Zahrada trofejí

Půvabný vlas zavoněl mátou,
v slzách trápení bezradně klečí,
s tou černou hřívou větrem rozevlátou,
oči nádherné perly do mých dlaní brečí.

Souhvězdí rozkoše naše těla kryje,
zpocené rány čerstvě krvácí,
v nevědomosti člověk tak těžko žije,
poslední naději nikdy neztrácí.

Lístečky stromů rtěnka maluje,
plamínky lží, jsou ještě žhavé,
jak je to těžké, když člověk miluje
a zatouží mít v rukou tělo nahé.

Korálky barevné v zahradě trofejí
dvě srdce pláčou v dešti dále,
nevím co dělat když už se nechtějí,
po tvojí lásce já toužím neustále.