Berenices coma

Začala válka prokletá, jak říká dávná báje,
a Berenika spanilá do boje chystá krále.
Proti Asyřanům v těžké zbroji jdou
a jejich řady hrdě vyrovnané jsou.

Jen z dálky těžkooděné šiky,
loučí se s pozdravem od krásné Bereniky.
Nádherné její kadeře větrem vlají,
slzy loučení před králem tají.

Modlila se za jejich štěstí
a na pozdrav jim zvedla obě pěsti.
Všechno vojsko odjíždělo k ránu,
Berenika sama otevřela bránu.

Vojsko po poli jde stěží,
za nimi koně tryskem běží.
Daleká cesta, žene je spěch,
krev v těle pění, přecházejí na bitevní břeh.

Po dlouhých bojích vrací se Ptolemaios k ránu,
Berenika už chystá slavobránu,
moudrý král hrdě si na koni jede,
a svoji krásnou ženu v objetí si vede.

Každý muž z jeho družiny mu vděčí,
jak chrabře vedl je tou hroznou stečí.
Každá žena svého muže vítá,
nejvíce snad šťastná Berenika.

Musí svému slibu dostát,
a za život krále chrámu svoji oběť poslat.
Jak krutý osud, dát tak krásné vlasy na oltář,
snad osvítila jejich štěstí svatozář.

Vlasy se vznesly vzhůru k nebesům,
a daly prostor lásce, snům,
připomínají nádherné souhvězdí asi,
se jménem, Bereniky vlasy.