Pokora

„Kláro, Vy jste právě jedna z těch, kteří v sobě pokoru nemají.“
Ale já to přece vím! Jsem naštvaná, naštvaná na ní, na svět, na lidi, které na mě zvláštně koukají a nerozumí mi a hlavně na sebe samou. Neumím se sebou bojovat, neumím pracovat na mém egoismu. Neumím se překonat. Mrzí mě to a dlouho dobu o tom přemýšlím. Víc a víc mě napňuje pocit, že s tím musím něco dělat. jenže nevím, kde začít…
Co je pokora?
Je to skromnost? Nemyslím, vždyť člověk se přirozeně dožaduje úcty a respektu, každý samozřejmě jinak a ne všichni intenzivně, ja bohužel ano. Je přirozené chtít být pochválen, být oceněn za vykonanou práci, toužit po lásce a po úspěchu. Ne, pokora není skromnost.

Je to úcta? Ano, svým způsobem ano. Je to úcta k mnoha věcem. K práci, kterou dělají ostatní a která je hodna našeho ocenění. K radám, kteří nám druzí dávají, ať už jsou jakékoliv. Je důležité si je vyslechnout a vyčlenit si z toho to, co my sami opravdu považujeme za pravdivé. (Cítíme to a jsme schopni to přijmout za své, jedině tak bude mít rada i důsledek.) Tyhle rady jsou cenné proto, že oni nám je dávají z lásky, pokud nám je teda nedávají zrovna ti, kteří neumí být pokorní, ti většinou bohužel touží jen po zviditelnění se. Ale hlavně je to úcta k lidem, kteří nás milují, stojí při nás, ví o nás a záleží jim na nás.

Je to umění naslouchat? Ano, rozhodně! Pokora je hodně o naslouchání, pokora je hlavně o naslouchání. Vnímat druhého člověka, ať už říká cokoliv, to není důležité, podstatné je to, že nám to říká, protože chce a potřebuje to. Je nutné s tímto zacházet jako s něčím velmi citlivým a vážit si důvěry, kterou nám dotyčný dává. Umění naslouchat je vskutku umění, neumí ho každý. Víte to sami… Kolik z Vašich blízkých se Vám dívá do očí, vnímá Vás a přítomně reaguje? Pokud je jich hodně, gratuluji, já jich příliš nemám. Tihle lidé jsou totiž jediní, kteří Vám opravdu rozumí, znají Vás a umí se do Vás opravdu cítít. Ve chvíli, kdy Vám někdo něco říká, pokud jste pokorní, neříkáte nic, ale posloucháte ho. Neposloucháte ho, ale, jako rádio, posloucháte ho opravdově. Není důležité nic říkat, druhý ví, že ho slyšíte a cítí Vaše rady, neprosí se o ně. Chce jen svědka… (Pokud mi teď nerozumíte, přečtěte si Fulghuma – Třetí přání)

Je to přemýšlení? Ne tak úplně. Jde totiž o to, rozmyslet si, než něco řeknete. Takové to říct si raz, dva, tři… Svět dostane jiný rozměr a druzí uvidí, že přemýšlíte o tom, co říkáte, Vy budete říkat to, co opravdu chtete říct. Sami sebe mnohem lépe pochopíte. Je to o diplomacii. Já diplomatické lidi nemám ráda, ale moc dobře vím, že bych se diplomacii měla učit, je svým způsobem důležitá.

Je to upřímnost? Ano, je to velká upřímnost, ale pravdivá. Ne, říkat vše, co Vás napadne (viz. výše), ale říkat to, co opravdu cítite a jste si jisti, že chcete říct. Je to o odvaze, dokázat člověku říct onu pravdu. Ale není to o tom, zakládat si na – „Já jsem upřímný“ a druhým tím ubližovat, je to o Vaší lásce k nim. Umět upřímnost podat je také umění, tady je dirigentem Vaše vlastní intuice. Být upřímný není jednoduché, ale mnohé Vám to usnadní.

Neskonale obdivuji ty, co jsou pokorní!
... Ale, co to vlastně pokora opravdu je? Dá se měřit? Dá se pojmenovat?