Jen se rozloučit

S rukama v kapsách bloumám prázdnými ulicemi, zatímco sníh zakrývá mé stopy. Kéž by dokázal zakrýt i stopy celým mým životem. Všechny ty hříchy, co jsem tomuto světu napáchala. Kéž by...
Chodím tam a zpět, jako cizinec v rodném městě a hledám sebe v těch nejtmavějších zákoutích. Snažím se přijít na to, co bylo těžší odejít nebo se sem po letech vrátit a tvářit se jako by se nic nestalo.
Sama netuším, co mě vedlo odejít. Mé neklidné mládí? Zlost? Touha něco dokázat, někam patřit? Teď už na tom nesejde. K návštěvě rodičů jsem se přemlouvala každé Vánoce po celá ta léta. Nakonec jsem tu, i když už je leden.
Znám tu každý dům, každý strom, každou uličku. Už je to dávno, kdy jsem se těmito místy potulovala, noc mě objímala jako svoji dceru a měsíc nade mnou držel ochrannou ruku, a přesto mě oba nechali odejít...

Zbloudím do své dříve oblíbené kavárny. Unavená sedám ke stolu v rohu a objednávám si kávu, jediné mé potěšení.
V hlavě se mi honí snad tisíce myšlenek. Co mi asi řeknou? Za celá ta léta jsem jim neposlala ani přání k narozeninám. Nic. A bydlí tam, kde jsem bydleli? Musím tam jít! Žijí ještě? Nesmím to dnes vzdát, už jsem tak blízko.


Položím hlavu na stůl a cítím, jak mě noční víla bere za ruku a odvádí do říše snů...

Prší. Se zablácenýma botami a promočenými šaty přicházím na hřbitov. Všude stojí lidi. Vybrala jsem si špatný čas na návštěvu svých předků. Proč ale všichni stojí poblíž našeho hrobu? Kdo umřel? Proč mi nikdo nic neřekl? Všechno to sleduji zpovzdálí. Panebože! To já jsem v té rakvi. Pusťte mě ven. Já jsem nezemřela. Křičím, leč marně. Nikdo mě neslyší. Rodiče se naposled ohlédnou za rakví a odchází se slzami v očích...

„Tady je Vaše káva.“ probudí mě číšník.

Celá pomatená se natáhnu po šálku. Panebože! Co když rodiče opravdu už umřeli?! A nebo snad já...?

Se svěšenou hlavou odcházím z kavárny. Co to má znamenat?
Snad je to vše jen zlý sen. Jako smyslů zbavená chodím znovu po městě. Musím jít za rodiči ještě teď. Co když je ale nenajdu?
Stojím u hlavních dveří našeho činžáku a sbírám odvahu, abych je otevřela. Dokonce mám ještě klíče. Ne, nechám to na ráno. Ale no tak... Začnu slídit po jménech na zvoncích. Vlastně jsme tam nikdy jméno napsané ani neměli.

„S dovolením. A nebo jdete taky dovnitř?“ vyruší mě mužský hlas.
„Ehm...no... já vlastně...víte...“
Zvednu hlavu a poznávám svoje rodiče. Po všech těch letech je znovu vidím a srdce mi buší radostí. Konečně tváří tvář svým rodičům.
Prásk! Dveře se zavřely a za nimi zmizeli moji nejdražší.


„Sbohem...“ šeptám už do větru.