Operace Cobra: Cesta na St. Ebremont

  OPERACE COBRA: CESTA NA ST. EBREMONT

1. NA FRONTU!

Nepříliš dlouhá kolona nákladních automobilů a obrněných halftracků, doprovázených několika tanky si razila cestu přes úzkou venkovskou silnici, nad níž se skláněly větve listnatých stromů i husté vysoké keře živých plotů. Tu a tam se mezi četným větvovím a závěsy obtížně neprostupné zeleně ukázalo zapadající slunce. Kola náklaďáků projížděla přes výmoly, zapadala koly do děr, které tu vymlátily pásy těžkých tanků, kolony aut, táhnoucích děla a boty stovek pěšáků. Tohle byl totiž jeden z hlavních tahů na frontovou linii, která se zastavila onoho vlažného večera 24. června 1944, kousek za městem Saint Lo. Město bylo po těžkém boji dobyto a německé jednotky spěšně ustoupili do jeho okolí, kde se však zakopali a opevnili v očekávání, amerického útoku, který musel nutně přijít. Z trosek krásného města, které bylo poničeno bombardováním, ostřelováním a tuhými boji dosud ještě stoupaly pruhy dýmu.
Po stranách cesty pochodovaly dva proudy pěšáků, nesoucích si na zádech všechnu svou výstroj. Jejich boty vydávaly charakteristický klapavý zvuk desítek, ba stovek pochodujících nohou. Od bot jim odskakovaly drobné kamínky, z podrážek se jim odlupovala zatvrdlá hlína a padala ve slepencích na silnici, aby jej rozdrtily boty dalších mužů, pochodujících za nimi.
Občas v příkopě leželo nějaké zničené německé i americké vozidlo. Z některých stoupal stále dým, jiné hořely a ostatní byly jen lehce poničené, ale bez osádek a shozené do příkopů. Všude se šířil pach spálené gumy, paliva a shořelého masa. Na malých, nepříliš rozměrných loučkách se ve vysoké trávě shromažďovala těžká technika, která se měla zapojit do útoku proti německým silám, které se za frontou přeskupily a nyní se připravovaly na tuhou obranu.
Na jednom z takových rozcestí se jejich kolona zastavila. Vojín Joe Parker se vyklonil z korby studebakeru, v němž se vezl jejich oddíl a obhlížel situaci. Vojáci, kteří se až doposud vezli na korbě jednoho ze tří shermanů teď nervózně slézali a reptali. Nandavali si na ramena své zbraně a uvolněné opasky jim chřestily kolem boků. Nasazovali si přilby a pomalu se rozdělovali do náklaďáků, jedoucích za tanky. Velitel obrněné jednotky mezitím mávl a jeho vozidlo se trhavě rozjelo, následováno ostatními tanky. Jejich ocelové pásy se zakously do hnědé udusané hlíny cesty a v modravém dýmu z výfuků a řevu motorů obrněnci pomalu mizely. Přední tank zajížděl na jednu z těch louček, která se zatáčela kamsi doprava.
Tady tábořila čtvrtá obrněná rota. Na téhle louce, hustě lemované těžko prostupným živým plotem, měla rota své velitelství. To bylo zřízeno v zamaskovaném stanu, přesně uprostřed louky. Ostatní shermanny, džípy a jiná vozidla stála ve skrytu větví opodál a byly zamaskovány nasekanými haluzemi, jež na ně jejich posádky naházely, aby nebyly ze vzduchu tak snadno viditelné.
Vojín Joe Parker se zase opřel o žebroví korby, z něhož předtím vyhlédl, aby se podíval, proč zastavili, a náklaďáky se zase rozjely.
"To zas bude bordel. Frickové tam maj minimálně celou armádu," řekl malomyslně. Desátník Hartstock, sedící na lavici proti Parkerovi se zasmál a nabídl mu cigaretu. Parker zavrtěl hlavou a odmítl ji. Zvedl z podlahy přilbu, položil ji na lavici vedle sebe, sevřel svoji pušku mezi koleny a protáhl se. Rozhlédl se ztemnělé korbě nadskakujícího náklaďáku a pozoroval tváře mužů, kteří spolu s ním prošli ty nejtvrdší boje. Spoustu jich znal už z Anglie, kde se připravovali na vylodění.
Třeba takového vysokého habána, jakým byl Gregg Sanders, farmář odněkud z Utahu. Měl pořád dobrou náladu, smál se a pro každého měl vždy kousek optimismu i v té nejtužší palbě německých zbraní. Teď hrál s velitelem, poručíkem Timem Creekem, v civilu bankovním úředníkem z Flagstaffu, poker o nějaké prázdné nábojnice, které používali místo peněz. Creek byl jeden z těch normálních velitelů. Svoje prýmky poručíka si tvrdě vybojoval, když dřel sebe i vojáky ještě ve výcvikovém táboře ve Státech. To jej naučilo být vždy upřímným, spravedlivým, ale přísným velitelem. Své muže měl rád, byl jim přítelem, ovšem pokud šlo o boj, stal se z něj nekompromisní velitel.
Zanedlouho odpluli z bezpečí výcvikového tábora do Anglie, nástupní stanice pro invazi do Evropy. Spousta těch mladých kluků, se kterými běhal na cvičáku, plazil se pod ostantým drátem, zatímco jim nad zády letěly mraky kulek, se sem už neměla nikdy vrátit a vidět Sochu svobody na newyorském Ellis islandu ve východu slunce. Zůstalo jich příliš mnoho ležet na invazních plážích...
Parker byl v jednom z těch člunů, které se onoho červnového rána blížily k plážím. Když vrata padla do ledové vody, před ním se otevřel pohled na normandské útesy, zahalené do mlhy, dýmu a záblesků explodující munice těžkých děl a všude se rozléhala a rachotila střelba, výbuchy a ostré hvizdy píšťalek, signalizujících vylodění. Některá plavidla se k břehu ani nedostala, klesla ke dnu zsažena vražednými granáty pobřežního dělostřelectva.
Několik mužů v jeho člunu to okamžitě odneslo. Hodně jich znal, několik z nich bylo jeho dobrými přátely, o které přišel v jediném okamžiku. Teprve tam, na rozbouřeném pobřeží Normandie si uvědomil tak bezprostřední blízkost smrti. Smrti, která přichází bez varování v podobě nepříjemně rychle letící střely, šrapnelu, miny, nebo plíživé infekce, která člověka zabije pomalu, když už si myslí, že má nejhorší za sebou. Často na to myslel. Musel ale vždy tuhle stránku včas obrátit. Snadno by jej příliš pohltila a snad připravila o rozum
Vedle poručíka Creeka ležel na lavici náklaďáku vojín Jack Stanfield. Stanfield byl bývalý boxer odněkud z Queensu. Chlap jak hora, kterého skoro nikdy nic nerozhodilo, ani když se na ně sypaly granáty z německých děl a spousta kluků zpanikařila, vběhla přímo do deště střepin a dostala to. Pravda, trochu pomaleji mu to myslelo, ale jinak to byl fajn chlap. S vojáky se rozdělil i o svůj poslední příděl a pro každého měl vlídné slovo. Když se dozvěděl, že desátníku Monroeovi před pár dny zemřel jeho nemocný otec, strávil s ním půl dne. Monroe se pak cítil o něco líp. Druhý den ráno byl ten desátník mrtvý-zabil jej německý tank. Se svým automatickým BARem byl vždy tam, kde měl být a fungoval jako palebná podpora. Vždy, když se zrovna nebojovalo, lehl někam do kouta a rychle usnul. Často se mu zdávaly zlé sny, to se pak s leknutím probudil. Tahle četa byla jeho rodina a on byl jakoby někdo, kdo nad nimi držel ochrannou ruku.
Na zemi opřen o korbu seděl s rukama sepnutýma kolem kolen desátník Joe Price. Platil za pověst vyhlášeného střelce v jejich jednotce. Se svým garandem dělal hotové divy. Zvláště, když šlo o likvidaci několika ukrytých nepřátelských střelců. Jinak moc nemluvil, byl spíše ten tichý, kdo nepromluvil celou hodinu jediné slovo. Nekouřil, ani nepil alkohol. Ostatních vojáků se spíše stranil a na spánek si většinou vybíral odlehlejší místa.
Jednou zachránil Creekovi život. Při útoku na Audouville jej málem smrtelně střelil německý voják, jehož Creek přehlédl. Kdyby jej Price včas nezabil přesnou ranou ze třiceti metrů přímo do hlavy, jejich velitel by tu teď neseděl. Když jej měli vyznamenat Stříbrnou hvězdou za zničení dvou tanků jen s několika granáty, převzal ji a připíchl ji na kříž pohřbeného Američana. Neřekl při to ani slovo.
Náklaďáky projely jednu z četných zatáček a blížily se k malému statku. Vypadalo to, že nepřítel to tady opustil snad jen před pár chvílemi. Všude se povalovaly prázdné kanistry od paliva, vyprázdněné zásobníky, vyjedené konzervy, ve stodole stál opuštěný nákladní Opel a v díře kousek od jednoho domu dohořívaly zbytky paliva, které Němci spálili, aby nepadly Američanům do rukou.
Auta zastavila kus od statku a vojáci začali vystupovat. Rozdělili se do svých družstev a pomalu se uložili do křoví okolo cesty. Seržant Creek poslal několik vojáků, mezi nimi Parkera, aby farmu obešli a prozkoumali okolí. Mohlo by se stát, že by tu Němci mohli nechat slabou jednotku, aby nepříteli trochu zatopila a znepříjemnila život.
Tak tedy se vojíni Parker, Hill, Sanders a desátník Clint vydali do sadu kousek od farmy. Opatrně postupovali přes vysokou trávu, zbraně kdykoli připravené k palbě a oči na stopkách. Za nimi se rozléhal hluk vojáků, shromažďujících se na cestě kolem odjíždějících studebakerů.
Čtveřice mužů se proplétala mezi listnatými stromy a kryla se v trávě. Stavení však nevypadalo, že by se v něm někdo skrýval. Mohl to být ale také záměr. Opatrně dospěli až k nevysoké kamenné zídce a zůstali ležet pod ní. Clint sundal z hlavy svoji přilbu a opřel se zády o zídku. Nasadil ji na hlaveň pušky a pomalu ji vysunul přes zídku. Chvilku ji tak nechal, ještě s ní zakýval a zaklátil a čekal. Žádný výstřel nepřišel.
"Tak jo, pomalu projdem tu stodolu a ten barák. Joe a Paul, vy půjdete se mnou. Steve, ty půjdeš se mnou. Vezmem to okolo a vy," ukázal na Parkera s Hillem, "půjdete přímo," pak se Clint se Sandersem zvedli a přeběhli k rohu zdi, kde byla probořená a dalo se prolukou vejít do statku.
Tráva jim šustila okolo bot, dávali přitom dobrý pozor, aby nerozšlápli nějakou větévku, nebo nenakopli kámen. Mohlo by je to prozradit, což by mělo fatální důsledky. Za několik chvil zmizeli Parkerovi s Hillem z očí a byli za zdí.
"Teď my," řekl Hill a přehoupl se přes okraj zdi, dopadl za ní, přeběhl ke složeným dřevěným sudům a odstavenému žebřiňáku, kde počkal na Parkera. Jakési vysoké latě, asi na plot, byly opřené o zeď patrového kamenného domu, který sloužil jako obytná stavba pro statkáře a jeho rodinu. Na ty budou muset dát pozor, aby je neshodili. jejich pád by je prozradil. Kdyby se nějak nepřítel dostal k rohu domu, měl by ty dva jakoé na talíře!
Sem k zídce vedlo jedno malé okno ze schodiště, takže by bylo obtížné vojáky přelézající zídku vůbec uvidět. Parker opatrně došel k nevelkým dveřím a pokývl Hillovi, aby se přemístil na jejich druhou stranu. Pevně sevřel pušku, zatímco Hill přiklekl ke dveřím, a ruku pomalu sunul k jejich klice, když v okamžiku někde strašně blízko práskl výstřel. Ostrý a hlasitý výstřel. Hill se příšerně lekl a v tom úleku se praštil přilbou o zeď. Pustil děsem svůj thompson, který zarachotil na zemi.
Parker se prudce otočil a zalezl zpátky do bezpečí zídky. Srdce měl až v krku a prudce oddechoval. Nad koruny stromů se vzneslo hejno ptáků a na silnici zněly rozkazy. Co to mohlo být? Němci? Nebo se snad někdo lekl a stiskl spoušť? Blíží se nepřítel? Hlavou mu výřily stovky takových myšlenek. Šílená střídala ještě šílenější.
Už se viděl, jak leží v krvi rozstřílený náhle zaútočivšími německými vojáky. Jedna z jeho myšlenek se blížila pravdě. Desátník Clint totiž na malém políčku za farmou opravdu uviděl stát vojáka v uniformě. Zamířil a vykřikl, aby dal ruce vzhůru. Když je měla postava stále podél těla, vypálil. Kulka protrhla jen prázdné oblečení. Byla to jen uniforma s čepicí, naražená na kůl. Normální strašák na plašení ptáků, navlečený do staré francouzské uniformy z první světové války. Clint vydechl, zavrtěl hlavou a následován stále ještě dost vyděšeným Sandersem vlezl do stodoly.
Hill s Parkerem otevřeli dveře dovnitř do budovy. Opatrně vlezli dovnitř a ocitli se v rozléhlém přízemí, tvořeném dvěmi místnostmi, rozdělenými chodbou se schody do prvního patra. Ta, do které vojáci vešli, byla prázdná. Opatrně se přemístili do chodby a Hill se vydal po schodech do prvního patra. První dva dřevěné stupně pod ním zavrzaly. Zastavil se a zaposlouchal. Prsty pevně obemkl okolo zbraně a očima těkal ze strany na stranu.
Srdce měl až v krku, krev mu bušila ve spáncích a ruce se mu nepatrně třásly. Popruh se mu třel o kalhoty a hlaveň samopalu civěla do temných zákoutí schodiště. Opatrně dospěl až k odpočívadlu a zbývalo mu ještě pár schodů do prvního patra. Ty překonal bez nebemnší překážky. Nahoře v patře byla ložnice, nějaké další dva pokoje se skromným vesnickým nábytkem, skříněmi a postelí. To bylo všechno. Nikde ani stopa po nějakém německém vojákovi. Podíval se pod postele, prošel i skříně, v nichž hlavní probral oblečení. Nic.
Sešel dolů k Parkerovi, který prošel poslední pokoj a nenašel nikoho.
"Nahoře je to prázdný. Nikdo tu není," řekl Hill. Parker přikývl a vyšel hlavními dvřemi ven, kde už čekali Clint se Sandersem. Vydali se společně po polní neasfaltované cestě k čekající jednotce.
Vojáci už byli značně netrpěliví. Očekávali, že tu Němci nechali alespoň nějakou slabší jednotku, která by jim to trochu ztížila. Všechno šlo totiž až moc hladce. Parker se ptal po veliteli roty. Nějaký seržant mu řekl, že odjel s kapitánem McMillanem na štáb praporu. Parker se přidal se k ostatním vojákům z jejich čety, kteří šli směrem ke statku, aby se tu na těch pár chvil ubytovali. Hlášení bude muset chvíli počkat.
Poručík Creek spolu s kapitánem Jamesem McMillanem dojeli na štáb praporu, kterému velel major Davies. Štáb měl své sídlo v malé vesničce St. Thomas, kousek od St. Lo. Major se svým štábem sídlil v místní škole. V poničené vsi se pohybovalo spousta vojáků, vozidel a tanků, které mířily na své frontové pozice. Jejich džíp se proplétal mezi zaparkovanými vozidly, když se jim vyhnul, musel řidič pro změnu zápasit s krátery vprostřed silnice. Nakonec zastavil přímo před pomlácenou budovou školy, z jednohož jejího okna vlála americká vlajka. Kolem přízemní zdi byly položeny pytle, chránící vchody a okna. Před plotem byl natažený ostnatý drát a stála tu ještě černo-červeno-bílá německá strážnice, která tu zbyla po ustoupivším nepříteli.
Oba důstojníci salutovali strážnému a minuli skupinu vojáků, která se chystala nastoupit do právě dorazivšího halftracku. Jejich kolegové se ještě fotili u zničeného německého P IV.
Oba vstoupili do budovy a stoupali po schodech do prvního patra. Zvláštní, ještě před několika dny po nich chodily spousty školáků se svými běžnými školními i dětskými starostmi. Teď po nich dupaly těžké boty amerických vojáků.
Majorova kancelář byla v kabinetu přírodopisu. Celkově se ocitala pod příkrovem modrošedé mlhy z majorových doutníků, kterých měl bohatou zásobu. Kde je bral, nikdo nevěděl. Ani ta zásobovačská krysa Morgan netušil. Ale to byl idiot. Myslel si, že mu celý proviantní sklad praporu patří. Oni jsou už tihle lidé takoví-byrokrati a kancelářské myši povolané do armády, aby i tady budovaly tu svoji nezničitelnou mašinerii papírování, stvrzenek, potvrzení, tiskopisů a všeho dalšího myslitelného bordelu, kolikrát úplně zbytečného.
Vycpané lasičky, ptáci a luční zvířátka byla shrnuta na jednu poličku. Dostalo se jim podložení nějakými mapami a knihami. Davies seděl za stolem a pročítal nějaká lejstra. Po jeho levici byla na stěně napínačky připíchnuta deatilní mapa okolí se špendlíky a vlaječkami, symbolizujícími jednotlivé jednotky.
"Sedněte si, prosím," řekl, aniž by zvedl zrak od svých papírů. Položil je na stůl a zapálil si doutník. Zavřel zapalovač a položil jej na stůl. Oba důstojníci se na sebe podívali. Creek si trochu poposedl, protože mu odpolední slunce svítilo akorát do obličeje.
"Máme tu malý...problém. Před námi stojí vesnice s větší německou posádkou. Jmenuje se St. Ebremont a má být naší první zastávkou po zahájení operace. Vedou k ní asi tři cesty, převážně ovšem přes nyní rozmoklá pole, takže by tam tanky zapadly. Rovnou by mohly být jako terče pro německé protitankovce, sakra!" Davies vyfoukl kouř, praštil pěstí do stolu a pokračoval:
"Čtvrtá silnice se dá použít, ale nepřítel ji chrání třemi pekleně dobře schovanými osmaosmdesátkami, k tomu je tu několik zemních bunkrů, zákopů a pevnůstek. A znáte skopčáky, budou se bránit do poslední kulky, jako vždycky! K zahájení hlavního útoku v našem sektoru potřebujeme obrněnou podporu, tu máme. Jenomže je potřeba někoho, kdo tankům udělá cestu přes tuhle alej flaků. Tím někým budou vaše dvě roty. Bude to tentokrát trochu opačně. Úplně postačí, když Němce donutíte k útěku, ale hlavně zničte ty kanóny. Bez jejich destrukce to nepůjde. Útok začne zítra za úsvitu. Nějaké otázky?" důstojníci neměli žádné dotazy. Major jim potřásl rukou a popřál hodně štěstí.
Scházeli ze schodů a přemítali o své zítřejší akci.
"Vypadá to na pěknej večírek," řekl Creek.
"Mám spíš větší obavu z těch opevnění. Nikdy nevíš, co můžeš od Němců čekat. Ty flaky budou ten těžší oříšek," odpověděl McMillan a připálil si cigaretu. Creek si sedl do džípu, pušku položil na zadní sedadlo a nastartoval. Auto vyjelo na silnici a odjíždělo ke statku, z nějž před pár chvílemi odjeli.


2. PÁR CHVIL DO ÚTOKU...

"Co? Flaky a podobně? No to nee," zakvílel Parker, když k nim obrovitý Stanfield přišel a řekl jim, co je v nebližších chvílích čeká. Ostatní vojáci se okolo něj shlukli a vyptávali se ho. Boxer jim jen řekl, co slyšel od Creeka. Poručík z toho také nebyl zrovna dvakrát nadšený. Vidina, že budou bojovat v tak těžkém a obtížném terénu, ho spíše děsila.
"Ale to je budeme muset zničit," řekl pak Stanfield. Občas mu to opravdu pomaleji myslelo.
"Na to vem, Jacku, jed. Bez toho to totiž nebude možný," řekl Sanders.
Jednotka se mezitím vypravila z farmy, kde teď zdravotníci zřídili stanici první pomoci. Bude potřeba, až začne útok. Ranění se sem jen pohrnou.
Hodinky ukazovaly půl třetí hodinu odpolední a sluneční světlo se prodíralo přes obrovské bílé mraky, zalévalo krajinu svím svitem a prosvěcovalo i temná zákoutí hustých keřů. Vojáci pochodovali po stranách cesty, přemítali a nadcházejícím boji, někteří si povídali, jiní kouřili a mlčeli. Rota poručíka McMillana odešla již před čtvrthodinou. Jeho vojáci to vzali přes pole a blížili se ke křižovatce silnic, kde měli čekat na signál k útoku.
Parker šel hned za Sandersem, pískajícím s nějakou písničku. Nespíš to byla Tipperary. Naučil se ji od jednoho Angličana a od té doby si jí pískal pořád. Pušku měl zavěšenou na řemeni a jednu ruku si o ní opřel. Druhou odcvrnkl žhavého špačka od cigarety do zaplaveného příkopu, táhnoucího se podél silnice. Vajgl zasyčel.
Sanders neměl tenhle druh boje v hustých křoviscích rád. Věděl že bitva v takovýchle podmínkách, jaké tu byly, se může stát hotovým masakrem. Zvlášť, když nepřítel zná dobře terén, dovede využít všechny jeho klady a navíc je zkušeným mazákem.
Za Parkerem se lopotil vojín Smith s kulometem a jeho kolega, který na zádech nesl trojnožku. Pás s náboji mu zvonil na zádech, kam si jej přehodil, aby mu nepřekážel, když se mu pletl pod nohy.
V zatáčce se ozvalo vrzání pásů a hučení motoru. Vyjelo z ní několik shermanů. V oblaku výfukových par a pod pořádnou vrstvou maskovacích větví se hnaly okolo pochodujících vojáků a posádky jim mávaly z poklopů.
"Nechápu, kam se s tim šrotem serou. Stejně budou muset sedět někde na zadku a čekat, dokud ty kanóny nezničíme," řekl Stanfield a svojí ohromnou tlapou si přendal BAR z jednoho ramene na druhé. Napil se z polní láhve a znova ji připnul na pásek. Někde nad větvemi přelétla dvojice bristksých stíhaček s černo-bílými invazními pruhy na křídlech a zamířila na západ. Ještě dlouho poté se ozýval bručivý zvuk jejich motorů.
Okolí mlčelo. Nikde se neozval ani jediný výstřel, natož výbuch. Ve větvích cvrlikali ptáci a v trávě na loukách bzučely včelky . Slunce už stálo trochu výše a všechno bylo zalito zlatavou barvou jeho pomalu nastávajícího západu. Vůbec to nevypadalo, že následující den vyrazí mnoho tisíc mužů a tanků do útoku, že z nebe bude padat bomba za bombou. Že za několik chvil bude tenhle kousek krásného francouzského venkova ničen smrští palby a trhán výbuchy granátů.
Vojáci se pomalu blížili ke křižovatce, za níž už bylo území, dosud kontrolované Němci. Parker uviděl, jak se tanky rozmístily na jedné louce a jejich několik mužů okolo nich dalekohledy prohlíží krajinu před sebou. Bylo tam také několik pěšáků z čtvrté roty. Té velel právě poručík McMillan. Parker trochu popoběhl, aby dohnal mezeru mezi ním a dlouhé kroky dělajícím Sandersem. Jejich čelo dohnal kapitán Creek. Pospíšil si a předešel muže v čele. Přeskočil příkop a prodral se hustým keřem na straně vozovky.
Orosenou travou se probrodil až k prvnímu tanku, u kterého stál i James McMillan a o nečems e nad mapou radili s velitelem tankistů. Když poručík zvedl hlavu, zasalutoval kapitánovi a ukázal mu mapu:
"Podívej, Time. Tady jsme my," ukázal prstem na louku. Pak se přesunul o několik čtverečků dál k malému stavení na křižovatce: "Tady je moje jednotka. My půjdem vedle silnice a zničíme ty flaky. Můžete jít směrem k železniční trati a likvidovat ty Němce, kteří poběží na pomoc těm na silnici?" zeptal se ho nakonec McMillan. Creek se podíval na mapu a podrobně si ji prohlížel. Sundal přilbu a položil ji na okraj korby. Prohrábl si světle vlasy a nadhodil samopal na rameni. Chvíli mu teď nebylo jasné, jak to McMillan myslí, ale pak mu začínalo pomalu svítat: Němci snad nebudou počítat s tím, že tu bude druhá jednotka mezi tratí Coutances-Torigni-Vire a tou cestou. Pošlou sem posilu, ale narazí na jeho jednotku.
"To by šlo. Budeš ale dost rychlej na to, abys zničil ty kanóny a držel krok s tankama?" zeptal se McMillana a povytáhl obočí. McMillan polkl a odlepil polní láhev od rtů. Zakuckal se a chvíli zápasil se záchvatem kašle, mezi tím přikyvoval.
"Jo. To jo. Zvládnem to, moji chlapi jsou zkušení." odvětil McMillan a vytíral si z očí slzy. Creek párkrát kývl, hrábl po přilbě, jejíž okraje zaskřípaly, když ji stáhl z korby a nasadil si ji.
"Dobře, rozjedem to. Hodně štěstí," zasalutoval mu a odběhl zpět ke svým mužům.
Ti už se po jednotlivých četách rozmístili na okraji křižovatky a podél silnice. Zbraně mířily přímo do hustého zeleného porostu, táhnoucího se podél cesty. Vojáci byli kdykoli připraveni k palbě, kdyby se tu snad objevil nepřítel. Creek doběhl k Parkerovi se Sandersem. Sundal z ramene samopal a natáhl závěr. Zapřel si pažbu za rameno a nahlédl do proluky v keři.
"Jdem na to, chlapi. Druhá četa vpřed!" zavelel. Vojáci se protáhli trhlinou v křovisku a pomalu se po jednom ztráceli ze silnice, zatímco je ostatní kryli a mířili na cestu. Poslední z cesty zmizel Parker a zdravotník Jones. Rázem se ocitli na druhé straně, mezi hustým křovisky, malými loučkami a ještě menšími průchody mezi nimi. Někde napravo vedla silnice, to věděli, ale co je před nimi, o tom němli ponětí.
Meztím, co se ztratili do těch křovisek, se kdesi poměrně nedaleko rozeřvala palba. To střílely těžké zbraně a v dálce před nimi vybuchovaly granáty dělostřelectva. Už byla slyšet i střelba z ručních zbraní, která se sem nesla v podobě klepání kulometných dávek a výstřelů pušek a samopalů. Nad hlavami vojáků přelétly v nevelké výšce tři P47. Letěly jinam, než nad St. Ebremont. Tihle musely podpořit útok tanků a pěchoty proti silně bráněné německé pozici u La Pouchiniere. Všude v okolí už zase bouřila bitva, duněla střelba a země se třásla pod výbuchy.
Tady u nich snad ještě nepadl ani výstřel. Parker se protáhl pod nízkými větvemi a následoval trojici vojáků, kteří se plazili přes vysokou trávu na jednom z palouků. Náhle se jeden z nich zastavil a zalehl do trávy. Stejně tak všichni kolem něj. Voják signalizoval, že před nimi je rpvní německá pozice. Parker přikývl a poslal zprávu dál. Přitiskl se k zemi a natáhl potichu závěr své M1.
Odněkud zepředu, zpoza nízkého hřbetu, byla slyšet němčina. Na hřbetě rostlo několik listnatých stromů, pár keřů, ale hlavně vysoká tráva. Z ní vystupovalo pár velkých balvanů a to bylo všechno. Dírou v křoví sem vlezl Creek, následovaný vojínem Hillem.
"Co je? Někdo před náma?" zeptal se Creek nervózně. Připlazil se k němu jeden desátník a přikývl:
"Ano pane, německá pozice...přímo před námi," Creek přikývl a vyslal napřed trojici vojáků, aby zjistili počet a rozmístění Němců. Pak nařídil, aby se muži rozdělili do dvou skupin a roztáhli se ke koncům palouku, hustě zarostlých zelení.
Průzkumníci se mezití dostali až k těm balvanům a opatrně vyhlíželi zpoza nich. Německou pozici tu tvořil asi patnáct metrů dlouhý zákop, opatřený maskovací sítí proti letadlům, takže ze vzduchu nebyl téměř vidět. Na jeho pravém konci byl kulomet a celkem tu mohlo být asi tak osm až deset vojáků. Průzkumníci se pomalu vrátili zpátky a hlásili kapitánovi, co viděli.
"Pomalu se proplazte dopředu a čekejte na signál. Nejdříva zaútočí první skupina a napadne Němce zleva. Pak se přidá druhá a podpoří první, která zaútočí na zákop," Creek se přidal ke druhé a Parkerovo družstvo k první. Tihle vojáci pomalu přiběhli až k vrcholu hřebenu a schovali se za balvany. Velitel družstva, desátník Nowak, počkal, až tu budou všichni. Pak vytáhl granát, vyhlédl zpoza kamene a uviděl německé vojáky. Nijak zvlášť nedávali pozor na okolí. Jejich zbraně byly opřené o stěnu zákopu, někteří muži seděli zády k Američanům, jiní pokuřovali sedíc na okraji okopu a byli zabráni do karet. Ani si proto nevšimli letícího granátu.
Vzápětí vybuchl a do vzduchu vyhodil sprchu morké hlíny, drnů a třísek. Mezi Němci zavládl na okamžik zmatek. Hned se ale na scéně objevil, nějaký voják a řval příkazy a štěkal rozkazy. Asi to byl velitel. Několik německých vojáků však uža le zahynulo, když je zasáhly střepiny a ti teď ležli na dně zákopu ve vlastní krvi. Ti ostatní teď zahájili zmatenou palbu na americké vojáky, kteří je přesnou střelbou likvidovali z hřebenu.
V okamžiku první skupina vyrazila k útoku a druhé družstvo je krylo palbou. Parker utíkal co mu nohy stačily, když se kolem něj rosztříkla hlína a proud kulek mu přeběhl před nohama. Voják spolu s ostatními sebou praštil na zem a zamířil. Dvakrát stiskl spoušť, a zasáhl vojáka, který se jej původně snažil zastřelit. Muž pustil samopal, chytil se za prsa a sklouzl po stěně zákopu k zemi. Zvedl se a zase utíkal spolu s Hillem a Sandersem, který svým thompsonem skrápěl zákop. Zatím se menší skupinka vojáků probojovala ke vstupu do zákopu a jeden z nich do něj vyprázdnil zásobník. Seskočil dovnitř a následován svými druhy se jím vydal dál.
Parker seskočil do zákopu a odkopl pušku zpod ruky vojáka, který ani nestihl doběhnout ke kulometu. Jeho krev se rozstříkla na zem, když jej zasáhly Creekovy a Priceovy kulky. Všichni Němci byli mrtví, raněný nebyl nikdo. Okamžitě se začala honba za suvenýry, jimiž byli Američané doslova posedlí. Parker se Sandersem seděli na okraji zákopu. Parker se opíral o tyč, podpírající maskovací síť a kroutil hlavou.
"Vsadim se, že i kdyby tu byly něčí spodky, jsou schopný je sebrat,"
"Jo, to máš pravdu," řekl Sanders.
Pár stovek metrů odsud se McMillanova rota dostala do těžkých bojů. Podařilo se jim dosáhnout prvního flaku, ale narazili na hodně tuhý odpor. Vegetace tady byla o něco řidší, než u jejich kolgů. To byla výhoda, zato Němců tu bylo hrozně moc. Byly tu dva propojené zákopy, ze kterých přicházela tuhá palba, talčící Američany na silnici a v houštinách okolo k zemi. McMillan ležel v kráteru po vybuchlém minometném granátu a svojí poloautomatickou puškou pálil po německých vojácích, zalezlých v pevnůstce u okraje cesty.
"Potřebuju tady kul...!" v tu ránu se přes kráter přehnala bouře olova. McMillanův obličej zasáhla sprcha hlíny a kamínků. Plival ji kolemsebe a stíral si hlínu z obličeje. Rozkoukal se a uviděl dvojici mužů, jak sem spěchají s kulometem a trojnožkou, Pustil se do krycí palby, ale došel mu zásobník. Když prádzný odletěl s cinknutím stranou a nabíjel nový, aby mohl střílet dál, byl nosič trojnožky zabit. Jeho druh zalehl na zem a zůstal ležet.
"Granáty! Naházejte na ně granáty!" řval poručík a nepřestával střílet. Trojice vojáků vrhla svoje granáty do zákopu, ze kterého vyletělo množství hlíny, kusy výdřevy a kamení. Navíc se ukázal další problém: dělostřelci otočili flak a použili jej proti americkým vojákům. Jedna taková střela prolétla křovím a rozmetala celé družstvo do okolí.
Bojiště se zaplnilo křikem raněných, štěkavými výstřely, burácením automatických zbraní a zněním tu anglických i německých rozkazů.
"Sundejte tu svini!" řičel McMillan a signalizoval vojákům s bazukou, aby flak zneškodnily. Vojáci se zvedli, utíkali do příkopu a zalezli do něj. Jiná dvojice je kryla zběsilou palbou, kterou pobyli několik německých vojáků, vyběhnuvších na cestu s úmyslem Američany napadnout z boku. Na cestě se objevil americký halftrack, ženoucí se sem velkou rychlostí. Sotva jej McMillan spatřil, začal mávat rukama, aby vozidlo zastavilo. Řidič zastavil u kraje a střelec začal pálit z kulometu po další německé posile.
"Mysleli jsem, že by se vám hodila malá podpora...!" vykřikl nějaký seržant, který z transportéru vystoupil. Kdžy McMillan otevřel pusu, aby je poslal odsud pryč, změnil se kolopásový M3 v ohnivou kouli a pryčletící vrak-dostal přímý zásah tou osmaosmdesátkou. Ti, kteří se nacházeli poblíž, byli okamžitě odhozeni tlakovou vlnou, nebo ošklivě popáleni ohněm, šlehajícím z vraku.
Muž s bazukou na rmeni vystřelil a raketa se vydala se syčením k cíli. Zasáhla jej přímo do předního štítu a kanón explodoval. Žár a plameny postihly i uloženou munici a došlo k ohlušujícímu výbuchu a plamenné bouři. Ohořelá děla dělostřelců se zhroutila podél zničeného flaků a ranění se váleli kolem a naříkali. Střelba v okolí se nijak neuklidňovala. Zuřila se stejnou intenzitou a střely si vybíraly svou krutou daň. K McMillanovi se připlazil seržant Doyle.
"Něměli bychom raději ustoupit, pane?" snažil se přeřvat okolní střelbu a zároveň se krýt před svištícími kulkami. McMillan zavrtěl hlavou, spustil pušku podél těla a opřel se o sešikmenou stěnu kráteru.
"Teď? Už je skoro máme, seržante?" zasmál se, vyhoupl se na okraj díry a zastřelil dalšího německého vojáka. Němci začínali pomalu ustupovat ze svých zákopů, které byly stále více a více ničeny palbou kulometu, který američtí vojáci rozložili v jednom z křovisek a pálili jím přímo do zákopu, v němž pobili mnoho Němců. Jejich ústup se změnil v útěk, při němž se už ani moc nesnažili se nějak zvlášť krýt, ani organizovaně ustupovat. Prostě zahodili zbraně, všechno co je ještě mohlo nějak tížit a prchali pryč, zatímco se americká jednotka blížila k od kulek pomláceným zákopům.


3. PŘÍLIŠ MNOHO ZTRÁT

Creekova jednotka postupovala podél cesty a prodírala se křovisky, jejichž šlahouny se jim omotávaly kolem nohou, rukou a dřely je i do krku. Nejednou se nějaký z vojáků ocitl na zemi, když mu úponky nějakého listnatého keře téměř svázaly nohy a sekl sebou do rozmoklé půdy. První německou pozici nechali už dál za sebou a zrovna, když se chystali přeskupit, zaslechli střelbu, přicházející z McMillanova směru. Creek se zastavil a naslouchal. Podle zuřivé palby to musel být tuhý boj.
Parker s ostrostřelcem Pricem a dalšími muži se zrovna plazili kolem jedné z klád, když před sebou uviděli nevelkou zemní pevnůstku, ze které vedl okop k jednomu z flaků. Na první pohled jej neviděli. Byl dobře ukrytý pod sítěmi a větvemi. Kdyby tank do té malé zatáčky na cestě najel, okamžitě by jej kanón zničil, bez sebemenší šance na obranu-tank by mu najel přímo před hlaveň.
Kolem běhalo spousta německých vojáků, kteří nosili do krytů pancéřové pěsti. Jiní přenášeli někam truhlíky s kulometnými pásy a bedny s municí. Na okraji zákopu stál nějaký důstojník a tenkým klackem ukazoval, kam to mají složit. Price řekl Parkerovi:
"Počkej tady, takhle jim vletíme rovnou do rány," řekl. Po čtyřech odlézal pryč, když mu puška spadla ze zad, udeřila do kamene, který se odkulil stranou a uvolnil větev, která s praskáním propadla na zem.
Němci ve svých pozicích byli okamžitě na svých místech a spustili palbu do křoví. Několik američanů bylo okamžitě zabito. Jiní odpovídali bezhlavou střelbou ze svých samopalů a pušek přes větvoví směrem na německou pozici. Creek ležel vedle Hilla a tiskl se k zemi, když kolem něj svištěly střely, přerážející tenké větévky a odlétající kamsi pryč. Občas se některý z mužů kolem vyklonil, aby párkrát vystřelil.
K Parkerovi doběhl Sanders se Stanfieldem v patách. Obrovitý boxer si prorážel průchod v křoviskách a vsunul do větvoví hlaveň svého BARu. Zamířil a dvěmi, či třemi krátkými dávkami zasáhl tělo toho důstojníka, jenž stál před chvílí na okraji zákopu. Mrtvola se vzápětí zhroutila do zákopu. Pálil dál, dokud mu nedošel zásobník. Některý z Němců počkal, až ten ďábel přestane střílet a pálil na něj ze své karabiny.
Dvě střely se Stanfieldovi vyhnuly, avšak třetí jej zasáhla do pravé nohy. Boxer vykřikl a padl do houští. Větve zašustily a podrápadly jej na tváři, některé se okamžitě zlomily, nebo se do nich voják zamotal.
Z protržené nohavice teče krev, voják prská, syčí a naříká. Tiskne si ruku k ráně, ale zpod přitlačené dlaně mu teče krev. Jeho lehký kulomet mu vypadl z ruky a leží stranou v hlíně. Jeden z mužů mu běží na pomoc, ale je zasažen do krku a hrudi střelami z nepřátelského samopalu. Uniforma se mu okamžitě barví krví, voják leží na zemi a chroptí.
Po cestě se valí americký M10, evidentně nemající potuchy o tom flaku, momentálně na něj mířícím svou vražednou hlavní.
"Zpátky! Zpátky, stůj, sakra!" křičí poručík Creek, jenže nikdo ho uvnitř té valící se hmoty ocele neslyší. Zaburácí výstřel a vzápětí je Wolverine zničen z bezprostřední blízkostí nábojem ráže osmdesát osm milimetrů. Následuje dunivý výbuch, k nebi letí plamenná koule, kotouče kouře a kusy trosek. Hořící vrak M10 sjel do příkopu, kde se zarazil a zůstal v plamenech stát. Z jeho věže, motoru a poklopů šlehá oheň a stoupá dým. Palivo se vylilo z prorvané nádrže a okamžitě se vzňalo.
"Kterej idiot! Jakej vůl sem ten tank poslal!" řval Creek a volal po radistovi. Muž se k němu přiřítil se sluchátkem, zakopl o kořen a rozplácl se na zemi. Creek volal velitelství. Nedařilo se ovšam navázat spojení. Ze sluchátka přicházelo jen šumění, vrzání a pískání v éteru. Občas zachytil nějakou radiovou komunikaci jiných jednotek, jsoucíh pod těžkou palbou německých minometů. Jemu se však veliteltsví kontaktovat nedařilo.
Situace v oblasti byla vůbec složitá. Němcům se podařilo zadržet menší americké jednotky, které ale zuřivě a vytrvale útočily na německé pozice a pomalu obránce tlačily zpět k vesnici, v čemž jim pomáhaly útočící bojové letouny, napadající německé jednotky a ničící jejich polní skladiště.
Parker mezitím ležel v malé prohlubni, odkud střílel po německých vojácích, kteří přibíhali po cestě sem. Z druhé strany, od vesnice, přijel německý hakl, který sem dovezl družstvo pěšáků. O pár okamžiků později vyletěl do vzduchu zasažen raketou z bazuky, když najel příliš hluboko do zatáčky a poskytl tak raketometčíkovi snadný cíl.
"Zdravotník! Zdravotník!" křičel Price, klečící u zraněného Stanfielda. Voják si zranění zatím stáhl svým obinadlem a kamarádi jej odtáhli z nebezpečné oblasti. Přes větvoví se k nim prodral voják s červeným křížem na přilbě. Prohlédl Stanfieldovu zakrvácenou nohu a roztrhl nohavici po celé délce. Ovázal ránu a spolu se svým kolegou raněného na nosítkách odnesli.
Creek poslal jedno družstvo, aby Němce obešlo a napadlo je z boku. S touhle jednotkou poslal Parkera a řekl mu, ať si vezme Stanfieldův BAR. Vojín přikývl a doplazil se pro boxerovu zbraň. Cestou sebral z povalujícího se opasku nějaké rezervní zásobníky a doběhl osm mužů, obcházející křovinami rachotící bojiště. Jenomže neměli štěstí. Obejití s momentem překvapení bylo prozrazeno. Němci měli nejspíš stejný nápad a vojáci před sebou uslyšeli německé hlasy a dusot mnoha těžkých bot.
"Rozptylte se," sykl desátník Torney. Mezi větvemi zahlédl postavy v šedých uniformách, maskovacích kalhotách a s přilbami na hlavách.
Vojáci zalehli do trávy, položili se pod keře a zalezli za nevelké kameny. Svými zbraněmi mířili na úzkou stezku, kterou se neslo praskání a šustění listoví. V okamžiku se ukázal na stezce první voják a Američané spustili střelbu.
Mnoho kulek prosvištělo mezi větvemi a keři. Někdo vykřikl a ze směru německé jednotky přišlo několik štěkavých samopalných dávek, doprovázených pár výstřely z karabin. Dva Američané padli s výkřiky mrtví k zemi. Parker vytáhl granát, odjistil ho a vrhl mezi zeleň.
Granát letí vzduchem, propadá mezi větvičkami, šustí v listí a hned vybuchuje kus od německého družstva v jedné louži. Hlasitý výbuch, po němž se stezka okamžitě zadýmila šedým kouřem, odhodil několik těl a další ranění leželi na cestě. Ihned se začaly ozývat zbraně pěšáků, které dokonaly dílo zkázy a zabily ty, kteří ještě žili, nebo leželi kolem cesty. Několik německých pěšáků krylo ty, jenž odnášeli křičící zraněné.
"Pohyb," řekl Torney, přehoupl se přes hliněný val a v ten moment byl zasažen střelou z pistole. Jeden z Němců totiž ještě žil a nejspíš v posledním vypětí sil stiskl spoušť. Kulka strefila desátníka do břicha, voják vykřikl a svezl se do trávy. Parker okamžitě vzal jeho pušku, svůj BAR hodil do trávy a pálil jeden výstřel za druhým, dokud prázdný zásobník nevyskočil a německý voják neležel mrtvý. Zraněného Torneye hned táhli pryč na místo, kde už byl zdravotník spolu s dalšími pěšáky. Jeho pušku Parker položil k mrtvému Němci a sebral svůj BAR.
Postupovali pomalu vpřed, když se nad nimi rozhučel motor thunderboltdu. Zavalité letadlo se přehnalo velice nízko, tak těsně nad vrcholky stromů, že se jich podvozkem snad i lehce dotklo a hučícím bojištěm projel svištivý zvuk dopadající bomby. Vojáky dole pod ním ovál proud vzduchu od točící se vrtule.
Bomba padla přímo mezi německý zákop a zamaskovaný flak. Výbuch zničil jak to opevnění, tak i zásoby munice, uložené v bednách v jednom z pohotovostních muničních skladišť, které okamžitě vzplálo a jeho exploze podobná ohňostroji zlikvidovala vše okolo.
Německá jednotka se dala na útěk a svojí hořící pozici nechávala v plamenech za sebou. Přežila jich jen hrstka. Američané mezitím byli napadeni větší skupinou výsadkářů, které se sem dostalo podél koryta potoka a napadlo jedno z amerických družstev, které sem bylo vysláno zajistit oblast.
Potok tekl nedaleko současné pozice Parkera a jeho jednotky, nemohlo to být víc jak osmdesát, maximálně sto metrů. Vojáci na nic nečekali a běželi sem. Míjeli mrtvá německá těla na stezce, spěšně se přesvědčili, že jsou opravdu mrtví a spěchali k potoku. Zvuk střelby sílil a bitva nabírala na intenzitě.
Byl to neširoký, zato hodně kamenitý potok, který protékal tímhle hustým porostem. Překlenovaly ho tu dva mosty, jeden železniční, pár stovek metrů proti proudu. Ten už byl obsazen rotou poručíka Gallaghera. Druhý silniční, stál na té Němci bráněné cestě. Od toho silničního mostu se sem nesl zvuk tuhé bitvy-to zaútočila McMillanova rota na pozici posledního flaku.
Výsadkáře zastihli Creekovi muži po kolena ve vodě. Němci však naskákali za balvany v korytě a spustili na útočníky prudkou palbu, hned jak je zahlédli. Několik Američanů bylo zabito, jiní se ještě stačili před deštěm olova ukrýt.
Parker ležel ve vysoké trávě za poraženým kmenem nějakého stromu a mířil na jednoho z výsadkářů, který se snažil odplížit do skupiny keřů. Vystřelil, ale minul. Kulka jen neškodně prolétla nad jeho zády a pleskla do vody. Vypálil podruhé, ale třásly se mu ruce, takže zase minul.
"Krucinál," zavrčel a chystal se znova vystřelit.
"Nech to na mě," řekl tiše Price tiše, skoro neslyšitelně a zamířil. Chvíli zadržel dech, zamířil a dvakrát stiskl spoušť. Výsadkář sebou jen škubl, rozpřáhl ruce, pustil svoji zbraň. Přepadl dopředu a zůstal ležet ve zkalené vodě u jednoho z těch balvanů.
Údolíčko se náhle hemžilo maskáči německých výsadkářů a štěkání jejich zbraní. Poručík Creek, který pochopil, že jeho chlapi tady mají potíže, sem poslal dvě družstva. Zbytek jednotky bojoval se zbytkem Němců na té cestě. Vojáci si probíjeli cestu přes husté keře, trávu a bludiště ze stezek mezi hustým porostem. Řídili se zvukem neutichající přestřelky, jejíž intenzita se snad ještě znásobila. Teď tu vybuchlo i několik min, které vyhodily do vzduchu spoustu bláta, kamení, vody a prohnilých větví. Doběhli sem právě včas. Výsadkáři se totiž chystali americké pěšáky obklíčit a zničit. Tím, že vpadli přímo mezi dvě skupiny, se to Němcům nepodařilo a museli hodně rychle volit ústup.
Parker ležel se svým BARem za kamenem, do kterého pražil dávku za dávkou výsadkář, kryjící se za vývratem. Absolutně mu nedovolil se kamkoli hnout! Vojín se jen na kousek vyklonil a už se kolem něj rozvířila voda a přes břeh kousek od něj přeběhla vlna olova, která utrhala celé kusy hlíny a smetla je do vody. Pár odražených střel prosvištělo i kolem něj a zarylo se do dna potoka. Ta dvě družstva začala pálit zrovna v okamžiku, kdy ten zelený ďábel nabíjel. Parker pochopil, že teď je jeho šance.
Vyklonil se, zamířil a stiskl spoušť až k lučíku. Zavřel oči a začal křičet. Kolem něj se rozbušily výstřely jeho zbraně, do vody padaly žhavé nábojnice a z hlavně šlehal plamen. Tiskl spoušť tak dlouho, dokud úderník necvakl na prázdno. Otevřel křečovitě sevřená víčka a pozoroval místo, odkud ten výsadkář střílel. Celý jeho byl rozryt kulkami, on sám ležel dva metry odsud mrtvý. Z hlavně jeho lehkého kulometu se kouřilo, horké nábojnice ležely v korytě potoka a ty, které sem právě dopadly ještě syčely.
"Smrade," řekl jen. Kolem něj se odstřikující vodou prohnal s bojovným řevem Creek, doprovázený šesticí vojáků. Všichni pálili od boku a z hlavní jejich pušek šlehal plamen. Oslabená jednotka výsadkářů pomalu ustupovala. Němci se tu a tam skryli za některý ze stromů ve stráni, nebo za balvan v potoce, odkud pálili po útočících Američanech.
"Kryjte se, granát!" křikl jeden z mužů vedle Creeka, celého ležícího v potoce. Máchl rukou a hodil jej přesně mezi strom a kámen. Výbuch vymrštil dvě těla německých vojáků a mrskl jimi do vody. Do větví stromů okamžitě vyrazila sprcha zkalené vody. Vzápětí byl on a ještě dva muži zabiti zákeřnou dávkou nepřítele, který se skrýval pod jedním suchým keřem. Parker to místo hned pokropil třemi krátkými dávkami.
Na to se ozval zmučený výkřik umírajícího a Němec zůstal ležet.
K oddychujícímu Parkerovi přilezl rozvlněným korytem desátník Peter Hartstock. V ruce držel thompson, v němž měl poslední zásobník, a to ještě z půlky vystřílený. Opřel se o balvan, zapálil si cigaretu a podal balíček Parkerovi. Vojín si jednu vytáhl, zapálil a vyfoukl kouř. Sedl si na mokrý písek a vyfoukl kouř. Zavřel oči a zvrátil hlavu dozadu. Přilbou narazil na měkký břeh.
Přestřelka se zatím přesunula o kus dál a posila již úplně výsadkáře s těžkými ztrátami na obou stranách zatlačila. Brzy je úplně rozprášili.
"Nás boxer to koupil," řekl Hartstockovi. Desátník přikývl a vyndal si cigaretu z koutku úst, sklepl popel a řekl:
"Vím o tom. Odvezli ho na ten statek. Je tam teď stanice první pomoci a svážej sem raněné z celýho sektoru. Tankáni dostali na prdel na nějaký křižovatce a pěšáci naběhli přímo před protiletadlový děla. Zůstala tam celá rota. Je to šílený," Parker po něm otočil hlavou a posunul si přilbu do týla. Položil si lehký kulomet do klína a vypustil nosem kouř. Přiblížili se sem vojáci z jejich čety a poručík Creek. Někteří si sedli na okolní kameny, jiní na strmý břeh a kouřili.
"Měli bychom jít pomoct McMillanovi u toho mostu," řekl velitel. Vyskočil na nohy a přivolal k sobě muže. Opatrně a obezřetně šplhali do stráně nad potokem.


4. PŘES MOST A JEŠTĚ DÁL

McMillanovi chlapi se probili až k tomu mostu přes potok, proti jehož proudu postupovala Creekova jednotka. Byl to úzký kamenný most s jedním obloukem.
Němci kolem byli dobře opevnění, jeden zakamuflovaný okop před mostem. Navíc jej jistily kotouče ostnatého drátu. Za ním následovaly zátarasy, znemožňující čemukoli projet na druhou stranu. Ty stály v půlce mostovky. Za mostem pak obránci v dostatečné vzdálenosti vykopali ještě dva zákopy a postavili bunkry.
Pod hromadou větví a maskovací sítě stál poslední třetí flak, mířící na most. McMillan rozdělil své muže do dvou skupin a s jednou napadl předsunuté opevnění a druhou nechal zaútočit přímo na pozice na druhé straně mostu. Ten zákop před mostem nebylo příliš těžké zničit-Němců tu nebylo tolik a navíc byli špatně krytí proti šikmé palbě. Po pár výstřelech se skáceli mrtví k zemi.
Koryto tu ale bylo naneštěstí tak široké a po pás hluboké, že se prostě nešlo bez dostat na druhou stranu, aniž by se člověk nesetkal se zuřivou palbou z druhé strany. Jakous takous ochranu by vojákovi ve vodě sice poskytly velké kameny kus po proudu, než by se za ně ovšem dostal, mohl být třeba dvacetkrát mrtvý.
Kapitán ležel v příkopě a svojí puškou kryl dvojici pěšáků, přebíhajících rozbahněnou cestu. V pozdně odpoledním slunci se jim teď špatně mířilo, protože slunce je oslepovalo, což byla zase výhoda pro Němce.
Prostor před mostem a jeho okolí se otřásalo střelbou a klapáním automatických zbraní. Druhá skupina začala ostřelovat protější břeh, ale byla téměř celá smetena, když se v dobře ukrytém bunkru probudil k životu MG42.
"Stáhněte se, stáhněte se! Wintersi, kryj je!" křičel McMillan ze své škarpy na seržanta Henriho Winterse a jeho muže. Voják přikývl a s pěticí chlapů přikryli utíkající skupinu, která sebou ještě navíc táhla raněné.
"Kulomet...na druhý straně je maskovanej kulomet...ti nám nepomůžou?" zeptal se dech popadající Winters, když doběhl k McMillanovi a naznačil směr příchodu Creekova družstva, které se ještě v tuhle dobu blížilo k potoku.
"Ty za pár chvil budou mít práce dost. Můžete si vzít pár chlapů a ten kulomet zaměstnat?" zeptal se kapitán. Winters zavrtěl hlavou, zakašlal a pak odpověděl:
"Těžko, pane. Pokrejvá celej břeh. Druhý družstvo to vodneslo celý. Všichni jsou K.O., pane. Cliff, náš radista Barclay a další chlapi prostě neměli šanci," McMillan přikývl.
Chtěl cosi zakřičet, když se celé předpolí mostu zvedlo a jakoby odlétlo stranou. Masa, celá zeď hlíny a kusů kamenů odlétla pryč. Okolí přestalo v oslepujícím záblesku existovat a okolní hluk zastínilo dunění a hučení. Kapitán se rázem ocitl někde úplně jinde a těžko se zvedal ze země. Jeho zbraň kamsi odlétla a on teď měl prázdné a podřené ruce. Na místě, kde se okolo něj nacházelo ještě několik mužů, kteří stříleli na druhou stranu mostu, teď zůstávalo jen pár potrhaných a spálených cárů masa. Jeden voják ležel opodál stranou a křičel bolestí.
McMillan nic neslyšel. V uších mu pískalo, výstřely a exploze k němu doléhaly jen jakoby z dálky. Motala se mu hlava a viděl dosti rozostřeně. Ohlušený a otřesený se uklidil do příkopu a znatelně kolem sebe viděl jen zdravotníka a nějaké muže z jeho oddílu.
"Je vám něco, pane?" ptal se ho doktor. McMillan je zavrtěl těžce hlavou, otřel si podřený obličej a vyklepal z přilby hlínu. Nasadil si ji zase na hlavu, sebral ze země německý samopal a opřel se o stěnu příkopu. Celé tělo jej bolelo, hlavně záda. Ta to asi odnesla ze všeho nejvíc.
V okamžiku výbuchu byl totiž otočen od hlavního proudu tlakové vlny. Věděl, že to určitě nebyl ruční granát, ten by takovou spoušť neudělal. Přímo uprostřed jedné čety vybuchl výbušný granát z toho flaku. On, McMillan, a ještě několik dalších mužů na té silnici to přežili jen díky náhodě, že zrovna leželi pod úrovní silnice. Ti, jenž byli na cestě a dostatečně blízko výbuchu, jsou už mrtví.
Mezitím zahájily ostatní čety útok na pozice za mostem. Protitankovému týmu se povedlo kanón umlčet dvěmi raketami, které z větší části pobily osádku. Vojáci tak naběhli na most a stříleli zpoza zábradlí na Němce, stále se bránící ve svých dobře stavěných pozicích. Pokusili se i rozebrat zátaras, jenomže se jim to nemohl pod prudkou palbou podařit.
Kulomet v bunkru stále pálil, ale kamenné zábradlí mostu prostě prostřelit nemohl. Američané se vždy jen trochu vyklonili a pokropili pevnůstku krátkými salvami výstřelů a to vždy donutilo kulometčíka na chvíli přestat.
McMillan sebral šest mužů a hodlal přebrodit potok kousek výš po proudu a napadnout německé obránce z jejich týlu. Rychle se prosmýkli přes cestu a zmizeli v hustém křoví. Pažbami a bodáky si prorazili cestu až k potoku a kryti palbou svých kolegů na mostě a okolo něj slezli do potoka. Němci si jich ještě pořád nevšimli-byli až příliš zaměstnaní palbou po náporu amerických družstev. Přebrodili potok a pomalu vyšplhali po srázu až těsně pod okraj keřů.
McMillan vytáhl granát a přikázal ostatním mužům, aby jej následovali.
"Až napočítám do tří, přehoďte dárečky přes to křoví. Takže raz, dva a tři!" mocně máchl paží a přehodil granát přes keř. Ostatní tři dopadly kus od něj. Ozvalo se několik výstřelů, zvuky dusajících bot v mlaskavém blátě, pár výstřelů z americké strany a výkřik, zaniknuvší v řadě po sobě krátce jdoucích explozí. Šestice vojáků vydupala posledních pár metrů srázu a ocitla se přímo v zádech překvapené německé jednotky.
Jako jeden muž spustili vojáci střelbu. Kulky svištěly vzduchem, prosekávaly látku uniforem, krev stříkala a mrtví padali k zemi. Dva Američané sebou praštili na zem po výbuchu německého ručního granátu, jehož střepiny je zasáhly do břicha a hlavy. McMillan se ještě pokusil pokropit ten bunkr, než mu došel zásobník. Muži znova nabíjeli své zbraně a ustupující Němci toho využili.
Zahájili protiútok ve snaze své pozice znova obsadit. Náhle se ten zemní bunkr s kulometem změnil v plamennou kouli, déšť úlomků a kouřovou mlhu. Z brotícího se vchodu vyšlehl ohnivý jazyk a sežehl větve nedalekého stromu.
Raketa z americké bazuky prolétla přímo průzorem a zasáhla bednu se střelivem, uloženou u jeho vchodu. Nikdo nepřežil, jen kusy rozedraných těl a cáry spálených uniforem padly do kalných vod potoka. Teď, když byl průchod přes most volný, zvedla se celá americká jednotka a přebíhala k opuštěnému zákopu, do něhož naskákala.
Kryti palbou McMillana a jeho zbytku přepadové jednotky tu rozložili kulomet a rozestavili se do bojových pozic. Německý protiútok začal umdlévat pod krupobitím hvízdajících střel, šrapnelů a dunění vybuchujících ručních granátů. Pomalu začínali ustupovat, ale nepřestávali střílet. Pozvolna se od zákopů vzdalovali. McMillan se připlazil k mostu, kde zdravotníci shromáždili raněné. Někteří na tom byli dobře, jen pár škrábnutí. Jiní měli pár minut do konce života. Střepiny nebo rozštěpené kulky jim potrhaly střeva, vyrvaly kusy svaloviny, nebo jinak poranily vnitřnosti. Tihle urychleně potřebovali první pomoc, ale zdravotníci už neměli žádné morfium. Zbývalo jen čekat...


5. CESTA JE VOLNÁ!

Poručík Creek odrazil poslední chabý útok výsadkářů u toho potoka a jeho muži se nyní škrábali do kopce. Občas se kryli za stromy, prohlíželi okolí a stále byli obezřetní-jediná chyba může být poslední, pak už je jen smrt. A ta je tady všudypřítomná. Parker si nandal svůj BAR na záda a vypomáhal si oběma rukama při šplhání do poměrně prudkého kopce. Chytal se za mazlavou hlínou obalené kořeny, které se tu plazily po zemi. Chňapal po svěšených větvích, a když se chtěl postavit, mnohdy mu bota ujela a bolestivě sebou praštil zpátky na zem a zhoupl se i s větví, která hrozila zlomením. Poté by následoval pád v kotrmelcích dolů do potoka.
Chvíli si sedl a opřel se o strom. Oddychoval, šmátral po cigaretách a hledal zapalovač. Našel ho v jedné sumce u tří posledních zásobníků do svého lehkého kulometu. Dolezl k němu Sanders a zapřel se nohama o kořen. Parkerovi připálil a pozorovali vojáky, jak se lopotí do kopce.
"Čekal jsem něco jinýho. Slunce, pláže, krásný Francouzsky. Na ty jejich prdelky jsem se těšil nejvíc. Nikdo mi neřek, že polezu do ňákýho blbýho krpálu. Ani Bůh, ani Eisenhower," řekl. Parker se usmál, posunul si kulomet a položil jej přes prsa. Vyfoukl dým, přendal cigaretu z levé do pravé ruky a tou volnou si utáhl řemínek u své přílby.
"Tady nejseš na Floridě, chlape. Měls to čekat," řekl mu s úsměvem. Sanders protáhl obličej a odehnal mouchu, která mu bzučela u obličeje. Otočil halvou po Parkerovi a podíval se na něj jako na debila. Potom zavrtěl hlavou, sklonil ji a strčil si mezi rty cigaretu.
"Že já vůl nezůstal na svý farmě a hrnul se do armády. Moh jsem bejt...," nedořekl. Za ním se zjevila Creekova postava se samopalem na rameni a poručík řekl:
"...bejt někde vepředu a koukat po skopčácích. Tak vztyk a nahoru. Pro vás to platí taky," dopověděl za něj a klepl Parkerovi na rameno. Sanders přikývl, vyskočil na nohy a chytil do ruky svoji pušku a několika dlouhými skoky byl o pár kroků napřed. Náhle mu noha uklouzla na plochém kameni a voják sebou řízl do trávy. Po pár kotoulech, převalech a přeskocích přes pařezy se ve svahu zachytil zatnutím prstů do hlíny. Vyryl tu pěkné drážky a stiskl čelisti.
"Chytil jste ho, vojíne?" zasmál se Creek.
"Ne, pane. Utek, parchant. Počkám tu na dalšího, můžu?" zeptal se stejně hloupě poručíka, který mu mezitím pomáhal zpátky na nohy. Sanders se ho chytil a druhou rukou se jako opičák ovinul kolem kmínku mladého stromku a přitáhl se. Sebral ze země svoji pušku a znova se dal do výstupu. Těch posledních pár metrů se jim povedlo zdolat už téměř bez problémů. Nikdo už neupadl a většina jednotky se vyškrábala na cestu. Po ní kráčel předvoj McMillanovy roty. Vojáci na moment zpozorněli, pak uviděli, že jsou to Američané a sklonili svoje zbraně. Skryli se pod baldachýny listnatých větví a čekali, dokud se poslední vojám nedostane na cestu.
"Kde je váš velitel?" zeptal se Creek. Desátník v čele jednotky mávl svojí zbraní směrem za malou zatáčku. Creek pohnal svoje muže dopředu a dal se do mírného poklusu. Minul nevelký kráter, kolem nějž byla očouzená země od zášlehu plamene, jak se jazyk přehnal přes okolí. Vojáci husím pochodem ztáčkou a poktali hlavní část McMillanovy roty.
Vojáci nesli svoje zbraně, raněné nakládali do sanitek, které zase odjížděly zpátky na statek. Útok na opevnění podél cesty stál kapitána skoro dvacet mužů. Pár jich ještě bylo různě těžce zraněno. Teď ještě zbývalo vyčistit výchozí pozice pro útok. Němci, kteří přežili ten boj na cestě totiž utekli sem, do posledních opevnění v těch keřích. Nemohlo jich být více jak dvacet, maximálně čtyřicet.
"Jak jsi na tom?" zeptal se McMillan Creeka. Poručík se poohlédl po svých mužích a řekl:
"Ještě dobře. Máme munici, obvazy i dostatečný početní stav," McMillan přikývl a odpověděl mu:
"Tak jo, držte se za námi a buďte připraveni. Bude to trochu tvrdší, vymlátit je odsud. Za deset minut vyrážíme," McMillan si zapálil cigaretu a přesunul si pušku na prsa. Potom se obrátil, nasadil si přilbu a se svými muži zmizel za zatáčkou.
Parker se Sandersem a Hillem sebrali od dvou mrtvých Američanů rezervní střelivo a zásobníky strčily do plátěných sumek. Parker pohlédl Creekovi přes rameno. Poručík si na ní poznačil poslední německou pozici v této oblasti. Mapu složil a strčil ji do kapsy.
"Vztyk, jdeme!" zavelel. Vojáci se zvedli a rozmístili se po cestě. Postupovali opatrně vpřed, prsty na spouštích a kdykoli připraveni střílet. Odpolední slunce jim svítili přímo do obličeje a oslepovalo je. Stíny se již dloužily a obloha začínalo rudnout a nachovět. Kdesi v dálce ještě tu a tam práskl výstřel, nebo zaburácel výbuch. Spíše byl ale klid. Na nebi nepřelétlo jediné letadlo. Přes větve k uším vojáků doléhal ptačí zpěv a bzučení cvrčků. Prostě to vypadalo, jako kdyby byli Němci někde strašně daleko a celá válka také. To ovšem jen tak vypadalo.
Někde vepředu, nemohlo to být zas tak daleko, zarachotil výstřel, následovaný výkřikem. Okamžitě se začalo střílet. Rachotily samopaly, střílely pušky a občas vybuchl granát. Podle toho, odkud stoupal kouř se McMillan dostal do potíží. Němci jej totiž vlákali do léčky. Nechali jeho muže přejít přes první hlídky a dojít je přímo mezi ně. Pak na ně z bezprostřední blízkosti spustili palbu, které okamžitě padlo hodně vojáků bez jakékoli možnosti se bránit.
Parker se nejdřív hrozně lekl. Nechal se ukolébat tím klidným okolím a přestal myslet na nebezpečí, které šlo společně s nimi. Ale podobně na tom bylo více vojáků. Než se probrali, utíkal Creek a další vojáci na pomoc vybíjeným kamarádům. Nezbylo nic jiného, než strhnout zbraň s ramene a běžet také. Parker se několikrát nadechl a rozeběhl se.
Běželo se mu lehce a bez obtíží. Za okamžik dohnal Creeka a celé čelo skupiny, která mezitím zpomalila u malé zatáčky. Střelba pokračovala, takže se německým vojákům nepodařilo zlikvidovat celou McMillanovu jednotku na jednou. Okamžitě zalehli buď na cestě, nebo v příkopech kolem. Parker natáhl závěr BARu a vlezl do vysoké trávy u okraje cesty.
Ze zatáčky se vynořila pětice Američanů. Všichni byli zranění. Jeden krvácel z ošklivé rány na noze, druhý byl střelen do ruky, čtvrtého sekla střepina od granátu přes obličej a pátý byl škrábnut kulkou do boku.
"Doktora! Zdravotník!" křičel ten se zkrvaveným obličejem. Parker vyskočil na nohy a rychle vojáka položil pod jeden keř. Ostatní posadil vedle něj. Za chvíli přiběhl zdravotník a ze své brašny vytahoval obvazy a náplasti.
"Parkere, pojďte sem. Potřebujeme krytí!" křikl Creek. Skupina se chystala zaútočit na to místo, kde leželo už několik mrtvých Američanů, ale i Němců. Parker přeběhl ke Creekovi, který spolu s první četou vyrazil. Jak nejrychleji mohli, utíkali k těm mrtvolám, když se z keřů vynořila skupina pěti německých vojáků v maskovacích celtách se samopaly v rukou a chystali se střílet. Creek stihl ještě cosi vykřiknout, než se mezi vojáky přehnala smršť olova. Smetla něklik mužů vedle Parkera a mrtví padli k zemi.
Vojín se sklouzl do příkopu, zamířil a stiskl spoušť. Proud kulek nabral prvního Němce a smýkl s ním o zem. Další kulky prostřelily přilbu velitele, který se okamžitě zhroutil k zemi. Creek vypálil od boku ze svého thompsona a zasáhl nepřítele do nohy. Voják pustil samopal, chytil se za ránu a mezi prsty mu protékala krev.
Vyděšený Parker byl ve chvíli na nohou a než mu v tom stačil kdo zabránit, přejel celou ležící německou skupinu dlouhou dávkou. Kulky se zakously do mrtvol, vystříkla krev a skanula do hlíny cesty. Ten raněný Němec ležel s rozpraženýma rukama na zádech.
Střelba se teď ozývala z jednoho palouku, nedaleko od nich. Creek sebral své muže a proběhli průchodem v živém plotu. Zdolali otravné větve, ostré šlahouny a překročili několik paldých stromů.
Na palouku probíhala tvrdá bitva. Zpoza balvanů na sebe střílela dost prořídlá McMillanova rota, na kterou útočili němečtí vojáci.
"Palte bez velení!" vykřikl Creek a vojáci se rozptýlili do úkrytu. Z nich pálili do útočících Němců, majících za to, že proti nim stojí posledních pár amerických vojáků, kteří musí stejně brzy utéct, nebo se vzdát. Jaký proto musel být jejich úlek, když je začaly kosit kulky od těch, kteří už měli být dávno mrtví! Než si to uvědomili, leželi mnohdy mrtví vpletení do větví, nebo válející se v trávě. Zbývala jen jediná možnost v téhle příšerné palebné smršti-ústup. Vzali nohy na ramena a kvapně, kryti palbou spolubojovníků, utekli.
McMillan ještě chvíli zůstal za svým omláceným balvanem. Vedle něj ležela mrtvola seržanta Connollyho, který postrádal půlku hlavy. Opatrně ještě vyhlédl přes okraj kamene a opatrně vstal. Stále ještě se mu klepala kolena, smrt byla tentokrát moc blízko. Vydechl si, když uviděl přicházet Creekovi muže.
"Utekli? Ti parchanti utekli? No co, aspoň, že tu nebudou otravovat vzduch. Tanky jsou už na cestě," řekl Creek. O tři čtvrtě hodiny později dorazilo několik shermannů, dvě pěchotní roty a minometný oddíl. Obsadili původně opevnění držená Němci, a která tyto dvě jednotky s tak vellkými ztrátami dobyly. Operace Cobra mohla začít. Teď ale měli vojáci pár zasloužených hodin na odpočinek. Zítra za úsvitu zaútočí...