Pohled ze tmy - dvojí svět /1. část

1. ČÁST

Anděl se zlomenými křídly



I'll paint it on the walls
'Cause I'm the one at fault
I'll never fight again
And this is how it ends

– Linkin Park: Breaking The Habit –




Noční velkoměsto hučelo neutuchající dopravou, okna vysokých činžovních domů zářila do tmy, jež se díky neonovým billboardům a reflektorům aut neměla kam skrýt. Lidé chodili sem a tam, někteří z práce domů, jiní naopak ven za zábavou; nikdo se nepodíval nahoru a nevšiml si úzké venkovní římsy pod oknem a na ní stojící drobné postavy.
Chris se třásla jako osika a vyděšenýma očima hleděla pod sebe do několikametrové hloubky. Křečovitě se držela rámu okna, až jí zbělaly klouby na rukou. Za ní stála na chodbě její matka, z očí jí tekly slzy a ochromená děsem opakovala už poněkolikáté jednu a tutéž větu.
„Chris, prosím tě, pojď dolů!“
„Ne, mami.“ Chris se ohlédla. „Už toho mám dost.“ I ona plakala. „Mám dost tátových výčitek a mám dost i tebe. Bude ti beze mě líp.“
„Chris!“ zavyla její zoufalá matka. „Víš, že to není pravda. Miluju tě víc než svůj život, tak mě proboha netrap a slez z toho okna.“
„Kdybys mě milovala,“ Chris se roztřásl spodní ret, „bránila bys mě před ním. Překonala bys ten svůj hloupý strach, kdybych pro tebe byla důležitější. Takhle alespoň vidím, jaká doopravdy jsi!“ Chris dobře věděla, že matka se jejího otce bojí. Celá léta se ho bála, a proto nikdy neřekla ani slovo, když si na Chris vyléval svůj vztek. V práci se mu už dlouho nedařilo. Domů chodil nevrlý a podrážděný. A pak tam byla nevinná Chris, která nemohla za otcovy problémy, ale občas začínala mít opačný pocit.
„Jsi absolutně k ničemu! Podívej se na sebe! Taková hloupá holka. Co to mám za dceru! Vždyť nic neumíš! Kdybys byla co k čemu, už vyděláváš peníze, abys nám pomohla. Ale ty ne! Je ti to jedno. Jsi nevděčná příživnice!“
Tohle býval otcův běžný monolog. A Chris jen stála a se sklopenou hlavou ho poslouchala. Párkrát se pokoušela namítnout, že ona za nic nemůže a nechápe, proč jí otec nadává, ale nemělo to smysl. Byl zaslepený zlobou a neposlouchal ji.
Ale tentokrát to překročilo všechno. Otec ji zbil. Nikdy předtím to neudělal, avšak Chris se ještě dlouho potom třásla v koutě strachy. Odmítala matku, která jí chtěla pomoci, a nakonec, když dům ztichl a nastal večer, se Chris vyplížila ze svého úkrytu, dobelhala se do nejvyššího patra domu a vylezla na okno v chodbě.
Nevěděla, jak ji matka našla, ale najednou byla tam, plakala a prosila ji, ať to nedělá.
„Chris,“ vzlykala její matka, „já tě přece miluji víc než cokoliv jiného. Dítě, máš život před sebou. Copak si ho chceš takhle zničit? Víš, kolik krásného na tebe ještě čeká?“
„Na mě nečeká nic,“ odsekla vytrvale dívka. „Jenom tenhle mizerný život. Do školy, ze školy a poslouchat nadávky. To je celý můj svět. A mě už to nebaví. Když za všechno můžu já, pak vám beze mě bude líp.“
„To není pravda, proboha, Chris! Vždyť jsi to jediné, co mám! Jestli… jestli umřeš, pak skočím za tebou. Chceš zabít sebe i mě?“ lomila matka rukama. „Prosím tě, snažně tě prosím, slez z toho okna a já ti slibuju, že už nikdy nebudeš muset poslouchat ani jedinou výčitku. Odstěhujeme se a budeme žít samy, jenom my dvě. Co říkáš?“
Chris váhala. Ve skutečnosti se jí nechtělo umřít, v hloubi duše si pečlivě uchovávala naději, že jednou bude žít jinak, bez krutého otce a slabé matky.
Užuž se chystala sundat nohu z nebezpečného parapetu, když se jí náhle udělalo špatně, zachvátila ji silná nevolnost, zamotala se jí hlava a zatmělo před očima. Chris zavrávorala.
Matka vykřikla čirou hrůzou a vrhla se k dceři, aby ji zachytila před pádem z okna. Drapla ji za paži a stáhla zpátky. Chris ztratila vědomí a bezvládně se v matčině náručí svezla na podlahu. Žena se rozplakala ještě intenzivněji, seděla skrčená, objímala dívčin trup s ústy přitisknutými v jejích jemných světlých vlasech a monotónně se kolébala dopředu a dozadu.

***

Chris otevřela oči. Nejdřív si ani neuvědomovala, co vidí, pak začala pomalu rozeznávat okolí. Velká bílá plocha. Zamrkala a mírně pohnula hlavou. Pohlédla na stranu. Obraz se jí zostřil a spatřila bílý noční stolek. Pár vteřin na něj nechápavě hleděla, potom si všimla dvou bílých tyčí, které jí bránily v jasném výhledu. Zkusila pohnout tělem a poznala, že je něčím lehkým přikrytá, něčím jako prostěradlo. V tu chvíli jí došlo, že leží v nemocnici. A téměř ihned nato jí hlavou projela myšlenka na to, co se stalo. Noc. Okno. Výška. Zoufalství. Strach. Matka. Pláč. Bolest. A na víc si nepamatovala. Zkusila zapřemýšlet, jak se sem dostala, ale mozek jí odpovědi dát nedokázal. Všechno, co v něm nacházela, byla mlhavá temnota.
Zachmuřila se a otočila hlavu na druhou stranu. Uviděla židli u stěny a na ní nějakou postavu. Lekla se, protože nečekala, že tam někdo bude s ní. Ta postava byla chlapecká, oblečená v riflích a černé košili, s čistou pletí a špinavě blonďatými vlasy. Jakou měl barvu očí, to Chris na tu dálku poznat nedokázala.
Jakmile mladík uviděl, že se probrala a zírá na něj, usmál se, vstal a přešel k její posteli. „Ahoj, Chris. To jsem rád, že už jsi vzhůru. Jak ti je?“ Měl drsný hluboký hlas.
„Co-cože?“ byla její první reakce. V nohách její nemocniční postele stojí úplně cizí kluk a ptá se jí, jak se cítí. Zmátlo ji to. „Kdo jsi?“
Asi se netvářila moc přívětivě, protože jeho to očividně zarazilo. „Jsem Sebastian, promiň. Myslel jsem, že si mě pamatuješ. Bydlíme ve stejném domě, já dole v přízemí. Párkrát jsme se viděli, nevzpomínáš si?“
Chris přemýšlela. „No, je to možný.“ Bylo jí hloupé jen tak tam před ním ležet, tak se pracně nadzdvihla na loktech. Vlasy jí spadly do očí a ucítila táhlou bolest za krkem. „Asi jo, myslím, že si vzpomínám,“ řekla nakonec, aby to nebylo hloupé, přestože v hlavě měla v ten okamžik docela prázdno. Posadila se a odhrnula si rozcuchané vlasy z očí. Musím vypadat úžasně, blesklo jí hlavou, ale vzhledem k tomu, že nemohla nic dělat, se tím přestala zatěžovat.
Pohlédla přímo na Sebastiana. Teď si všimla, že má zelenomodré oči mandlového tvaru. Celkově vypadal dobře. Hezký a sympatický. Na jeden prchlivý okamžik Chris zauvažovala, proč si ho nevšimla už dřív, když, jak tvrdil, se několikrát viděli. „A promiň, že se tak ptám, ale…“ Nechtěla na něj přímo vybafnout: ‚Co tady děláš?‘, nicméně odpověď by ráda znala.
Sebastian jí porozuměl beze slov a ochotně odpověděl: „Asi se chceš zeptat, co tady dělám. Našel jsem tebe a tvou matku pod tím oknem a zavolal jsem záchranku.“
„Aha.“ Tohle Chris nečekala a ve skutečnosti nevěděla, co na to má říct. „Prosím tě, kolik je hodin?“ napadla ji spásná otázka.
Mrkl na své zápěstí. „Tři čtvrtě na deset. Ráno. Spala jsi celou noc až doteď.“
Chris mlčela. Nenapadalo ji nic, o čem by se s tímhle Sebastianem mohla bavit. Vůbec ho neznala a předpokládala, že také on nezná ji.
„Jak dlouho už tu jsi?“ zeptala se nakonec, když mlčení příliš narůstalo.
„Tři čtvrtě hodiny.“
„A to jsi přišel, jen aby ses podíval, jak se mi daří?“ Možná to vyznělo až příliš příkře.
„Ano. Vadí ti to?“ Nenechal se zaskočit.
„Um, ne. Vlastně… je to docela milé,“ připustila Chris a poprvé se na něj usmála. „Tak si sedni ke mně na postel, přece nebudeš stát.“
Posadil se na kraj tvrdé matrace. „Ještě jsi mi neodpověděla. Jak ti je?“
„Celkem dobře.“ Byla to pravda jen zpola. Cítila se zvláštně. Ta polovina pravdy se vztahovala na její tělo, v duši jí bylo jaksi podivně úzko. Pořád viděla před očima tu tmu včerejšího večera prozářenou světly velkoměsta, obrovskou hloubku pod sebou, vzpomínala si, jak hleděla na jedoucí auta a lidi maličké jako mravence, jak si jí nikdo nevšimnul, nikdo se nepodíval nahoru a nezastavil se, dobře si pamatovala, jak se v tu chvíli cítila opuštěná, odstrčená, nemilovaná, nechtěná… zoufalá. Do takové míry, že jí několik okamžiků ani nezáleželo na životě. Včera nevěděla, proč chtěla skočit, dnes ji napadlo, že to bylo možná kvůli tomu, aby si jí někdo konečně všimnul. Až by její mrtvé tělo leželo dole na chodníku, lidé by ji nemohli přehlížet.
Otřásla se.
„Je ti něco?“ zeptal se starostlivě Sebastian.
Zakroutila hlavou. „Jen… jsem si na něco vzpomněla. Nevíš, co se stalo s mamkou?“ převedla řeč na jiné téma a zastyděla se, že se nezeptala dřív. Jednu dobu ji oslovovala ‚matko‘, ale uznala, že teď by se víc hodilo, kdyby začala používat toto oslovení. Koneckonců, pokud se stane to, co jí matka včera navrhovala, zůstanou samy dvě a měly by se snažit dohnat to, co předtím zameškaly, tedy utvrdit vztah mezi sebou a vybudovat vzájemnou blízkost.
„Leží o několik pokojů dál. Měla by být v pořádku, jen utrpěla šok, takže možná chvíli potrvá, než se vzpamatuje,“ uklidnil ji Sebastian.
„No, ještě jsem ti nepoděkovala, že jsi nám pomohl,“ řekla váhavě Chris a sklopila oči. Neměla ráda, když musela říkat takové věci. Připadala si trapně.
„Není za co děkovat,“ mávl Sebastian rukou. „To by udělal každý. Já jsem akorát náhodou šel kolem. Mám tam nahoře babičku, nesl jsem jí nákup.“
Chris přikývla.
„Tys… chtěla z toho okna skočit?“ zajímal se váhavě. Když však viděl její výraz, dodal: „Promiň, nic mi do toho není, nemusíš –“
„Jo, chtěla jsem skočit,“ zamumlala dívka a pohlédla mu přímo do očí. „Nebudu ti to vysvětlovat, měla jsem slabou chvilku a ty problémy se všechny nahrnuly…“ povzdechla. „To je jedno. Nemusí tě to zajímat. Je to moc složité.“
„No, tak já asi půjdu,“ vstal. „Neměla bys tu ležet dlouho. Až tě pustí, zastavím se. Zatím se měj. A pozdravuj mamku, ta mě zná.“ Naposledy se usmál, mávl jí na pozdrav a dlouhými kroky vyšel z pokoje.
Divný kluk, napadlo Chris, když si znovu lehala. Ne divný v pravém slova smyslu, spíš ji překvapilo, jak se o ni zajímal. Zvykla si nazývat takové lidi ‚divnými‘, protože si myslela, že je ostatním ukradená a každý jen uvítá, když s ní nemusí být moc dlouho. Měla jednu dobrou kamarádku, to bylo všechno. Ale ani té neříkala o svých starostech, o tom, co se děje doma. Tak blízká jí přítelkyně nebyla. A teď přijde nějaký Sebastian a povídá si s ní, jako by byli nejlepší přátelé. Měla z toho zvláštní pocit.
Vyhlédla z okna a snažila se nemyslet ani na včerejší nepříjemnou zkušenost, ani na plavovlasého mladíka, se kterým před chvílí mluvila.

***

O pár dnů později vyšla Chris z nemocnice s rozporuplnými myšlenkami. Matka se ještě léčila, takže domů šla sama. Nevěděla, co otci řekne, ale neměla kam jít, tudíž jí nezbývalo nic jiného, než to chtě nechtě podstoupit. Když stála před dveřmi jejich bytu, uvědomila si, že se roztřásla. Co ji za těmi dveřmi čeká? Dostal otec rozum, když o nich několik dní neměl zprávy? Nebo se z toho nepoučil a všechno bude pokračovat? Chris si zoufale přála to první. Polkla, vsunula klíč do zámku a potichu odemkla. Otevřela dveře a opatrně nahlédla dovnitř. Nikde nikdo, jen tma a zatuchlý vzduch. Nakrčila nos a vstoupila. Tiše za sebou dveře zavřela a zula si boty. Chvilku stála a s bušícím srdcem a zatajeným dechem naslouchala. Nic neslyšela, proto po špičkách prošla chodbou. Před kuchyní se zastavila, než do ní nakoukla. Všechno, co spatřila, byla hromada špinavého nádobí a nepořádek. Řekla si, že to obstará později, a šla prozkoumat ostatní místnosti.
O otce zavadila v obývacím pokoji. Seděl tam na pohovce a zíral do prázdna.
Vylekala se a vyjekla.
„Co řveš?“ osopil se na ni vysoký statný muž. „A kde jsi sakra byla?!“
„Nekřič na mě,“ ohradila se váhavě Chris. „Ty nevíš, co se stalo?“
„Vím jen to, že jsi několik dní nebyla doma!“ Vstal a přejel ji rozzlobeným pohledem. „Buď mi okamžitě řekneš, kde jsi byla, nebo toho budeš litovat!“
„To víš, že ti řeknu, kde jsem byla, přestože si myslím, že jsem ti ani nechyběla,“ odsekla dívka. Vždycky na sebe nechala útočit, ale tentokrát byla odhodlaná se bránit.
„Nebuď drzá, Christabel!“ zavrčel otec. Chris rozpoznala, že se začíná vztekat. Neměla by ho dráždit, ale…
„Vážně chceš vědět, kde jsem byla? Tak si radši sedni.“
Vykročil k ní, ale ona ucouvla. „Opovaž se mě dotknout…“ zasyčela.
„Ty mi budeš vyhrožovat?“ vyštěkl. „Nezapomínej, že já vychovávám tebe, ne naopak.“
„Ale –“ Chris se chystala něco od plic namítnout, když vtom ji do tváře zasáhla dobře mířená facka. Ta rána ji odhodila, až upadla na podlahu.
A tím veškeré její sebevědomí vzalo za své. Rozplakala se a opět z ní byla ta malá bezbranná holčička.
„Já jsem tě varoval!“ dolehl k ní otcův hlas. Chris neměla sílu odporovat. Pomalu se zvedala ze země a třásla se. Její slzy padaly na podlahu a ona se cítila jako v tu noc, kdy chtěla skočit z okna. Na jeden hrůzný okamžik ji napadlo, že tentokrát by to mohla skutečně udělat, ale pak tu myšlenku zaplašila.
„A teď vypadni,“ zavrčel na ni otec a ona poslechla. Vyklopýtala z místnosti, jako omámená došla ke vchodovým dveřím, otevřela je a vyběhla ven z bytu. Ani se nedívala na cestu, před očima měla mlžný závoj slz. Mírně kymácivě sbíhala ze schodů, a přitom hlasitě vzlykala.
Seběhla už dvě patra a právě se otáčela kolem zábradlí, když do někoho vrazila. Vůbec si nevšimla, že proti ní jde člověk, a náhle ucítila, jak její hlava narazila do čísi měkkého hrudníku. Vyjekla překvapením, polekaně zamrkala, ale nevzhlédla.
„Pro-promiňte,“ zakoktala, chtěla se vyhnout a jít dál, ale zarazil ji vlídný hlas.
„Chris? Co se ti stalo?“
Rychle si otřela oči a spatřila Sebastiana. Vypadal starostlivě.
Chris na něj zmateně koukala a nedokázala ze sebe vypravit ani slovo, dokud ji znovu neoslovil.
„C-co? Já… musím jít,“ vysoukala ze sebe nakonec a chystala se pokračovat ve své cestě, ale Sebastian ji chytil za ramena a zadržel. „Chris,“ pohlédl jí zpříma do očí, „proč pláčeš?“
Zůstala stát a neochotně mu jeho pevný pohled opětovala. Viděla upřímný zájem a to ji zlomilo. Původně měla v úmyslu nikým nepozorována se vytratit kamkoliv pryč, kde by nemusela snášet ničí společnost, a vyplakat se tam. Nechtěla nikoho vidět a nechtěla s nikým mluvit. Ale naproti tomu zoufale potřebovala něčí útěchu a porozumění.
Než si to stačila uvědomit, vrhla se mu kolem krku a nanovo se rozplakala. Sebastiana to poněkud zaskočilo, ale pohotově ji objal a začal utěšovat.
„Já už nechci… už se tam nechci vrátit… mám toho dost…“ štkalo děvče, z pevně zavřených očí mu proklouzávaly slzy a pažemi křečovitě svíralosilný chlapecký krk.
„Chris, počkej, udusíš mě,“ Sebastian se ji jemně pokusil odstrčit, ale ona se ho odmítala pustit. V duchu povzdechl, rozhlédl se kolem sebe a pak řekl: „Víš co? Jsem doma sám, pojď ke mně a všechno mi řekneš, ano?“
Chris byla tak vyčerpaná a nešťastná, že ani neodporovala a bez řečí se nechala odvést do útulného malého prostoru Sebastianova bytu.
Usadil ji na pohovku a odešel do kuchyně. Za nějakou chvíli se vrátil s bílým hrnkem, ze kterého se kouřilo. Postavil ho na skleněný stolek před pohovkou a posadil se vedle ní. „Tady máš čaj. Obsahuje uklidňující látky. Vypij ho a uleví se ti,“ pobídl ji taktně a přikývl, když na něho pohlédla zarudlýma očima.
Chris popotáhla a natáhla se, vzala hrnek do ruky a pozvedla ho k ústům. Už první doušek ji příjemně zahřál v žaludku. Napila se podruhé a postavila šálek zpět na stůl. Odmítala na Sebastiana pohlédnout. Těkala očima po pokoji, jen aby se vyhnula jeho tváři. Tak viděla, že místnost je chudě zařízená levným dřevěným nábytkem a na stěně naproti visí pouze jediný obraz – zátiší s ovocem –, ale i přesto se tu cítila dobře. V bezpečí.
„No tak, Chris,“ naléhal Sebastian. „Chci vědět, proč jsi plakala.“
Chris sklopila pohled a zadívala se na své ruce složené v klíně. Seděli k sobě bokem a čely – Chris proto, že byla zvyklá tak sedávat, a Sebastian proto, aby na ni viděl.
Ticho se protahovalo. Nakonec Chris uznala, že jednou stejně bude muset promluvit, tak s povzdechem začala: „To můj otec. Nevzpomínám si, jestli jsem ti to říkala, ale… no… on se ke mně nechová zrovna nejlíp a já…“ krátce se zamyslela, „nevím, jak bych ti to vysvětlila… prostě… to s tou sebevraždou – měla jsem pocit, že by bylo lepší, kdybych to všechno ukončila, protože už jsem se nechtěla dál trápit…“ Znovu v očích ucítila pálivé nutkání. Odmlčela se a zhluboka se nadechla, slzy však zadržet nedokázala. „A dneska jsem… měla stejný pocit, protože… on na mě zase křičel a… všechno mi dává za vinu a asi… asi má pravdu, tak nevím, proč bych… proč bych měla…“ Zlomil se jí hlas, dál už mluvit nedokázala. Toho dne se potřetí rozvzlykala, schoulila se a skryla obličej v dlaních. Cítila se stejně strašně jako ten večer nahoře na okně, kdy hleděla pod sebe na projíždějící auta a zvažovala myšlenku: být či nebýt.
Sebastian ji pozorně poslouchal i sledoval. Viděl roztřesený uzlíček nervů, vyděšené malé zvířátko, které se chvěje strachy, a neuvěřitelně se mu Chris zželelo. Jak asi musí trpět, pomyslel si soucitně, posunul se blíž k ní a opatrně jí položil ruku na ohnutá záda. Když neuhýbala, přisunul se ještě blíž a přitáhl si ji do náruče. „To bude v pořádku, Chris, jen se vyplač. Bude to lepší, uvidíš, že ano,“ chlácholil ji, a přitom jí uklidňujícími pohyby přejížděl rukou po zádech.
Chris měla v hlavě otupující prázdno a cítila v ní bolestivé bušení znásobované dalšími přívaly pláče. Oči ji řezaly. Třásla se a prsty křečovitě svírala flanel Sebastianovy košile.
Když se trochu uklidnila, povšimla si příjemné jemné vůně, která vycházela z látky, v níž měla zabořenou hlavu. Uvědomila si také lidské teplo, ohřívající její vlastní slabé tělo, a fakt, jak moc se jí líbí v náručí tohohle kluka. Najednou pocítila tak obrovský příval touhy po citu, až ji to dočista zarazilo. Jak nad tím tak přemýšlela, už si ani nepamatovala dobu, kdy někoho měla. Snad jako malá holka, kdy si s ostatními chlapci hráli na maminku a na tatínka. A pak by se možná dal také počítat ten krátký vztah se spolužákem v sedmé třídě. Ale vlastně ani nic nebylo. A od té doby byla prakticky volná.
Zalila ji prudká vlna náklonnosti. Sebastian byl tak milý, citlivý a pozorný, zajímal se o její problém. To dosud nikdo neudělal. A právě v tu chvíli si Chris přála víc. Opatrně se začala odtahovat, ale jenom natolik, aby se mohla narovnat a podívat se mu do očí. Věděla, že musí vypadat hrozně, ale jakoby vedena předem danou sílou vpřed, naklonila se a instinktivně přitiskla své rty na jeho.
Sebastiana to tak překvapilo, že se nezmohl vůbec na nic. A když se Chris nesetkala s odporem, vyložila si to jako souhlas, přivinula se k němu blíž a pokračovala. Sama nevěděla, co to vlastně dělá, ale hořela v ní intenzivní potřeba a vědomí, že je jí to příjemné. V těch několika okamžicích cítila, jak se jako kouzlem hojí její zraněné srdce a v duchu nad tím žasla.
Po pár vteřinách ochromení pominulo a Sebastian se vzpamatoval. Mozek mu vyslal do těla signál a on se odtáhl. Chris, zarmoucena ztrátou fyzického kontaktu, na něj omámeně zírala, pak zavřela oči a chtěla se k němu znova naklonit, ale on podvědomě ucukl a vyjekl: „Ne!“
Dívku to vyděsilo. Prudce oči otevřela a trhla sebou. Šokovaně se na něho zadívala. Byl stejně vylekaný jako ona a zorničky měl doširoka rozšířené.
Chvíli se ani jeden z nich nepohnul, pak promluvil Sebastian. „Omlouvám se, nemyslel jsem to tak,“ hlas měl vratký a roztřesený. Pak sebou škubl, jako by si cosi uvědomil, vstal a přešel na druhý konec místnosti. Tam zůstal stát zády ke Chris a dělal, že si prohlíží obraz na zdi, který beztak musel znát už nazpaměť.
Chris byla zmatená. Jednak se cítila nepříjemně a jednak nevěděla, co si o Sebastianově počínání má myslet. Byl zrudlý ve tvářích a značně znervózněl. Nemyslela si, že to kluci prožívají takto. „Nelíbilo se ti to?“ odvážila se zašeptat s pohledem přišpendleným na jeho záda. Usoudila, že ji ani neslyšel, ale nakonec promluvil. „V tom to není.“ I jeho hlas – slabý a přiškrcený, byl sotva slyšet.
„Tak proč jsi odešel?“
Sebastian stiskl zuby a zhluboka se nadechl. Teď se tedy ocitl v prekérní situaci. Přál si, aby byl někde jinde, aby Chris nemusel nic vysvětlovat. Pomalu se otočil. „Chris,“ řekl pomalu, „já bych o tom nerad mluvil.“
„Dobře, omlouvám se, neměla jsem to dělat,“ připustila, „ale řekni mi, jestli se ti to líbilo.“
Dlouho nepromluvil, až nakonec sotva znatelně přikývl. Chris odvrátila pohled. „Mohla jsem si to myslet. Ach bože, proč jsem taková husa?“ začala bědovat nahlas. „Jak jsem si kdy mohla myslet, že by mě někdo mohl chtít? Mě, která jsem všem jenom na obtíž…“ Její tělo opět hrozilo ztrátou sebekontroly.
Sebastian povzdychl. Mrzelo ho, co způsobil svou prudkou reakcí, ale nemohl jinak. „Chris, ty za to nemůžeš, není to kvůli tobě…“ pokusil se o vysvětlení, i když věděl, že ho nebude poslouchat.
„Ale je,“ namítla zarytě, „všechno vždycky zkazím.“ Těžce se zvedla, přestože si připadala, že se ani neudrží na nohou. Obraz se jí zahoupal před očima a pocítila nevolnost. Ale byla odhodlaná nevěnovat tomu pozornost a co nejrychleji odejít, aby už měla tuhle trapnou situaci za sebou. Sebastian rozpoznal její úmysl a hbitě k ní přiskočil, aby jí v tom zabránil.
„Nech mě jít,“ zavrčela dívka a vyškubla se mu.
„Chris, počkej.“ Cítil se vinný za její stav a chtěl to napravit. „Prosím tě, nechoď.“ To už byla na půli cesty ke dveřím. „Přece… jsi sama říkala, že tam nechceš!“
Chris se zarazila. Měl pravdu. Přesto znovu vykročila.
Zoufalý Sebastian už nevěděl, jak jinak by ji zadržel, proto se vzdal. „Dobře, řeknu ti to.“
Dívka se otočila a zkoumavě se na něj zahleděla. Pak se pomalu vrátila a sedla si do křesla. Ne na pohovku vedle něj. Vyčkávala. Teď to byl Sebastian, kdo se zdráhal mluvit. „Chris, je to složité…“ začal zeširoka.
„Já bych v tom žádnou složitost neviděla. Prostě řekni, že neumím líbat, že tě nepřitahuju a je to vyřešené,“ namítla sarkasticky a zdánlivě klidně Chris, uvnitř však cítila bodavou bolest.
Mladík si povzdychl. „Už jsem ti řekl, že v tom to není.“
„A v čem teda?!“ vykřikla plačtivě, protože už tu bolest nedokázala déle snášet a musela si nějak ulevit. „Proč to tak natahuješ? Co je tak hroznýho, že mi to nechceš říct? Tak mě alespoň nech jít, proboha!“ Užuž se chystala vstát a vyběhnout ven, když ji zadržel ztrápený chlapecký hlas: „Líbí se mi kluci.“
To nečekala. Popravdě ji to zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Očekávala by cokoliv jiného, jen ne tohle. Opřela se do křesla a nahlas vydechla údivem. Byla tak ohromená, že zapomněla na vlastní starosti i na fakt, že ještě před okamžikem odtud chtěla zmizet a už nikdy se se Sebastianem nesetkat, a namísto toho na něj jen užasle zírala.
„No, tak teď už to víš,“ přerušil trapné ticho a nevesele se zasmál. „Už chápeš, proč s tebou nemůžu nic mít? Spokojená?“ V hlase mu zněla hořkost. Opřel si čelo o dlaň, pohled upřel na jedno místo na koberci a zarytě mlčel. Čekal, až Chris odejde, a cítil se natolik hloupě, že se jí nechtěl podívat do očí, ale uslyšel kroky, a vzápětí vedle něj na pohovku dosedla lehká postava. Překvapeně vzhlédl. Nevěděl, co má říct.
„Vyprávěj mi o tom,“ řekla zničehonic dívka. Jakmile tu skutečnost vyslovil, probudil v ní tím nebývalý zájem.
„Cože?“ trhl sebou. „O čem?“
„Ty víš, o čem mluvím,“ odvětila Chris. A jakmile spatřila jeho výraz, dodala: „Nechci být nijak vlezlá, vím, že mi do toho nic není, ale momentálně je mi dost mizerně a ty bys mi mohl pomoct tím, že bys mě od toho trochu rozptýlil. To bys pro mě udělat snad mohl. Já tě nijak neodsuzuju.“
Opět další šok. Nicméně Sebastiana potěšilo, že se Chris pokusila o úsměv, i to, co o něm řekla, takže ulehčeně vydechl a uvolil se jí vyhovět.

Vyprávěl jí všechno, co ho napadlo. O svém raném dětství, o době, kdy si poprvé uvědomil, že je přitahován stejným pohlavím, jak s tímto pocitem bojoval a jak mu nakonec podlehl a přiznal si drsnou skutečnost. Jeho vyprávění bylo prostoupeno upřímnými emocemi i vděčností, že mu někdo se zájmem naslouchá. Během toho, co mluvil, na něm Chris poznala, jak moc se musel trápit a že neměl nikoho, komu by se svěřil, a jak je rád, že ona ho poslouchá. Zčásti také proto ho k vypravování vybídla, protože se mu chtěla odvděčit za jeho ochotu jí pomoci. A Sebastian mluvil a mluvil a cítil, jak z něj opadává roky potlačovaná úzkost z toho, že tak dlouhou dobu musel vše skrývat a dusit v sobě. Až příliš dobře si pamatoval ty chvíle, kdy se cítil jako vroucí sopka hrozící každou chvíli vybuchnout. Nikdy neměl moc přátel a vždycky toužil po někom, koho nyní objevil v Chris. Po spřízněné duši, které se může kdykoliv vypovídat a která ho pochopí.
Když se loučili, oba si připadali zvláštně. Cítili, že to malé nedorozumění mezi nimi vytvořilo jakési pouto. Zároveň však věděli jednu věc. Právě mezi sebou uzavřeli přátelství na celý život.

***

Pro Chris se mnohé změnilo. Už nebyla na světě sama. Matka stále trávila dny v nemocnici, tak musela byt sdílet jen s otcem. Většinou přišel domů, když měl špatnou náladu, vyčinil jí a dál už se jí nezabýval. Nebil ji jako dřív a bylo mu prakticky jedno, kde jeho dcera pobývá a co se s ní děje. Pokud se nacházela každý večer doma, nestaral se, co celý den dělala. Chris se ho také nikdy nevyptávala, a tak se z nich stali dva cizinci sdílící pouze místo k přespání. Skoro spolu nemluvili a každý žil vlastní život. Chris si rychle navykla starat se o domácnost a nedělalo jí to téměř žádné potíže. Občas něco jednoduchého uvařila, jinak nechala na otci, ať se stravuje, kde chce, sama si pokaždé něco našla. Domů se chodila jen vyspat. Měla Sebastiana. Měla přítele a věrného kamaráda, po kterém vždy toužila. O prázdninách spolu trávili každý den a brzy měli pocit, že bez sebe nemohou udělat ani krok, jak si na sebe zvykli. A zvykli si i na to, že lidé je pokládají za pár, i když se tomu sami jen smáli. Dobře věděli, na čem jejich přátelství stojí. Na vzájemné důvěře a porozumění.

Minul konec prázdnin a nastal čas jít do školy. Jak Chris, tak Sebastiana mrzelo, že už na sebe nebudou mít tolik času. Jaké však bylo jejich překvapení, když zjistili, že letos spolu chodí do stejné třídy. Měli tedy vystaráno.

***

Koncem září se Chrisina matka vrátila z nemocnice. Byla odpočatá a relativně zdravá. Odmítla se s Chrisiným otcem rozvést, prý by to k ničemu nevedlo a trvalo by to moc dlouho, ale dodržela svůj slib, půjčila si velké množství peněz a koupila byt deset minut cesty od místa, kde dříve bydleli. Pro Chris to částečně znamenalo ztrátu, protože už nebude bydlet v jednom domě se Sebastianem, ale vidina toho, že se odloučí od nemilovaného otce a už nebude doma bývat pořád tak sama, byla silnější a lákavější. Svolila tedy a utěšovala se alespoň faktem, že se stejně budou vídat každý den ve škole. Jak by to však udělala, kdyby spolu nechodili do třídy, to si představit nedokázala.

***

„Takovou biologii bych si dal líbit pořád!“ smál se Sebastian toho dne při vzpomínce na jejich poslední hodinu. Byla suplovaná a výborně se při ní pobavili.
„To by Bergerové asi brzo praskla hlava,“ přikývla Chris a usmívala se. Byl pátek a oni mířili domů. Právě přicházeli k autobusové zastávce. Oba se se zájmem zadívali na její osazenstvo. Dva důchodci, zřejmě manželský pár, jedna starší žena a středně vysoký hubený mladík. Měl světle hnědé vlasy, stál mírně nahrbeně s rukama v kapsách a koukal kamsi před sebe. Sebastian se na něj chvíli díval a pak ho něco napadlo.
„Chis, počkej,“ zastavil ji. Měl výbornou náladu a chuť experimentovat. „Vidíš tamtoho kluka?“ nenápadně poukázal k zastávce. Chris se na něj zadívala. „Hm, je docela hezký, že?“
Sebastian přikývl a pozvedl koutky rtů do potutelného úsměvu. „Mám takový nápad. Co kdybychom se vsadili…“ úmyslně větu nedokončil. Dívka okamžitě pochopila a její úsměv se změnil v ďábelský. „O co, že ho nesbalíš,“ vysunula sebevědomě bradu vpřed.
„Když vyhraju, napíšeš za mě všechny úkoly na tento týden plus slohovou práci a referát. Co ty na to?“
Chris se zasmála a zatřásla hlavou. „Dobře, platí. A když já vyhraju…“ zamyslela se, „uděláš ty to stejné a navíc si můžu ještě něco přát.“
Sebastian přikývl. „Proč ne?“
„Ty si teda věříš,“ podotkla Chris. „Ale někdo už by ti měl srazit hřebínek. Někdy si o sobě moc myslíš. Ale tohle nedokážeš. Není jako ty. Nepovede se ti to.“
„To se uvidí,“ pokrčil rameny. „Tak běž první. Vyhraješ a já uznám, že jsi lepší.“
Chris si sundala ze zad batoh, přetáhla si rty rtěnkou a rozepnula si bundu, pod kterou měla obtažené tričko s výstřihem. „Tak čekej tady,“ prohodila ke svému příteli, načechrala si vlasy, nahodila svůdný úsměv a houpavou chůzí se vydala k zastávce. Sebastian se opřel o nejbližší kmen stromu, ruce založil na hrudi a jal se pozorovat.
Ze svého stanoviště viděl, jak Chris došla k zastávce. Chvíli stála poblíž nic netušící nevinné osoby, pak pomalu přistoupila blíž a toho kluka oslovila. Otočil se k ní a chvíli spolu zřejmě hovořili. Sebastian jí neviděl do obličeje, ale podle toho, jak gestikulovala rukama, usoudil, že vypráví zřejmě něco zábavného. Zmiňovaný se usmál a zakroutil hlavou. Ještě něco řekl, pak se Chris otočila a odcházela. Jak se blížila, hraný úsměv jí mizel ze rtů, až jej zcela nahradil povýšený úšklebek.
Chris došla k Sebastianovi. „Má blbou náladu. Rozešel se s přítelkyní a nechce mít s nikým nic společného,“ vysvětlila. „Neví, o co přichází,“ dodala zdánlivě lhostejně.
Sebastian se rozesmál. „Já vím, že to pošramotilo tvoje ego, Chris, nesnaž se to zamaskovat.“
„Když nechtěl mě, nebude chtít ani tebe,“ odsekla s úsměvem.
„To se teprve uvidí,“ oponoval Sebastian s pohledem zabodnutým do své oběti. „Tak sleduj.“ Taktéž sundal batoh a zamířil na zastávku. Chris pozorně sledovala, jak tam dorazil a zastavil se vedle mladíka. Chvíli spolu hovořili a ona viděla, jak se pochmurný výraz neznámé osoby rozjasňuje, až zaslechla jejich vzdálený smích. Všimla si, jak se Sebastian letmo dotkl toho kluka na rameni. Ten vypadal pár okamžiků zamyšleně, pak cosi vytáhl z tašky, kterou měl přes rameno; tak daleko Chris nedohlédla, aby rozpoznala, co to bylo. Pak se zdálo, že se ti dva loučí, a Sebastian zamířil zpátky. Chris dobře rozpoznala jeho vítězný úsměv. Čím víc se blížil, tím víc se mračila.
„Neříkej ani slovo,“ zasyčela naštvaně, jakmile došel až k ní. Sebastian hrál překvapeného. „Ale ale, snad se naší miloučké Christabel nedotkla prohra,“ zapitvořil se. „Tady máš jeho číslo,“ podal jí papírek s načmáranými číslicemi. „A Andrew se nerozešel s přítelkyní, ale s přítelem,“ poukázal významně a hodil si batoh zpět na záda. Znovu se dali do kroku. Chris chvíli mlčela.
„To není fér,“ zamumlala posléze.
„A pročpak?“ povytáhl mladík obočí. „Je to naprosto fér. Byla to sázka a tys prohrála. Proč si to nepřiznáš? Mám prostě kouzlo, kterému lidé nedokáží odolat, to je fakt a tak to je.“
„Jsi protivný,“ odsekla Chris, ale už se nezlobila. „A co jsi mu říkal tak úžasného, že hned zabral?“
„To je tajemství. Mistr nikdy neprozrazuje své triky,“ odpověděl Sebastian tajemně. „A už nebuď naštvaná.“ Objal ji kolem ramen. „Já chápu, že prohra je těžká. Ale jednou ti to vyjde…“
„Ty…“ Chris chtěla vyslovit nějaké hanlivé označení, ale nevydržela jeho poťouchlý výraz a rozesmála se.
„A možná bys měla začít už dnes. Slohová práce je na pondělí,“ připomněl jakoby mimochodem Sebastian a vyhodil zmačkaný papírek s telefonním číslem do nejbližšího odpadkového koše.

***

„Briane! Briane!“ Domem se kromě mužského křiku rozléhal také vysoký ženský hlas. „Briane, kde jsi!“
Pětiletý plavovlasý chlapec se krčil v rohu svého pokoje, hlavu vtisknutou do pokrčených kolen, které objímal útlými pažemi. Jeho dětské tělo se otřásalo vzlyky, které nedokázal potlačit. Při další hlasité ráně, jež se ozvala zespoda, sebou škubl a slabě vyjekl. Přitiskl si dlaně na uši, ale stejně to nepomohlo.
Tohle se odehrávalo každý den. Otec přišel domů opilý, pohádali se s matkou a on ji potom zbil. A když jejich syn neutekl, tak i jeho. Však si Brian dobře pamatoval, když se to stalo poprvé, jak se instinktivně pokoušel matku bránit, a doplatil na to několika modřinami na předloktí a naraženým zápěstím. A to zdaleka nebylo všechno. Když se otec napil, nezastavil se před ničím.
Zezdola se nadále ozývala hádka doprovázená sténáním. Brian byl vyděšený k smrti. Jeho citlivé srdce zažívalo velké nápory strachu, bezmoci a zoufalství. Takhle dlouho se snad ještě nehádali. Co mám dělat, co mám dělat? lámalo si hlavu dítě a vzhlédlo uslzenýma očima k zavřeným dveřím.
Náhle se rozhostilo ticho. Briana obestřela čirá hrůza. Vyletěl z koutku a vrhl se ke dveřím. Rozrazil je a vyřítil se na chodbu. Nahnul se přes zábradlí a natahoval krk, aby viděl, co se děje dole v přízemí. Zahlédl jen otce přecházejícího sem a tam. Matku nikde neviděl. Užuž se nadechoval, že na něj zavolá, ale pak si to rozmyslel. Mohl by zase schytat další ránu. Ticho se prohlubovalo a Brian tam nerozhodně stál mučen strachem o matku, netuše, co by měl dělat. Pak se konečně ozvalo spásné zavolání. „Briane? Jsi tam nahoře, dítě?“
Spadl mu kámen ze srdce. Hrdlo měl stažené, že sotva mohl mluvit, přesto úzkostlivě zavolal: „Ano, mami!“
Po chvíli se ozvaly kroky, které se postupně zrychlovaly a nakonec přešly ve splašený dusot do schodů.
„Briane?“ Matka vyběhla nahoru a zastavila se před svým synem. Tvář měla mokrou od slz, strhanou a zarudlou. Na jejích pažích mohl Brian pozorovat krvavé šrámy. Při tom pohledu se bezděky roztřásl.
„Ach, Briane…“ Matka se k němu vrhla a objala ho. Pevně ho stiskla a on zakrátko na svém rameni ucítil její slzy. „Tolik mě to mrzí, miláčku… tak strašně mě to mrzí…“ vzlykala a chlapeček jen stál a poslouchal její nářky. Všechno, co cítil, byl obrovský zmatek. Nedokázal přesně pochopit, co se to vlastně děje, vnímal pouze zoufalost situace, která s jeho dětským organismem silně otřásala.
„Angelino!“ zahřímal zezdola otcův hlas. „Pojď sem, chci s tebou mluvit!“
Brian cítil, jak matka ztuhla. Pak se pomalu narovnala. Na chvíli zatajila dech. „Nepůjdu nikam, Adame, nech mě být!“ zakřičela v odpověď. Popadla svého syna za ruku a rychlými kroky s ním mířila k ložnici.
Zavřela dveře, obrátila se k němu, poklekla, vzala ho za ruce a zahleděla se mu do očí. „Brianku,“ oslovila ho něžně, „teď mě poslouchej, ano? Už nikdy tohle nebudeš muset poslouchat, už nikdy se nebudeš muset bát. Teď odejdeme.“ Vstala, přešla ke skříni, otevřela ji a začala z ní vyhazovat věci na postel.
„Ale…“ odvážil se namítnou Brian, „kam půjdeme?“
„Za tetou,“ odvětila matka, aniž by vzhlédla. „Budeme bydlet u tety.“
Brian otevřel ústa, ale zase je zavřel. Stál a pozoroval matku v jejím horlivém počínání. Vytáhla zpod postele cestovní tašku a začala do ní všechny věci skládat.
„Tak, to by mělo stačit,“ řekla nakonec a Brian si povšiml, že jí opět tečou slzy po tvářích. Hlas však měla pevný. „Pojď,“ vzala ho za ruku a vyběhla s ním z ložnice. Na chodbě se zastavila. Po chvíli přemýšlení k němu otočila hlavu. „Běž do svého pokoje a vezmi si věci, které chceš,“ řekla mu a postrčila ho daným směrem. Dítě poslušně přikývlo.
Připadal si jako ve snách, když do malého batůžku vkládal své nejmilejší hračky. Pak naposledy přelétl očima svůj pokoj, smutně povzdychl a vyšel ven. A opět zaslechl, jak se jeho rodiče hádají.
„…chceš jít?“
„Za Emmou! Už tady nevydržím! Tohle přece není život!“
„Fajn, jak chceš, běž si, ale kluka mi necháš tady!“
„Aby sis na něm mohl vylévat zlost? To určitě! Brian půjde se mnou.“
„Tak to teda ne! Je to můj syn a já na něj mám právo!“
„Najednou víš, že je to tvůj syn! Co se stalo? Ty se jako otec totiž vůbec nechováš!!“
„Hlavně že ty jsi dokonalá matka!“
„Já vím, že na mně už ti nezáleží, ale mysli, proboha, na to dítě! Copak má v tomhle vyrůstat? A já? Mám se od tebe nechat týrat?“
„Kdybys nebyla taková husa, nemuselo se nic stát!“
„Vidíš? To je všechno, co pro mě máš – urážky! A já toho mám právě dost! Buď si tady sám a huč si třeba do zdi, my jdeme pryč! Briane!!“
Dítě se třáslo, neschopno pohybu. K hrudníku si tisklo batůžek a křečovitě do něj zarývalo prsty. Brian se bál. Opravdu se bál. Hádky rodičů v něm vyvolávaly strach a úzkost. A nejvíc, když se hádali o něj.
Uslyšel dva páry chodidel blížící se nahoru. A než se nadál, na prahu schodiště se zastavili matka i otec současně. Oba upínali pohled k němu.
„Brianku,“ řekla matka chvějícím se hlasem, „půjdeme, ano?“
„Ne, hochu. Nepůjdete nikam,“ oponoval tvrdě otec.
V důsledku tak silného psychického tlaku se Brian znovu rozplakal. Stál před nimi s batůžkem v náručí a těkal pohledem z jednoho na druhého.
„Ach, zlatíčko moje, neplač,“ matčin hlas byl úpěnlivě prosebný a bolestný, když viděla své dítě takto se trápit. Vykročila k němu, ale zastavily ji otcovy ruce, které se jí hrubě zaryly do paží.
„Okamžitě mě pusť!“ vyštěkla na svého manžela a chtěla se mu vyškubnout.

***

„Sebastiane… Sebastiane!“
Prostředí velkého domu se rozplývalo, až se ztratilo docela. Sebastian otevřel oči a nechápavě se zahleděl před sebe. Nejdřív vůbec nevěděl, kde je a co se děje, až po chvíli nad sebou rozeznal ženský obličej s rezavými vlasy.
„Musíš do školy, vstávej,“ zopakovala jeho matka a usmála se, když viděla, že konečně procitnul. Pohlédla na hodinky na svém zápěstí. „Už musím běžet. A ty bys měl taky, pokud nechceš přijít pozdě.“ Strhla z něj přikrývku, nedbajíc jeho nevrlého zahučení na protest. „Ahoj, uvidíme se večer!“ zavolala ode dveří. Sebastian pak uslyšel měkké klapnutí a věděl, že je matka pryč. Zavřel oči, zhluboka vydechl a zůstal ležet. Přestože mu byla zima, nechtělo se mu natahovat pro přikrývku. Přemýšlel o tom snu. Až příliš jasně v něm zůstaly všechny pocity – neklid, zmatek, obavy i zoufalství. A co bylo podivnější, nedíval se na celý výjev z pohledu diváka – on tam přímo byl. Měl pět roků a jmenoval se Brian. Nedokázal si vysvětlit, z jakého důvodu se převtělil do toho malého chlapce, ani co to mělo znamenat, ale celé mu to nešlo z hlavy. Nikdy nebyl pověrčivý a snům nepřikládal žádnou velkou váhu, ale tenhle v něm zanechal neklid a pocit podivné úzkosti. Donutil ho přemýšlet a lámat si nad ním hlavu. Otřásl se. Nejlepší bude, když to pustí z hlavy a bude pospíchat do školy, nebo zase přijde pozdě.

„Chris! Chris!“ volal na ni Sebastian přes celou chodbu školy a utíkal k ní.
„Promiň, dopovím ti to pak,“ omluvila se Chris dívce, s níž právě hovořila, a vykročila mu naproti. Sebastian jí doslova vpadl do náruče. „Ahoj!“ zářivě se usmál a objal ji.
„Ahoj. Co je? Kam se tak ženeš?“ divila se.
Vesele pokrčil rameny. „Nic, jen tak. Dneska jsem tě ještě neviděl. Tak jsem tě chtěl pozdravit.“
Chris mu úsměv opětovala. „Teď jdeme na francouzštinu, ne?“ prohodila.
Přikývl a oba pomalu zamířili k učebně na konci chodby.
„Vlastně jsem ti chtěl něco říct. Dneska se mi zdál docela zvláštní sen,“ začal Sebastian. Ač si slíbil, že na něj myslet nebude, ve skutečnosti mu nešel z hlavy. Nedovedl si vysvětlit, proč na něj pořád musí myslet. Byl to přeci jen sen. Pouhá smyšlenka jeho mozku. Nic neznamenal.
„No? O čem byl?“ zeptala se zvědavě dívka.
Sebastian se zamyslel. „Bylo to o malém klukovi, kterému se hádají rodiče.“
„A…? To je všechno?“ zasmála se Chris.
Sebastian to ignoroval. „Nejpodivnější na tom je, že tím klukem jsem byl já,“ dodal. „Jmenoval jsem se Brian. Vykládám ti to proto, že to bylo hrozně divné. Všechno jsem to tak intenzivně prožíval…“ zamračil se, jak si znova ty pocity vybavoval.
„Hm, zajímavé,“ poznamenala Chris. „Ale pusť to z hlavy. Je to hloupost.“
„Asi máš pravdu,“ připustil a vešli do třídy.


„Abych ti pravdu řekla, nemám představu, jak to udělám,“ pohlédla Chris na Sebastiana, když vyšel z koupelny. Byl večer a dnes spala Chris u něj, protože jeho matka odjela na služební cestu, takže byt byl volný. Ze školy dostali za úkol sestavit složitý matematický graf a Chris ležela na posteli a právě si nad ním lámala hlavu.
„Snad nechceš, abych ti s tím pomohl?“ zasmál se Sebastian, zapnul si košili od pyžama a posadil se na protější postel. „Já jsem v matematice stejně dobrý jako ty, to přece víš.“
„Hm,“ dívka hryzala konec od tužky. „Ale když na to budeme dva…“
„Nechceš to nechat na zítřek? Už jsem docela utahaný a to poslední, na co mám náladu, je přemýšlet nad matematikou,“ ušklíbl se.
„Tak dobře,“ odevzdaně zaklapla sešit a odsunula ho stranou. „Je půl jedenácté. Co budeme dělat?“ Když se nedočkala odpovědi, chvíli přemýšlela. „Máš tady tu knihu, jak jsi mi o ní včera říkal?“
„No, proč?“
„Docela mě to téma zaujalo. Mohl bys mi třeba kousek přečíst,“ navrhla Chris.
Sebastian se natáhl k nočnímu stolku, vzal z něj tlustou knihu a otevřel ji zhruba ve dvou třetinách. Pohodlně se uvelebil na břichu s nohama pokrčenýma a začal číst.

„…díval se za odjíždějícím vozem, dokud mu nezmizel z očí, a pak se vydal po osamělé silnici zpátky k domovu,“ dočetl Sebastian kapitolu a vzhlédl. Chris spala s hlavou položenou na zkřížených předloktích.
Usmál se a knihu zavřel. Pohlédl na digitální budík. 00:37. Četl dvě hodiny. A ani nezaregistroval, kdy Chris usnula.
Potichu vstal, po špičkách přešel k její posteli, přetáhl přes ni přikrývku a vrátil se zpátky. Lehl si, zhasnul světlo a zíral do stropu. Po chvíli se otočil na bok a zavřel oči. Doufal, že brzy usne. Nechtělo se mu nad ničím přemýšlet. A myšlenky byly tak neodbytné.

***

Dvanáctiletý chlapec stál na terase a v mrazivém větru hleděl před sebe do dáli. Na duši měl chmury. Byl večer a otec nepřišel domů. A v Brianovi sílilo neblahé podezření.
Pevně stiskl zábradlí, o které se opíral, a přivřel oči před ostrým vzduchem. Nevěděl, co má dělat. Cítil, že se něco stalo. Měl by jít otce hledat? Nebo raději zůstat tady a počkat, jestli se nevrátí? Cloumalo jím dilema. Myslel na matku. Byl to necelý půlrok, co umřela. A on se z toho nemohl vzpamatovat. Tolik mu chyběla. Život jenom s otcem byl peklo. Proč jen se k němu musel vrátit? Kdyby teta bývala neodjela do Ameriky, mohl zůstat u ní. Proč se to muselo stát zrovna jemu?
Čekal. Hodinu, dvě. Zuby mu drkotaly a zima pronikla do všech částí těla, ale odmítal se hnout z místa kvůli naději, že by otce třeba spatřil přicházet.
Nevěděl, jak dlouho tam stál, když nakonec pod sebou na spoře osvětlené ulici zahlédl potácející se postavu. Srdce mu poskočilo. Ještě chvíli napínal zrak do tmy, potom se obrátil a rozeběhl se celým domem dolů po schodech. Vyběhl na ulici a hnal se ke svému otci.
„Tati!“ vykřikl a objal ho.
„Briane! Proč nespíš?“ obořil se na něj muž a hrubě ho odstrčil. Chlapec se zarazil. Poznal, že otec pil. A hodně.
„Bál jsem se, že se ti něco stalo,“ špitl nejistě a pokradmu na něj pohlédl. Otec se uchechtl. „A co by se mi mělo stát? Nebuď hloupý. A fofrem domů. Zítra jdeš do školy.“
To byla pravda. Zítra ho čekal náročný den a on nebude vyspaný. Ale teď mu to bylo jedno.
„A nechceš mi alespoň říct, kdes byl?“ odvážil se zeptat.
„Nezdá se ti, že jsi trochu drzý?“ vyštěkl najednou muž zle. „Co je ti do toho, kde jsem byl? Já jsem dospělý. A vychovávám tebe. Ne ty mě.“
„Ale –“
„Nemusím se ti s ničím svěřovat!“
„Ale já jsem měl strach!“ vyhrkl Brian zoufale. „Nespal jsem kvůli tobě. Tak bys mi alespoň mohl říct, kde ses tak zdržel, když jsi slíbil, že přijdeš navečer.“
„Říkáš si o další výprask, chlapče, neprovokuj mě!“ zahrozil mu otec. „Já se tě neprosil o to, abys na mě čekal. Už až tě nevidím. Nemám na tebe náladu. A říkám ti: Ještě jednou to uděláš a nepřej si mě!“
Brian se mlčky otočil a schlíple zamířil zpátky do domu. V duchu se třásl hněvem a hořkým bezprávím. Za to, co mu otec dělá, na něj ještě čeká a bojí se o něj, a on mu takhle vynadá.
„Já blbec!“ zamumlal potichu a práskl za sebou dveřmi do svého pokoje.

***

„Sebastiane?“
„Hm?“ Trhl sebou.
„Co je s tebou, prosím tě?“
„Co?“ Udiveně na Chris zamžikal. Dívka potřásla hlavou. „Obermayerová tě už asi deset minut ostražitě pozoruje. A ty nic. Koukáš do blba. Jako bys byl někde jinde.“
Byla to pravda. Nedával pozor. Věděl o lepších místech než o učebně chemie. A na jednom z nich právě teď byl. „Ne, já jsem se jenom zamyslel,“ zamluvil to rychle. Dívka se ušklíbla. „Tak zase rychle sestup na zem, nebo bys na to mohl doplatit. A radím ti dávat teď stoprocentní pozor, protože bych se vsadila, že ta baba tě dřív nebo později vyvolá. Víš, že nesnáší nepozornost.“
Teď se ušklíbl Sebastian. „A koho to její uspávací kecání má bavit?“
„Mě to taky nebere, ale vzpamatuj se zavčas. Poslední dobou mi připadáš mimo. Jako bys to ani nebyl ty.“ Chris se mu soustředěně zahleděla do očí a potom se odklonila na původní místo.
Sebastian nasadil soustředěný výraz, ale profesorku Obermayerovou stejně nevnímal. Jako bych to ani nebyl já… možná na tom něco je, přemítal. Možná, že Chris má pravdu a začíná se ve mně odrážet jiný člověk.

***

„Jak dlouho si myslíš, že to takhle půjde dál?“ odfrkl pohrdavě Brian při pohledu na svého otce vratce stojícího na chodbě. Ten na něj opilecky zamžoural. „C-co jak půjde dál?“ nechápal.
„No přece to, jak se chováš,“ pomohl mu jeho syn. „Jde to s tebou od desíti k pěti. Jak dlouho to tak chceš dělat?“
„Nemluv nesmysly, hochu, a radši mi pojď pomoct.“ Muž se zmoženě opřel o zeď a těžce oddechoval.
„To nejsou nesmysly, tati!“ Brian začínal ztrácet trpělivost. „Mám toho právě tak dost. Už tě pomalu ani nevídám střízlivého. Ráno spíš a když se vrátím ze školy, jsi pryč. Jak k tomu přijdu? Jo, a taková drobná poznámka: Chodíš vůbec do práce? Já jen, že ani nevím, co děláš!“ vyštěkl ironicky a založil si ruce na prsou.
„Nestarej se,“ zavrčel Adam podrážděně. „Buď rád, že máš co jíst a kde spát. Na tvém místě bych držel hubu. Už jednou jsem ti říkal, ať se nepleteš do záležitostí dospělých.“
„Jenže to by se ti dospělí museli chovat tak, abych neměl důvod se starat,“ oponoval tvrdošíjně chlapec. „Já mám totiž takové podezření, že ty do práce už vůbec nechodíš a peníze jsem taky neviděl ani nepamatuju.“
„Co si to dovoluješ!“ Na to, že byl Adam opilý, překvapivě hbitě přiskočil k nicnečekajícímu synovi a celou silou svých dvou metrů ho udeřil do tváře. Brian zavrávoral a upadl dozadu. Z nosu mu vytryskla krev a okamžitě mu začal otékat.
„Takže takhle to je,“ zasyčel otec. „O to ti jde, o prachy, co?! Nic víc tě nezajímá –“
„To není pravda!“ přerušil ho syn plačtivě. „To říkáš ty! Zajímá mě všechno, proto se asi ptám, ne?! Kdybych se nezajímal, tak je mi jedno, co se s tebou děje! A není! Ale to ty nevidíš, co? Ty vidíš jen to, co se ti hodí!“
„Drž hubu!“ zahrozil mu muž pěstí. „Neopovažuj se mi odporovat! Já jsem tvůj otec, já jsem tě zplodil a musíš ke mně mít úctu a poslouchat mě!“
„Ale to by ses musel trochu starat!“ Brianovi přeskočil hlas. Ležel na zádech a ustrašeně k otci vzhlížel. Snažil se nedat najevo, že se ho bojí, ale bylo to těžké. Šla z něj hrůza. „Vždyť já jako tvůj syn tě vůbec nezajímám! Kdy ses naposledy zeptal, co bylo ve škole, co jsem dělal, jestli nepotřebuju s něčím pomoct?! Nikdy! Od té doby, co umřela máma, se vůbec o nic nestaráš! Leda o ten svůj chlast, to je to jediný, co tě zajímá! Ty mě vůbec neznáš, nic o mně nevíš! A já to mám snášet? Mám otce ožralu, kterej –“
Nedořekl. Adam zbrunátněl, na krku mu naskočily žíly, chňapl Briana za ramena a trhnutím ho zvedl do stoje. Přidržel ho před sebou. Svíral v pěstech jeho tričko a zblízka mu hleděl do očí. Ty jeho hnědé metaly blesky, Brianovy tmavě šedé byly rozšířené strachem.
Po pár okamžicích, kdy se zdálo, že Adam přemýšlí, od sebe syna odhodil, až narazil do zdi a se zachroptěním se po ní sesunul na zem. „Tak tos přehnal,“ nevěřícně zakroutil hlavou. „Nebudu nadarmo živit skoro osmnáctiletého spratka, který si neváží toho, že může žít pohodlně v teple domova. Teďka si sbalíš věci a vypadneš odsud. Nechci tě vidět. Až do doby, než si uvědomíš, jak se máš chovat. A buď si, kde chceš. Když máš takovou hrdost a odvahu, jakou tu prezentuješ, nebude ti dělat potíže najít si bydlení někde jinde. Až se budeš chtít omluvit, možná ti dovolím se vrátit. Malá lekce ti jen prospěje.“ S tím se otočil a odešel pryč.
Brian, opíraje se o zeď, se nezmohl na slovo a jen za ním nevěřícně zíral. Pak se pomalu začal zvedat. Bolelo ho celé tělo, ale nevnímal to. V hlavě mu hučela otcova slova. Na nose, na rtech a na bradě cítil zaschlou krev. Chabým pohybem se ji pokusil otřít a na hřbetě ruky mu zůstala červená šmouha. Popotáhl a potichu došel nahoru po schodech do svého pokoje. Jako ve snách vytáhl ze skříně cestovní tašku a začal do ní bezmyšlenkovitě skládat věci, které mu přišly pod ruku. Když byla plná, zavřel ji, přehodil si ji přes rameno a vyšel z pokoje. Procházel kolem kuchyně a nedalo mu to, aby neotočil hlavu, a spatřil otce opírajícího se o linku, jak se na něj upřeně dívá. Obrnil se a tvrdě jeho pohled opětoval. Potom, ve snaze zachovat si veškerou možnou důstojnost, chladně pronesl: „Zapamatuj si, že mě vidíš naposledy. A nikdy se neomluvím!“ Podařilo se mu potlačit třas v hlase, odvrátil hlavu a bez dalších slov vyšel ven z domu do chladné noci.
Teprve když za sebou zavřel dveře, na něj dolehla úzkost. Co bude dělat? Kam půjde? Je noc. A on nemá kde spát. Chvíli přemýšlel a potom se pomalu rozešel. Půjde rovnou za nosem. A třeba se něco najde.

***

„Já nevím…“ ošívala se Chris. Stála spolu se Sebastianem před nočním klubem v sousedním městě. Měla osmnácté narozeniny a Sebastian ji sem pozval. Zprvu nadšeně souhlasila, ale teď se trochu bála. Nebyla zvyklá chodit po nocích po klubech. Budova svítila neonovým nápisem CLUB 3+1 a zevnitř k nim doléhala hlasitá taneční hudba.
„No tak, přece se nebojíš?“ konejšil ji Sebastian a objal ji kolem ramen.
„Nebojím, ale…“
„Ale co?“
Ztrápeně pokrčila rameny.
„Pojď, Chris,“ jemně ji přinutil k pohybu, „bude se ti to líbit, uvidíš. Užijeme si.“
Jakmile byli uvnitř, obklopilo je husté kouřové šero s občas probleskujícími barevnými paprsky. „Je tady hodně lidí,“ poznamenala Chris, rozhlížejíc se.
„Cože?“ Sebastian pohybem ruky naznačil, že ji neslyší.
„Že je tady hodně lidí!“ zakřičela mu do ucha.
„Ahá!“ odpověděl jí stejně hlasitě a zazubil se. „Zatancujem si, ne?“
„Co?“
Mávl rukou, vtáhl ji mezi vlnící se těla a po chvíli se oba přizpůsobili nastavenému rytmu. Chris se podařilo uvolnit a počáteční nervozita z ní spadla. Po celou dobu tance se už jen šťastně usmívala.
„Mám dost!“ hekl Sebastian po dvou rychlých dlouhých skladbách. DJ sice nelenil a neustále nahazoval nové a nové rytmy, ale na někoho, kdo není zvyklý hýbat se tak dlouhou dobu v kuse, to bylo ažaž. „Dáme si pauzu!“ naznačil Chris, vzal ji za ruku a odvedl ji k baru. Tady už bylo trochu lépe slyšet.
„Tak jak je?“ optal se Sebastian, když jim objednal drink. Chris se na jedovatě modrou tekutinu nejdřív nedůvěřivě dívala, ale pak do sebe sklenku obrátila a jen se otřásla. Teprve potom si uvědomila chuť. Hm, nebylo to zas až tak špatné.
„Líbí se mi tu,“ přikývla s úsměvem.
„Takže se bavíš?“ Také se usmál.
„Jistě. Vlastně jsem ještě takhle nikde nebyla, ale…“
„Jako bys chodila na diskotéky odjakživa,“ přisvědčil Sebastian. „Tančíš skvěle a stejně dobře se sem hodíš.“
„Díky.“ Její úsměv se rozšířil. „Tak… jdeme tančit?“
„Už?“ pozvedl obočí. „Sotva jsme dosedli.“
„Nechce se mi sedět,“ ušklíbla se Chris. „Pojď.“ Stáhla ho ze stoličky a znovu se vmísili do víru těl.

„Nejsi unavená?“ Bylo něco před čtvrtou hodinou ráno, když dva nejlepší přátelé vycházeli z pomalu se vyprazdňujícího klubu.
Dívka energicky zatřásla hlavou. „Blázníš? Tančila bych až –“ Nebezpečně se zakymácela, takže ji Sebastian musel podepřít. „No, já myslím, že to tak akorát stačilo. Počkej, jak tě zítra bude bolet hlava.“ To byla pravda. Chris toho vypila možná až přespříliš a teď nevěděla, kdy přestat. Sebastian měl jen ten jeden drink hned na začátku, protože musel řídit. Vlastně svou kamarádku takřka násilím odtáhl, jelikož naznal, že už toho bylo dost.
„Tak pojď. Šup do auta.“ Strčil ji vedle sebe na sedadlo, zapráskl dvířka, obešel vůz a dosedl na místo řidiče. Nastartoval, rozsvítil světla a auto vyjelo z matně osvětleného parkoviště na ztemnělou silnici.
Jeli chvíli, když Chris řekla: „Sebe, vrátíme se tam, mně se vůbec nechce…“ zívla, „domů.“ Sebastian na ni mrkl a viděl, jak se jí klíží oči. „To tak,“ tiše se zasmál. „Než dojedeme domů, budeš spát.“ Pak se zase věnoval řízení. Musel se soustředit, silnice byla vlhká po dešti a poměrně úzká, lehce se mohlo stát, že by se s nějakým neopatrným řidičem srazili. A za to nechtěl nést zodpovědnost.
„To není pravda,“ bránila se ospale Chris a zatahala ho za paži. „Mně se vůbec nechce spát.“
„Chris, nech toho, nemůžu se soustředit,“ odbyl ji nervózně a pohlédl na ni. Chris se tedy odtáhla a uraženě se zahleděla z okna. Sebastian zakroutil hlavou a vrátil se pohledem zpět k silnici. Právě včas, aby zahlédl, jak se k nim v protisměru řítí světlé osobní auto. Vykřikl a prudce stočil volant. Pozdě. Za dvě vteřiny se ozval ohlušující náraz a pak bylo ticho.




~*~*~*~*~*~