vlak do oblak

Ranný podzime pojď mi už, (klidně i ranní) ,
důkaz zmaru, během pár dní všechno zpustne, jako můj život,
na podzim mi jede vlak, kam to ti neřeknu,
na horký čaj s plzeňskými básníky,
nebudem si závidět, vždyť se jen pokoušíme žít jako všichni ostatní,
možná víc vnímáme, citlivěji, hlava pořád na krku,
kolik čeho, aby bylo tohle,
zmrzlé prsty hřeje barevný hrníček křehký a přitom tak pevný,
a ten vítr, co do bytů zažene ženy v minisukních,
nevím jestli vědí, co nám mužům způsobují.

Budu běhat v plavkách i když je nenosím,
z Košutky na Bory, pak na Božkov z Doubravky,
na Skvrňany do Škodovky, pak dostanu amok a poplavu…
poplavu z Radbuzy do Českého lesa, odtud přeběhnu na Šumavu na Pancíř,
od pramenů Úslavy, do Berounky, na Křivoklát, do Prahy, a zpátky do Mže,
na břehu Úhlavy si teprv vyndám čočky, uvařím si čočku s uzenou nohou,
ať už je podzim, barevné ševelící i lysohlavé vážné stromy se nám smějí celý rok,
pomalu se vracím ke svým kořenům, které jsem ztratil tak ve třinácti,
šikana, rozvrat v rodině, většinou jen lehké drogy, pokus vylétnout z těla, deprese,
žádná podpora, uznání, postupné odpadávání ne/kamarádů,
teď jsem tady, celkem zdravý, až na ty oči polité kyselinou,
vypisuji se ze svých pocitů, přátel mám pět, nejlepších věrných,
kapela se rozjede až na podzim, v létě jsou členové ve spěchu,
nemachruji, tak to prostě je, začnu někde pracovat, začnu psát knížku, složím dalších pár písní,
namaluji obrazy a tak…v tom jsem se našel, ne v autě před obchodním domem.
Ale až na podzim, až po státnicích…
A holka?
budu s tou svojí dokud to bude…
lákají mne smyslné svobodomyslné můzy,
ony mne a já je,
tak to se mnou je