Eternity

Jeli jsme tramvají. Někdo však do tubusu metra navalil pětitunové kvádry. Vystoupili jsme, hádejte z čeho. Podlaha jasně zářila. Moje přítelkyně se vznášela nad ní. Nebudu se zmiňovat o těch předmětech, se kterými si hrála. Ani o děcku u jejího prsu, byl to Krist. Jenže ne všechno je na věčnosti takhle zajímavé. Jednou z jejích nevýhod je kromě faktu, že je nedosažitelná, i to, že neexistuje. Tak například jepice. Efemera. Pomíjí velmi rychle. Nu dobrá, řeknete, že jsem schválně vybral nanicovatý příklad, tak dobře, vezmeme si tedy třeba Pantheon v Římě. Kdysi se skvěl oslnivou nádherou a z jeho nitra tím otvorem ve stropu stoupaly k nebi modlitby a písně oslavující božství tělesnosti a chrabrosti. A co z něj zbývá dnes? Levná památka pro turisty. Ani už nic nepřipomíná, je to ubohá kostra, vycpaná odřezky katolicismu. A to je to prosím nejzachovalejší antický chrám. A můžeme si vzít ještě kolosálnější příklady, použijeme-li vědeckou spekulaci, částečně podloženou doklady, jejichž existenci však nelze doložit vůbec. Takový prakontitent Pangea, který byl mnohem větší než všechny současné kontinenty, také rozpukal a rozpadl se na řadu menších a takřka bezvýznamných světadílků. A kde jsou časy jeho slávy? Kde je, ptám se, jeho věčné jméno? Nikde, snad v učebnicích zeměpisu. Ale ty se také obrátí už brzy v prach. Posledním příkladem, který vám uvedu, nebude nic menšího než samotný vesmír. Vznikl výbuchem, utvořil se a nyní se opět smršťuje a blíží se svému zániku. Je to vlastně jen vteřina. Ovšem nemá smyslu měřit čas, neboť to bychom museli činit z nějaké vyšší soustavy než je vesmír a pokud by nějaká taková existovala, byla by i ona pomíjivá. Takže měřit čas jde pouze teď a po zániku světa už to nepůjde. Epikuros tvrdil, že duše umírá s tělem. Tak tedy čas umírá se světem. Ovšem čas je nuda a svět je tělo. Takže když zemře tělo, zemře i nuda. A to už je pořádný důvod k sebevraždě. Takhle pádný důvod by nenalezl ani Sisyfos. Mám opravdu radost. Ale nejprve vylezu z tramvaje. Sice jsem už vystoupil, to ano, ale ještě jsem nevylezl. Vrátil jsem se do tramvaje a vylezl jsem, nápadně při tom připomínaje červa. Moje přítelkyně se zasmála a zatočila se ve vzduchu. Byli jsme oba zoufalí. Šli jsme shánět potravu. Dante si představuje peklo v kruzích. Vidím, že my žijeme také v kruzích; hledáme odpověď cyklicky, ale najít ji nemůžeme. Kdoví, jestli je smrt vysvobozením. Možná neznamená vůbec nic. Smrt je jen estetické hledisko, to jsou jen fanfáry a pohřeb a pohádky pro malé děti. Ne však pro strašení malých dětí, nýbrž pro ukájení malých dětí, neboť i malé děti jsou stejnými zvrhlíky jako dospělí, i ženy a dívky. Největší pornografie je ukryta v populární hudbě, ale to nikdo netuší. Všude měli zavřeno. Vlastně ne, všude měli otevřeno. Pořádně jsme se nadlábli. Moje přítelkyně je velmi nádherná, i když mě mate. Díky ní nevím, kdo jsem. Jsem slimák. Chodím nahý po pokoji, kdo to kdy viděl? Kdyby tak někdo jiný takhle chodil nahý po pokoji. Tvářím se náramně důležitě. Srdce se mi plní pýchou a z dálky slyším potlesk učitelů češtiny a knižních konzumentů. Ááách, tak se mi to líbí, když mám bříško plné. Budu ale rodit samé mrchy. Pouze hladovějící lidé mohou doopravdy tvořit. Moje přítelkyně je však příliš náročná, co se jídla týče a dělá mi historické výstupy, když se jí snažím přesvědčit, že výhodnější je chudoba a hlad nežli bohatství a teplo. Leč je opravdu umíněná. Jestli existuje smrt, je to ona. Právě ona zvrhlost, má přítelkyně. Chtěl bych ji umlčet, ale jde to? Jsem opravdu šílený.