Náměsičná

Náměsičně bloudím krajinou, pokaždé když odcházíš za jinou,
můj pane, mé tělo je pro Tebe již prozkoumanou pláninou.

V mém světě navštívil mě pěvec, bard bez loutny a němý,
zpíval nejkrásnější básně, z duše vycházely mu samy.

Pověz, pěvče, kolik světů už znás? Jak dlouho sám bloudíváš?
Kudy se dát a zmizet, ukaž! Zazpívej mi o nich...

A jeho duše zpívala:

Mezi cestami, potkal jsem čarodějku, kletbou mě umlčela,
přísahou zakletý bloudím světem, ztracené duše jí nosím,
až donesu ji sedmou, dostanu zpět hlas i loutnu svou.
Čas pro mě neplyne, noc a den se nemíjejí,
hledám poslední, sedmou, pak zruším kletbu její.

Pěvče, brzy Tvou kletbu zruší, našel jsi sedmou svou duši,
odveď mě odsud ať stihne mne lepší osud než tento.

Krajinou bez duše bloudím, Náměsičná, pro pěvce tančím,
svou duši za jeho, dala jsem, on se mnou zůstal,
hraje mi na pláních, na loutnu svou, stříbrnou,
tóny se linou ztichlou pláninou...