Stav klinické smrti

Zavírám oči slyším jen strach,
za zády cítím nebezpečí,
na jazyku sypký prach.
Cítím že ležím na pravém boku,
lebku mám zbarvenou od rudého toku.
Už nebolí mě nic,začíná mi býti fajn.
"Jak dlouho tu ležím?"
Přijíždí kočár s kočím řiká mi "vstaň".
Kam mě chce odvést vtom starém kočáře?
Kde se tu vzal?
Proč hledí mi přímo do tváře?
Já cítím zněho důvěru a klid,říkám mu "ne!"
"Já stebou nechci jít."
Jako bych ho už dlouho znal,
já už ho někdy viděl.
Blonďaté vlasy klidný vzhled,
kytky jsem sním trhal,nebyl to tenhle svět.
Z hvězdy na hvězdu jsme skákaly,mezi světy létaly.
"Já si snad trochu vzpomínám."
"Dlouho jsem tě neviděl."
"Kdo vlastně jsi?"
"Proč jsi mě tu nechal mezi těmi psi?"
"Proč najednou si přišel?"
"Nebudeš mi doufám lhát?"
On prý že je něco jako anděl "pojď "
"budeme si spolu zase hrat."
"Teď rád bych stebou odešel.je pozdě nemůžu."
"Někdo mě elektrodami ověšel."
"Probouzí mě k životu,ty sám budeš muset jít."
On odpověděl mi.
"Vrátím se pro tebe po čase,
až nadobro přestaneš žit."
Já náhle v nemocnici se probudil.