejně báli vyjít z domů do ulic, kde na každém rohu hlídkovali policisté, místy i vojáci se samopaly a tak nedali své hlasy oblíbeným kandidátům a městské volby onoho období vyhrál neofašista Le Burg, který měl své stoupence předem zajištěné. Ale stejně nemohl svá předsevzetí výrazně prosazovat. V městské radě a v radách místních samospráv bylo zvoleno tolik muslimských kandidátů, že postupně začali mít převážný vliv v celém městě. Bez boje!